Osvětim

Původně jsem měla průvodce po Katowicích, nicméně jsem změnila plány a rozhodla se vyrazit do Osvětimi. To s sebou neslo trochu obtíží.

Rozhodla jsem se jet stylově, vlakem.

Ovšem ten jel v 8:19 a pak až v 11. Takže jsem si nařídila budík a rozhodla se jet tím v osm. Plán byl, že dojedu do Osvětimi, nasnídám se a pomalu vyrazím do muzea. Jenže. Je to blbý říkat, ale v Osvětimi je totálně mrtvo. Fakt. Opravují vlakové nádraží, takže budova je uzavřená. Nic ani k jídlu, ani k usednutí. Cesta k muzeu vede přes sídliště, s pár samoškami. Ale já si chtěla sednout a dát kafe. No nic. U vstupu do muzea to vypadalo nadějně - google hlásil i kavárnu. Ale chyba lávky. Místo kavárny je kebab a vedle pizza. Vobou podávají i snídaně. Ale. Ale jednak s děsně nevrlým personálem, jednak s platbou v hotovosti. A všude po cestě bankomaty pochybné firmy Euronet. Jako jo, jde tam vybrat. Ale poplatek za výběr je asi čtvrtina toho, co jsem v hotovosti chtěla. Tak nic. Po cestě je hotel, ale kuchyně už zavřená, snídaně konec.Dobře, mám to zkusit vedle. Tak jo. Čtyřhvězdičkový Imperiale se chová velmi dobře. Snídaně jsou sice do desíti (je 9:54), ale není problém, snídani dostanu. Říkám, že mi stačí vajíčka a kafe - a nakonec zírám. Krom haldy míchaných vajíček, dostávám housky, ošatku s máslem i marmeládou, obložený talíř se salámy, sýry, vejcem i zeleninou. Pak kafge a dva minizákusky. Ufff. Sníst to nešlo.

Po ohromné snídaní (dražší jen asi o 50 korun oproti tomu, co by mne stály tři vajíčka vedle v pizzerii) mířím k muzeu. Tady musím říct, že narážím na dva jasně vyhraněné póly poláků. Jedni jsou neskutečně protivní a votrávení, a druzí jsou milí a ochotní. U muzea mne čekala první squrda. Začalo to u vchodu, kam jsem chtěla vlézt. Ocvhranka na mě řvala, kam jdu, co tam chci a jestli mám lístek (ehm...vstup měl být jednak dle mých informací zdarma, jednak jsem myslela, že to uvidím uvnitř - venku jen stál stánek na objednávání tour s průvodcem). Oki, nemám lístek. Kde ho vezmu? Ano - u stánku s objednávkami průvodce. Super. Chci vstupenku. Opět ale za okýnkem paní z první squadry. Vysvětluje, že vstup bez průvodce zdarma je do devíti a od jedné. teď je jen vstup s průvodcem. Vystavuje mi lístek na 13.20. Jenže je 10:30. Co tam jako mám v mrazu dělat? Tak ne, chci průvodce. Paní mne stírá, že mám laskavě mluvit buď polsky, nebo anglicky. Protože mi přeci nerozumí. Mám dost vztek. Druhá skupina poláků je obvykle při komunikaci nadšena, že jim rozumím. Stejně tak mi samozřejmě rozumí i oni. No nic, paní je z prvního plata. Chci tour s průvodcem. K dispozici anglicky, polsky nebo rusky. Jedno lepší jak druhé. Vybírám angličtinu. Za pouhých 70 zlotých dostávám lístek a konečně můžu jít. U vstupu do muzea se mezitím prohodila ochranka. Chlapec se diví, že mám anglickou tour. Ani mu to nevysvětluju...

Beru si sluchátka a čekám na průvodkyni. Netrvá dlouho a vyrážíme.

Nutno říci, že jsem myslela, že by mi stačila samostatná prohlídka, max si třeba koupit papírového průvodce. Tak ne. Komentovaná tour byla mnohem lepší. Za ty tři hodiny, co prohlídka trvá, těch 70 zlotých rozhodně stojí. Prohlídka má dvě části. První, delší, je po Osvětimském táboře I. Pak autobus vozí turisty do tři kilometry vzdálené Březinky.

Nevím, jestli je možné o tomhle výletě říct, že byl hezký. Ale rozhodně stál za to. Průvodkyně byla naprosto úžasná, přestože se nám z naší skupiny (cca 15 členů), cestou do Březinky asi deset lidí ztratilo. 

Byla zima, foukalo a sněžilo a tím spíš měla celá prohlídka efekt.Asi ve dvě jsme přijeli zpět ke vstupnímu areálu. Vyrazila jsem na vlak. Původně jsem měla koupenou jízdenku (6 zlotých) v 15:40. Ale tím, že nebylo ani kde si dát kafe, jsem to přehodnotila, koupila vlak dřívější (a dokonce jsem pak i zjistila, že ta první jízdenka jde vrátit za mírný poplatek). Zkouším záchod na nádraží. Ale hajzlbába chce dva zloté a ty nemám. Hází ksicht (první plato prostě).

Celá uchozená (jen z nádraží k muzeu jsou to skoro dva kilometry) jsem asi ve čtyři přijela domů.Jdu ověřit odkud jezdí autobus na letiště a pak běžím domů na záchod :)

Po nezbytné přestávce doma mířím za roh naší ulice. U vchodu do domu potkávám místní policii, která chce dovnitř. Jasně chlapci, namačkám kód (snad nejste falešní :))

Podle google tam je restaurace plná pirohů. A jo! Je plno, ale místečko pro mne se najde. Objednávám si a lituju, že jsem sama a nemůžu ochutnávat jiné druhy. Ale pan majitel je z plata druhého. Nabízí mi k ochutnání verzi dva - dva - dva pirohy. Super. Vybírám si sýrový, špenátový a klasický masový. K tomu úžasný perníkový čaj. Vedle mne sedí dost zajímavý pár, co spolu během večeře vůbec nemluví. Vůbec. Kouká do mobilu, nebo do prázdna, ale vzájemně nic. OK, není to divné, já spolu taky nemluvím...

Jsem plná a naprosto nic mi nechybí.

Cestou domů si ještě kupuju něco k pití a chci jít brzy spát - ráno vstávám asi ve tři.