V noci jsem moc
nespala, což se projevilo hned odpoledne. No ale ráno jsme se sebraly a
vyrazily metrem na snídani a za nákupy. Jenže byla neděle a obchody otevíraly
později. Takže po ranní kultuře – snídaly jsme v kavárně hned naproti místu,
kde je na zdi namalovaný obraz od umělce, který si říká Banksy (a snídaně byla
super, jen mne moc neuchvátila místní káva – ale Vanda si objednala cold brew a
to bylo super), jsme se šly projít do Central parku. Předpověď slibovala zimu,
ale už ne déšť. A já v mikině a bundě fakt zimu cítila. Nebudu tady mluvit
o Vandě, která vyrazila za dámičku jen v novém slabém sáčku….
Pak už shoppingu nic
nebránilo, ale výsledky nic moc. Nějak se nám super úlovky vyhýbají. No po
nějaké době jsme to vzdaly a vyrazily směr Rockefelerovo centrum. Vanda potřebovala
navštívit Lego J. Jenže já už vcelku mlela z posledního
a uvěřila jsem Vandě její „jen si tu něco koupím a jedeme domů“. No jo, jenže
to by nesměla narazit na možnost personalizovat si vlastní lego postavičku. Tím
se všechno protáhlo. Utrpení nejvyššího kalibru. Pro mne.
No ale nějak jsme se
doplácaly na hotel a dostala jsem dvě hodinky odpoledního volna J.
Pak už byl zase čas se sebrat a jet na Time square. V 18:30 nám začínalo
představení na Broadway. Dokonce jsme stihly i večeři – asi ke dni matek (který
tady tedy přejí i k nákupu a Vandě ho popřál i pán, který se ptal kolik je
hodin v metru) nebo k nějaké jiné příležitosti, byl na ulici asi
bleší trh a několik stánků s různými typy kuchyně. Takže jsme večeřely na
jedné uzavřené silnici s přímou vyhlídkou na Time square (a co se mi fakt
líbí je to, že tady přijmou platbu kartou i u stánku na ulici). Měly jsme
quesadilu a byla vážně výborná.
Pak už jsme vyrazily do
divadla. A zažily nefalšovaný kulturní šok. Jako broadwayský muzikál je pojem.
Ale americké publikum úplně ignoruje (nám) běžné divadelní normy. Že neexistuje
dress code jsme si zjistily (to jako dobře pro nás, ale dokázaly bysme to
pořešit, kdyby byl), ale jinak – v divadle všichni normálně jedí a pijí.
Během představení. No problem. Sedí v bundách v hledišti. Neumí se
usadit na místo, takže jsme viděly paní, která organizovala hromadné vylezení z řady
sedadel těch, kteří tam už seděli, aby ona si mohla na své středové sedadlo
sednout. Navíc po začátku představení. Všichni chodí po začátku představení.
Klidně i ¾ hodiny po začátku….Všichni mluví během představení. Fotí si
představení a klidně i bleskem (to se tedy snaží uvaděči korigovat, ale dost
marně). Dost hrůza.
Ovšem jinak….jinak
samotné představení bylo fakt neuvěřitelné. Byly jsme na Aladinovi. Klasický
příběh plný neustálých proměn scény, kouzelnických efektů (to musí být, když je
Džin kouzelný, jasně) a úžasných výstupů kaskadérských. Rozčilovala mne jen
princezna, která měla uktrutně zvonivý hlásek když mluvila (zpěv byl krapet
lepší) a co mi zabodával tisíce nožů do hlavy. Džin byl luxusní. Celé
představení je vlastně show, takže pompézní příchod Džina, ovace, aplaus – aniž
by skoro otevřel pusu a zazpíval.
Jednoznačně – vidět show
na Broadway za to opravdu stojí. Ač je to drahá sranda, vyplatí se každý
investovaný dolar….
Po představení jsme se už
jen prošly po Time square a peláchaly do postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat