Chvíli po návratu z Madeiry se svět vrátil do starých kolejí a tak nás slevy na letenky vyburcovaly k opětovné akci. Koupily jsme si letenky na prodloužený víkend v Athénách.
Jenže jak plynul čas, ukazoval se nákup jako problém. Jednak jsme nezohlednily státní svátek a tedy jsme zbytečně měly zpáteční let domů brzy, jednak máme voucher od cestovky k uplatnění a končí mu platnost... Řešily jsme co dál. Prohlížely nabídku cestovky, zvažovaly možnosti. Pak dokonce přišla i spása v podobě změny času letu a my mohly neuváženě zakoupené letenky do Athén vrátit. To jsme udělaly, ale stejně jsme furt neměly vyřešeno, kam pojedeme. Dlouhé zvažování, nabídka cestovky nás vůbec nezaujala a když už bysme byly ochotné vzít i Egypt, ten byl červený s nutností karantény po návratu.
Jet kamkoli jinam znamenalo doplácet cestovce až mocna můj vkus a fakt, že nemělo jít o hlavní dovolenou. Ale Vanda se v tom hledání až moc upnula na Řecko a my pak už jen řešily kam v Řecku. I to vyřešila Vanda, když se rozhodla pro Rhodos. A tak máme místo prodlouženého víkendu v Athénách prodloužený týden na Rhodu. Plány jsou od toho, aby se průběžně měnily.
Cesta do Vídně mi tentokrát připadala nějaká dlouhá. Zlepšeno několika událostmi ve vlaku, kdy například holčička vedle téměř marně prosila rodiče o koláč za deset korun, včetně toho, když nabízela, že si ho zaplatí z kapesného. Další kulturní vložku zajistila paní, která cestou zvládla šest piv a pak měla problém asi s každým ve vlaku. Zábavičku zakončila naše objednávka, která sice strhla z účtu peníze, ale neprošla systémem. Takže jsme nic nedostaly. Smůla. Prý nám našich 154 korun vrátí na účet. Můžeme si i ještě objednat - jen už není vlastně co. Vlak totálně vyjedený.
No nic, uspořily jsem 154 korun, najíme se na letišti za 20 euro.
Let probíhal poměrně klidně. Krom začátku po nástupu do letadla, kdy nastalo zběsilé hemžení. Tentokrát ani nemůžeme říct, že jsme přesadily letadlo, abysme mohly sedět spolu. Kdepak. Letadlo se plynule přesadilo samo. Celé. Komplet. Myslím, že nikdo neseděl na místě, kde měl původně sedět. No ale pak už byl klid a za 2,5 hodiny jsme přistály na Rhodu.
Ukázala jsme doklady o PCR testu (já) a vakcinaci (Vanda), vstupní formuláře do země (vynechali jsme při tom doklady totožnosti, ty asi podstatné nejsou) a byly jsme volné. Půjčení auta zabralo chvilku, takže jsemsi ani nestihla pořádně všimnout, že mne právě elegantně obrali o 70 euro (což byla zhruba cena půjčení auta). Nechtějí depozit blokovaný na kartě, auto můžu vrátit s prázdnou nádrží, ale keš zaplatím 70 eur. Hm. Bezva, vítejme v Řecku. proč jen já jsem sem nikdy nechtěla jet?
Na parkovišti přistavili auto. Oproti objednávce pětidveřák (fajn) a automat (ha, v tom jsem naposledy jela ve státech). A za chvíli už jsme drandily směr hlavní město. No, drandily. Jely. Asi padesátkou. Ve městě mne Vanda navigovala, podle mého trochu divně, ale když hlásila, že už tam budeme, byla jsem ráda. Ale hotel byl tmavý a divný a my zjistily, že to není ten hotel, kam míříme. Tak znovu navigace, jedeme tři kilometry jinam. Dostáváme se do centra a nestíháme se divit. Hotel udává, že "parkování bez omezení na ulici". Už nedodal, že na té ulici jaksi není kde zaparkovat. Nikde žádné místo. Motáme se v jednosměrkách furt dokola. Daly jsme to asi pětkrát. Pošesté už jsme dost unavené/nespokojené a otrávené. Rozhoduju Vandu vyložit u hotelu, ať nám laskavě ukážou kde zaparkovat. Ale! V tu chvíli se uvolnilo jedno pidimístečko. Snažíme se tam zajet. I když máme pidiauto, není snadné se tam vměstnat. Současně blokujeme dopravu, všechna auta za námi musí čekat. Ale ujal se toho bodrý Řek a ukazoval mi, kolik mám ještě místa vzadu za autem (díky bohu za něj, nemám vůbec odhad a samozřejmě ani senzor). Zaparkováno, podebatováno s bodrým civilistou a jdeme se ubytovat. To proběhlo poměrně rychle. Házíme věci na pokoj a jdeme se někam najíst. Naštěstí jsme v centru, všude plno restaurací a všechny kolem půlnoci žijí. Objednáváme si řecký salát a musaku a tak nějak sdíleně večeříme. Jsme spokojené natolik, že i když jdeme spát za hlasitého duc-duc-duc z ulice, kde to prostě žije, nevadí nám nic. Hlavně, že už máme konečně postel. Den byl fakt dlouhý.
Žádné komentáře:
Okomentovat