Jenže, pak se se začátkem roku 2020 začaly dít věci a vyrazit do Izraele vypadalo jako blbej nápad. Vlastně to nedoporučovalo, krom zdravého rozumu, ani ministerstvo zahraničí.
Pak to uznala i Vanda.
Začaly jsme hledat náhradní plán.A po přečtení jednoho cestopisu bylo jasno - poletíme do Lvova.
Koupila jsem letenky, abych kompenzovala Vandě výdaje za Donalda. Zamluvila jsem pokoje a začala se těšit.
A pak Vanda lehla. Dva týdny před odletem. Času dost. Jenže dobrala antibiotika a furt jí nebylo líp. Jenže - jenže mi to nechtěla říct. Byla si jistá, že nepojede. Z náznaků to bylo dost jasný a pak už nechala i doma pas, což tedy jasnější známka být nemohla. Jenže tohle její váhání nás stálo celé ubytování jak ve Lvově, tak v Katowicích. Protože uplynula doba, kdy šlo bydlení bez poplatku stornovat. Já si vzala dovolenou a Vanda do toho hodila vidle.
Hrozně mne rozčílila. Ne tím, že je nemocná. Ale tím, jak to zazdila, donutila mne zaplatit všechny výdaje spojené s danajským darem. Nechala mne vzít si dovolenou...
Vztekám se ještě i teď.
No, jenžře co s tím?
Den před odjezdem těžko získat někoho, kdo by jel se mnou.
A tak, ač o to vůbec nestojím, jedu nakonec sama.
A hned mi všechno dávalo vědět, jak je svět špatně. Ránojsem měla objednanou ještě zbní prohlídku a zubní hygienu. Jenže- jenže je chřipková epidemie. Paní kontrolorka mé huby onemocněla a vzala by to jiná - jenže o dvě hodiny později. Hm. Vyjde to těsně, ale vyjde. Vyjíždíme s půlhodinovým fórem navíc. Plán je jasný - Pepa mne odveze do Ústí k zubaři, já si nechám opravit úsměv, vlakem dojedu do Prahy a sednu na vlak do Ostravy.
Jenže - jenže to bysmenesměli stát v koloně před Ústím hodinu a půl. Tak nic, to nevyšlo. Poměrně protivná recepční navíc měla připitomínky, co jsem ani nechtěla řešit. Otočila jsem se, a nechala se dovézt na nádraží. Akorát mi jel vlak.
Nastoupím, vyhodím jednu důchodkyni z mého místu a za hodinkujsem v Praze.
Cestou si uvědomuji, že jsem zapomněla sluchátka. Víte, jak je těžké v Praze na hlavním nádraží sehnat sluchátka??? Hodně. Kdyby něco, zkuste rovnou Relay. Tam jich pár mají.
Sedám na vlak a jedu směr Ostrava. Dávám sushi, koukám na film. Poměrně pohoda. Jsem o Ostravě a začíná to vypadat zajímavě. Ostrava je prostě divná, protože jak jinak si vysvětlit chlapíka v zelené masce Mikyho Mayerse, který stojí u dveří k pokladnám s lístky a něco si mumlá. Neměl tedy v ruce motorovou pilu,tak jsem neohroženě prošla k pokladně. OK, jeden lístek do Katowic. On-line koupit nešel a mne šálí zraky. Cesta s ČD z Ústí do Prahy stála 162 korun. Cesta s Regiojet z Prahy do Ostravy asi 250. A cesta z Ostravy do Katowic 450 !!!
No, pěkné. Nasedám do kupé k polským manželům, co luští křížovky. Najednou přijde důchodce z vedlejšího kupé a stařík hopsá za ním asi do jídelního vozu na drink. Takhle vesele ubíhá cesta. Kousek za hranicemi důchodci vystupují, nastupuje slečna, kterou zajímá kdy z kupé vypadnu a opatrně se ptá, zda jedu do Waršavy. Uklidním ji, že za chvíli vystupuju, paní mi chválí, jak hezky rozumím polsky a těší se, jakbude v kupé sama.
Vystupuji. Na mobil mi přišly instrukce k bydlení. Byt je asi pět minut od nádraží, takže jsem tam hned. Jenže. V pokynech je, že vyjedu k bytu, ten bude otevřený. Jenže - není.
Píšu pánovi od bydlení, že je tu hák. Zahlásá jen OK. Takže ho ujišťuju, že to moc OK není. Fajn, pán posílá nové pokyny, tentokrátje změna v jazyce. Z polštiny přešel do angličtiny. Super, ale to mi dveře neotevře. Zkouším translator a píšu mu polsky, že je zamčeno. No, po cca 15 minutách dohadování mi sděluje, že mám 15 minut počkat. Pak přibíhá náhradní klíčník a byt odemyká.
Super. Celý den na cestě, konečně mám kde hlavu složit. Kašlu na večeři (ač je pizzerie na dohled), vařím si čaj a jdu si lehnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat