Lvov I.

Ráno jsem vstávala ve dvě hodiny. Autobus totiž na letiště jede buď ve 2:50, nebo ve 4.00. Cesta na letiště trvá hodinu a odlet měl být v 6:20. Nechtěla jsem riskovat (i když by se to za ideálních podmínek stihlo i autobusem ve čtyři). Pobalila jsem, došla k autobusovým odjezdům a koupila lístek. Počkala na autobus a hurá na letiště. Se mnou jelo poměrně dost lidí. Včetně už totálně posilněné skupinky pěti poláků. Cestou ještě doplňovali hladinu alkoholu a slečny měly občas potřebu být dost hlučné. U holčičích ječáků to ve tři ráno dost vadí. Jak jsem pozorovala, tak nejen mě.

Na litišti jsem prošla kontrolou, počkala na začátek odbavení - a pak to přišlo. Tentokrát úplně všichni muselinarvat svoji tašku do přihrádky, která určuje správnou velikost. na to nejsem zvyklá. Obvykle to je tak, že měří jen pevné kufry, protože u měkkých tašek je jim jasné, že ty majitelé vždy nějak srolují. No tak ne. Pán přede mnou narval svoji tašku do přihrádky s velkým vypětím a ještě hůř ji rval zpátky. Vůbec se mi do toho nechtělo. Zkusila jsem argumentovat tím, že mám dvě letenky, ale kdepak. Prostě to tam narvi. Grrrh. Tak jsem to tam narvala. Rozhodnutá, že když se to tam nevejde o pár podělaných milimetrů, tak se otáčím na podpatku a jedu domů. No vešlo. Doufala jsem, že ne za cenu rozdrceného fotoaparátu. (Naštěstí ne).

Každopádně wizz air jsou vážně fakt miláččci.

Po hodinovém přeskoku, během kterého se jsem se bavila focením (měla jsem místo 2x v řadě za sebou u okna), jsme byli na Ukrajině.

Během chvíle proběhla kontrola a hurá do víru velkoměsta. Trojelbus jezdí hned od letiště s podivným systémem nákupu jízdenek. To totiž všichni nastoupí, trolejbus se rozjede, a během cesty řidič řídí a prodává lístky, vrací peníze nazpět a podobně. Utvořila se fronta, ale tak nějak se to dalo. Dokonce nebyly ani řeči na mojí pětistovku. Holt natolik multifunkční řidič není (cena jízdenky ze 7 hřiven). Zajímavé také je, že jízdenku je nutné označit v děrovacím strojku. Jeden jsem měla skoro nad hlavou a jak se zaplňoval autobus, putoval lístek vždy od někoho vpředu až k pánovi, co seděl naproti mně a získal funkci vrchního děrovače. ten tedy proděravěl a poslal nazpět. Takto furt dokola.

Dojela jsem až na konečnou a vypravila se do centra. Protože byt měl být původně volný na 12 hodinu, a protože jsem šla zrovna kolem Baczevskich restaurace, rozhodla jsem se, že vystojím frontu na snídani. Nevypadala moc velká (to jsem ale netušila, že uvnitř je ještšě dlouhá chodba. Tato restaurace je dle všech recenzí prostě "must have". Za 160 hřiven je hodinu a půl tvající bufet "snězco můžeš", k tomu káva a šampaňské (to už po hrnku a skleničce) a živý klavírista (ten hraje, ten se nejí). No. Hezký to bylo, ale že bych byla unešená...?

Dost narvaný prostor, asi aby se vešlo co nejvíc lidí. Paní mne usadila ke stolu s jedním polským manželským párem. Copak já, já čekala, že mne k někomu posadí. Ale manželé byli dost nasraní. Asi proto komentovali uvědoměle každou klavírní skladbu jménem a autorem. Asi abych viděla "honoraci" ve flísce.

Zas abych to jen nehaněla - jídlo bylo výborné, to zas ano, ale vzhledem k nabitosti prostoru to asi už víckrát absolvovat nechci.

Restaurace je stará, jedná se o rodinný podnik založený už tuším 1783. Rodina se také specializuje na likéry, těch je vedle plný druhý obchod.

No, po snídanijsem se pomalu vypravila k bytu a na mobilu jsem našla, že mi psala bytná, kdy že asi tak přijedu. Aha. Sice jsem to hlásila už v době objednání, ale neva. problém byl, že eurodata na Ukrajině nejedou. Přemýšlela jsem, jak odpovím (zpět ke snídaňové restauraci s wi-fi až na chodník semi nechtělo), ale Lvov, pokrokové město - má wi-fi běžně na ulici. Takže jsme se domluvili, za cca 15 minut přijel majitel a dal mi klíče od bytu.No, ten polský byl hezčí, ale co se dá dělat.

Stejně to vyšlo asi tak, že v poledne jsem byla ubytovaná. A unavená. Usoudila jsem, že potřebuji polední pauzu a na dvě hodinky zaspala.

Když mi zazvonil budík, moc se mi z postele nechtělo. Navíc už tak jsou plány v háji. Optimistický plán byl prochodit centrum a okolí. To nedám. Rozhodla jsem se okouknout náměstí. Jenže hned u domu mám podnik "opilá višeň". To se nedalo minout. Takže kalíšek opilé višně, pro jistotu střední velikosti. Výborná záležitost.

Pak jsem obešla náměstí, nakoukla do staré lékárny, ale zavrhla placenou tour,protože mám jazykový problém. Já fakt nevím,jak tu mluvit.   Rusky moc neumím, a navíc rusy mají rádi asi stejně,jako my.Angličtina se mi trochu příčí,protože jsme bratři slované. Tak zatím nejazykově trpím. Jo,párkrát zkouší i polštinu,a le to taky nic moc....

No, zašla jsem ještě podívat se za vstupné deseti hřiven (v podstatě je kurz 1: 1) na Italský pavlačový dvorek a pak už jsem se jen bezcílně brouzdala ulicemi.

Lvov je zvláštní. Rozhodně to není láska na první pohled (ten taky byl nic moc - zima, sníh, náledí a chruščovovy domy), ale ve starém centru mám chuť se "ztratit" = prostě se jen tak potulovat. Takže jsem to tak dělala, než jsem kolem páté začala hledat  něco k jídlu.

A našla - restaurace "Muzeum". Sympatická, milá, obsluha taky...co víc si přát. za mne lepší, jak ranní snídaně. Měla jsem dost tipů, co si vybrat, ale nakonec jsem si objednala boršč a pivo. Boršč byl dobrý (jen bohužel ne úplně horký) a pivo bylo...no, nefiltrované. Pít se dalo, o druhé jsem nestála.

Zaplatila jsem, zastavila se v samošce pro něco k pití a šla domů. Budu dohánět spánkový deficit :-D a zítra třeba už dojde i na plán výletu.