Lvov - cesta domů v orkánu Sabine

Ráno jsem vstávala poměrně brzy. S majitelem bytu jsem se domluvila, že si přijde pro klíče už v osm. Plánovala jsem si v poklidu zajít na snídani a pak dojet na letiště.

Domácí pro jistotu přišel už v 7:45. Tak jsem se dobalila, obula a vypadla do ulic. Došla jsem si na poslední  lvovský croissant, dala kávu a vyrazila na bus. Jenže – jenže jsem zahnula o ulici dříve. A jdu a jdu, než mi začne být divné, že jdu do kopce. Ten tu ještě včera totiž nebyl. Tak jo, použiji mapy. Podle mapy mi došlo, že jsem jinde, než mám být. U Lonského muzea. Zajímavá věc. No nic. Mapy google mi ukazují, že zahnu doprava, doleva a zase se najdu. Tak jo. Procházka navíc nezaškodí a navíc mám relativně čas. Prošla jsem se tedy sice delší cestou, ale zato horší do kopce a po ledu.

Nevadí. K autobusu jsem došla právě včas, bez čekání jsem rovnou mohla nastoupit, kopit si lístek a ještě si ho i cvaknout. Přemýšlím, jak revizor pozná, že nejezdím s jedním cvaknutým lístkem týden. Cvaknutí totiž udělá do lístku jen díru. Uvědomuji si ale, že díra byla minule jedna, teď jsou tři. Takže má asi každý autobus svoje odlišné cvakátko. (a revizor přišel – hned první den po mém příletu, cestou z letiště. Paní odkontrolovala pána vedle mne na sedačce, já začala lístek hledat a paní mezitím stihla odejít. Což dobře udělala. Já ten lístek našla totiž až druhý den. Narvala jsem si ho do náprsní kapsy u bundy, ale myslela jsem, že ho dávám do peněženky…Mohlo být zajímavo).

No, na letiště jsem přijela poměrně brzy, prošla kontrolou a přemýšlela, jak utratím poslední peníze. Koupila jsem si kávu a ledový čaj. Což byla vlastně chyba, protože kdybych došla o kus dál, našla bych letištní pobočku Lvovských croissantů… L

Čekám na odlet. Na facebooku mne dobré duše straší vichřicí a vítr se pomalu začíná zvedat i ve Lvově. Bude to zjevně dost zajímavý let. Cestou k letadlu pozoruji, že vítr má poměrně sílu, ale po dobu čekání v hale jsem pozorovala ostatní odlety a vypadaly naprosto normálně, žádné povlávání letadel ve vzduchu.

Startujeme. Vítr je cítit, letadlo se trochu pohupuje, ale jak nabereme letovou hladinu, všechno je poměrně klidné. Za necelou hodinu přichází hlášení od pilota. Vzhledem k tomu, že v cílové destinaci zuří právě orkán Sabine, nemůžeme pravděpodobně přistát. Budeme tedy kroužit mezi Katowicemi a Krakowem a uvidíme, kde přistaneme. Bezpečí především, omlouvají se za nepohodlí, doporučují být připoutáni…

Řada předemnou takové hlášení bere jako výzvu otevřít zakoupené lahve s alkoholem v Duty free a začít pít jak o život. Za chvíli jdeme na přistání, turbulence included.  Když jsme cca 500 metrů nad zemí (600 jak později ukázal flightradar), opět začínáme stoupat. Ukázalo se, že orkán je prostě silnější. Za dalších zhruba deset minut přistáváme hladce v Krakowě.

Začíná časový sprint. Zapnout telefon, počkat až naběhne síť a zkusit, zda není lepší spojení z krakowa, protože je jasné, že svůj spoj z Katowic nestíhám. Tak ho pro jistotu ruším. Do toho se ptá Vanda, zda jsem v Katowicích a v pořádku. Hlásím Krakow, což ji trochu mate, protože letenka byla vystavena na Kattowice, ale orientuje se rychle a zjišťuje, že ve 13 hodin odjíždí autobus z letiště do Katowic, centra. Protože Wizzair by nás odvezl do Katowic na letiště autobusy, zanamenalo by to pak ještě jet autobusem do centra, což je zhruba další hodina jízdy. Volím Flixbus, který možná zaručí, že budu v centru Katowic tak nějak dle původního plánu. Opět kupuji zrušený spoj a doufám.

Překvapivě to vychází. Do katowic na autobusové nádraží přijíždím ve 14 hodin, ve 14:15 odjíždí Leo bus do Ostravy. Super. Protože mám koupený business lístek, dostávám i croissant a slané oříšky, což se dost hodí. Cestou však doháníme orkán. Ne vždy se udržíme  ve svém pruhu. Vítr se do nás opírá, prší a vůbec má asi řidič dost práce. Každopádně nás Ostrava Svinov přivítala dokonce o  půl hodiny dříve, než měla. Což znamená čekat zbytečně dlouho na další spoj. Ruším tedy koupený vlak a vybírám Leoexpress do Prahy, který jede cca za půl hodiny. Vybrala jsem dobře. Zpoždění  Českých drah nabírají hodinové a delší zpoždění. Leoexpress nehlásí nic a tak si kupuji autobus z Prahy a mám pocit, že na tu celou komplikaci to vypadá poměrně dobře. Bohužel. České dráhy prostě jen „cizí“ zpoždění nehlásí a tak už na příjezdu má Leo zpoždění deset minut a další zpoždění jsme nabrali cestou. Takže celkových 15 minut na příjezdu na hlavní nádraží znamená, že už nestíhám koupený přípoj. Tak ho ruším a jdu na autobus pozdější. Kolem 22 hodiny dorážím domů.

Lvov III.

Ráno jsem si na Tripadvisoru vybrala místo na snídani. Prý je vhodný podnik s názvem "Cukr". Dobře. Došla jsem na místo, vlezla dovnitř - a hlava na hlavě. Vylezu ven, projdu nazdařbůh ulice a nic moc výběr. Najednou jsem se dostala do stejné ulice. Říkám si, že třeba nápor už povolil a teď se chytnu. Ale chyba lávky. Tentokrát stojí regulérní fronta před vchodem. Kašlu na to a hned vedle objevuji podnik "Lvovské palačinky" s nabídkou snídaní po celý den. OK. Zkoušímto. Uvnitř pár lidí,nabídka vypadá skvěle. Objednávám a když objednávku přinesou, vypadá to skvěle, jak jsem čekala.

Turisti dost zbytečně lpí na hodnocení.

Po snídani se vydávám na prohlídku "Domu vědců". Dnes je uvnitř v podstatě prázdný, ale interiér je jedinečný a dominuje mu původní dřevěné schodiště.

Z domu vědců pokračujipo lvovských ulicích, které jsou ke kochání samy od sebe, k místním citadelám. Jsou dvě. Jedna, je opravená, přestavěná a nyní je v ní luxusní hotel. Druhá vypadá, že se na její opravě pracuje. Soudit lze z fotek, které jsem viděla v cestopise na netu (https://www.cestujlevne.com/cestopisy/lvov-za-kacku-901) a dle dnešní situace. Každopádně krom opravy i druhé citadely se moc nezměnilo. U druhé citadely je poblíž kříž a odkaz na koncentrační tábor Stalag 328. V něm zemřelo více, než 140 tisíc lidí. Jenže. Jenže to budí dojem, že temná minulost se vztahuje k té (nyní opravované) druhé citadele. Jasně. Hostům by se asi blbě spalo, kdyby tušili, že v jejich pokojíčcích to kdysi vypadalo jinak. No, každopádně pokrok to je - podle zmíněného blogu tam ještě nedávno nebyla ani zmínka o temné historii).

Další cesta mne zavedla k Lonsky Prison Museum - muzeu, které je věnované také temné straně ukrajinských dějin, chování komunistické státní bezpečnosti, protože zde bylo i za války sídlo gestapa, tak jsou zde popsány samozřejmě všechny aspekty spojené s budovou. Bohužel jsem na místo dorazila v době polední pauzy. Rozhodla jsem se tedy skočit si na kafe a pak se vrátit.

Kafe jsem si dala o kus dál, v kočičí kavárně. Ještě nikdy jsem žádnou nenavštívila, ale v podstatě mne tohle místo nenadchlo. Rozjívené děti pobíhají, výskají a chytají zde žijící kočky. Ty jsou nešťastné a jejich cílem je zmizet (čest výjimkám). neměla jsem vůbec snahu si nějakou kočku hladit. Vypila jsem své melounové kapučíno a hleděla co nejrychleji zmizet.

Ač už byl čas na Lonsky muzeum, dospěla jsem k názoru, že ho vynechám. Dnes jsem limitovaná časem a tak bude lepší se vrátit do centra. Tam chvíli okouním a protože je hezky, sedám si na lavičku s jednou opilou třešní.

Teď mne čeká drobný odpočinek doma a pak mám ještě večerní program...

Mám totiž koupený lístek do místní Národní opery. Hrají "Ukradené štěstí".

Riskla jsem koupit lístek za stovku (druhá řada v lóži hned u podia) s tím, že ani ne týden před představením se asi zbytek neprodá. Hmmm. Prodal. I tak jsem měla hezké místo, viděla jsem skvěle. Ukrajinci, co se mnou seděli v lóži byli divní.Nejen, že přišliv běžných svetrech a mikinách s kapucou a obrázkem, ale zjevně je představení nebavilo. Fotili sebe, streamovali představení, fotilipodium, zívali, povídali si nebo sjížděli mobil. To jim ale nebránilo k tomu, aby nakonec dali ovace ve stoje. Asi z nadšení, že je konec.

Za mne - mně se to moc líbilo. Ač jsem se v ději trochu ztrácela (a tojsem si ho nastudovala předem), a skoro ničemu nerozumněla (ale já obvykle nerozumím ani Prodané nevěstě), tak jsem vydržela do konce (3 hodiny!!!) a vážně jsem ráda, že jsem šla.

Pak už jsem se zastavila na náměstí v pivovaře s restaurací na večeři (tři miniburgery a zlaté Ale", dala povinnou opilou višeň a šla domů.

Zítra v osm si majitel bytu vyzvedne klíčky a frrrrrr domů :(

Lvov II.

Ráno se mi moc nechtělo z postele. Také jsem přemýšlela, kam na snídani. To jsem tedy zhruba kolem desáté dořešila a vyrazila jsem. V plánu bylo navštívit podnik "Lvovský croissant". Včera jsem ho ve svém potulování městem potkala, ale dnes ráno jsem ho zaboha nemohla najít. No nic, použila jsem google (ač je tu těch podniků stejného jména víc, google zná jen jeden). Dorazila jsem tam, objednala si velké kapučíno a "lvovský croissant". Možností výběruje hodně, na slano i sladko. Nutno předem říct, že nejsem milivník croissantů. Dojem na mne zanechal v podstatě jen jeden, kdysi v Neapoli, čerstvě upečený a potřený Nuttelou. Ovšem pokud existuje croissantové nebe, tak ho mají ve Lvově. Něco tak úžasného jsem ještě nejedla. Čerstvý, teplý, naplněný ve chvíli objednávky. Ten můj měl vejce, salám, sýr, zeleninu... Božský. Už teď vím, že tenhle podnik navštívím znovu.

A protože zrovna na tenhle podnik jsem nikde doporučení nečetla - tak rozhodně v případě šance doporučuji zkusit.

Obecně bych totiž řekla, že turistům doporučované podniky mají silnou konkurenci v těch průvodci a cestopisy nezmiňovaných.

Po snídani jsem se vydala trasou, co jsem si doma naplánovala. Cesta vedla kolem Lvovské univerzity, lvovské veterinární školy a dalších škol až ke hřbitovu. Tam mne čekalo dnešní první překvapení. Na hřbitov se platí vstupné ve výši 50 hřiven. Lyczakovský hřbitov je totiž muzeem. Už se zde nepohřbívá (respektive jen se zvláštním povolením), ale je zde pohřbeno cca půl milionu lidí, mnohdy velmi slavných (nutno říct, že já, ignorant, neznala vlastně nikoho). Každopádně jsou tu spisovatelé, umělci, radní....a vojáci. Vojenský hřbitov má speciální část, která je rozdělena podle válek. A ano, leží tu zde i mrtví vojáci z doby nedávné - 2014, 2016. 

Obecně jsou tu hroby velmi rozličné a neskutečně zajímavé. Vydržela jsem tu chodit hodně dlouho. 

Cestou ze hřbitova jsem měla chuť na kafe, ale žádnou kavárnu jsem cestou nepotkala. Došla jsem tedy k místnímu skanzenu - abych zjistila, že je v zimě (asi logicky) zavřený. No nevadí, prošla jsem se kolem, pán skanzenových domků i vyfotila - a pak jsem narazila na kratší turistickou stezku. Měla měřit 1,5 km. Tak proč ne. Vydala jsem se vychozenou cestičkou ve sněhu, poměrně slušně značenou...až jsem najednou došla k rozcestí bez značek. Dvě cesty, každá na úplně jinou stranu. Zvolila jsem tedy tu stranu, která alespoň pomyslně mířila zpátky do centra města. No a za chvíli jsem zjistila, že jsem někdy plynule přešla na stezku jinou, císařskou. Cesta byla hezká, poklidná, plná pěkných výhledů na město...co víc si přát.

Když jsem slezla z hor, už se potřeba kofeinu hlásila znovu. Protože už jsem byla u centra, nebylo těžké najít. Našla jsem kavárnu "Kabinet". Krásnou, jak z Bradavic od Harryho Pottera. Poměrně drahou, ačkoli jí nutno přičíst k dobru, že mne obsluha upozornila, že ceník dortů je za 100g a jeden dort má tak 125 - 150 granů. Nicméně i tak stálo kafe a dortík víc, než včera celá večeře. No,zas to nebyla cena na umření.

Po dortíku jsem chtěla dojít k "Vysokému zámku". Cesta ale byla delší, než jsem čekala a obsahovala asi milion schodů. Vysoký zámek totiž není zámek. Je to poměrně vysoký kopec nad Lvovem, na kterém je "mohyla", ze které je krásný výhled do okolí.

Cestou domů jsem se také nezapomněla zastavit na místě, které se jmenuje "Dvorek ztracených hraček". A fakt. Hračky tu leží bez ladu a skladu, momentálně zasněžené a často i dost špinavé. Přesto některým stále drží jejich úsměv.

V centru jsem se vydala hledat něco k večeři. Ale centrum bylo plné lidí (na víkend je tam zakázán vjezd dopravě a tedy se po centru chodí dost příjemně) a já si nemohla vybrat. Až jsem zakotvila v doporučované Puzata Hata. Je to rychlé občerstvení, asi jako známe z Ikey. Nejdřív jsem byla hrozně zklamaná, protože jsem čekala ukrajinské speciality, ale nikde žádnou neviděla. Dala jsem si tedy ze zoufalství boršč, a kuřecí plátek s kaší. Když jsem došla ke stolu, bylo rozčarování pryč. Byl to mnohem lepší boršč, než jsem jedla včera. A dokonce i zbylý plátek kuřecího nebyl nijak gumovatý, ale opravdu výborný.

Spokojená jsem se zase odvalila do centra, dala si Opilou višeň na dobrou noc (tentokrát venku stálu už opravdu hodně lidí) a šla domů. Byl to nečekaně dlouhý den.

Lvov I.

Ráno jsem vstávala ve dvě hodiny. Autobus totiž na letiště jede buď ve 2:50, nebo ve 4.00. Cesta na letiště trvá hodinu a odlet měl být v 6:20. Nechtěla jsem riskovat (i když by se to za ideálních podmínek stihlo i autobusem ve čtyři). Pobalila jsem, došla k autobusovým odjezdům a koupila lístek. Počkala na autobus a hurá na letiště. Se mnou jelo poměrně dost lidí. Včetně už totálně posilněné skupinky pěti poláků. Cestou ještě doplňovali hladinu alkoholu a slečny měly občas potřebu být dost hlučné. U holčičích ječáků to ve tři ráno dost vadí. Jak jsem pozorovala, tak nejen mě.

Na litišti jsem prošla kontrolou, počkala na začátek odbavení - a pak to přišlo. Tentokrát úplně všichni muselinarvat svoji tašku do přihrádky, která určuje správnou velikost. na to nejsem zvyklá. Obvykle to je tak, že měří jen pevné kufry, protože u měkkých tašek je jim jasné, že ty majitelé vždy nějak srolují. No tak ne. Pán přede mnou narval svoji tašku do přihrádky s velkým vypětím a ještě hůř ji rval zpátky. Vůbec se mi do toho nechtělo. Zkusila jsem argumentovat tím, že mám dvě letenky, ale kdepak. Prostě to tam narvi. Grrrh. Tak jsem to tam narvala. Rozhodnutá, že když se to tam nevejde o pár podělaných milimetrů, tak se otáčím na podpatku a jedu domů. No vešlo. Doufala jsem, že ne za cenu rozdrceného fotoaparátu. (Naštěstí ne).

Každopádně wizz air jsou vážně fakt miláččci.

Po hodinovém přeskoku, během kterého se jsem se bavila focením (měla jsem místo 2x v řadě za sebou u okna), jsme byli na Ukrajině.

Během chvíle proběhla kontrola a hurá do víru velkoměsta. Trojelbus jezdí hned od letiště s podivným systémem nákupu jízdenek. To totiž všichni nastoupí, trolejbus se rozjede, a během cesty řidič řídí a prodává lístky, vrací peníze nazpět a podobně. Utvořila se fronta, ale tak nějak se to dalo. Dokonce nebyly ani řeči na mojí pětistovku. Holt natolik multifunkční řidič není (cena jízdenky ze 7 hřiven). Zajímavé také je, že jízdenku je nutné označit v děrovacím strojku. Jeden jsem měla skoro nad hlavou a jak se zaplňoval autobus, putoval lístek vždy od někoho vpředu až k pánovi, co seděl naproti mně a získal funkci vrchního děrovače. ten tedy proděravěl a poslal nazpět. Takto furt dokola.

Dojela jsem až na konečnou a vypravila se do centra. Protože byt měl být původně volný na 12 hodinu, a protože jsem šla zrovna kolem Baczevskich restaurace, rozhodla jsem se, že vystojím frontu na snídani. Nevypadala moc velká (to jsem ale netušila, že uvnitř je ještšě dlouhá chodba. Tato restaurace je dle všech recenzí prostě "must have". Za 160 hřiven je hodinu a půl tvající bufet "snězco můžeš", k tomu káva a šampaňské (to už po hrnku a skleničce) a živý klavírista (ten hraje, ten se nejí). No. Hezký to bylo, ale že bych byla unešená...?

Dost narvaný prostor, asi aby se vešlo co nejvíc lidí. Paní mne usadila ke stolu s jedním polským manželským párem. Copak já, já čekala, že mne k někomu posadí. Ale manželé byli dost nasraní. Asi proto komentovali uvědoměle každou klavírní skladbu jménem a autorem. Asi abych viděla "honoraci" ve flísce.

Zas abych to jen nehaněla - jídlo bylo výborné, to zas ano, ale vzhledem k nabitosti prostoru to asi už víckrát absolvovat nechci.

Restaurace je stará, jedná se o rodinný podnik založený už tuším 1783. Rodina se také specializuje na likéry, těch je vedle plný druhý obchod.

No, po snídanijsem se pomalu vypravila k bytu a na mobilu jsem našla, že mi psala bytná, kdy že asi tak přijedu. Aha. Sice jsem to hlásila už v době objednání, ale neva. problém byl, že eurodata na Ukrajině nejedou. Přemýšlela jsem, jak odpovím (zpět ke snídaňové restauraci s wi-fi až na chodník semi nechtělo), ale Lvov, pokrokové město - má wi-fi běžně na ulici. Takže jsme se domluvili, za cca 15 minut přijel majitel a dal mi klíče od bytu.No, ten polský byl hezčí, ale co se dá dělat.

Stejně to vyšlo asi tak, že v poledne jsem byla ubytovaná. A unavená. Usoudila jsem, že potřebuji polední pauzu a na dvě hodinky zaspala.

Když mi zazvonil budík, moc se mi z postele nechtělo. Navíc už tak jsou plány v háji. Optimistický plán byl prochodit centrum a okolí. To nedám. Rozhodla jsem se okouknout náměstí. Jenže hned u domu mám podnik "opilá višeň". To se nedalo minout. Takže kalíšek opilé višně, pro jistotu střední velikosti. Výborná záležitost.

Pak jsem obešla náměstí, nakoukla do staré lékárny, ale zavrhla placenou tour,protože mám jazykový problém. Já fakt nevím,jak tu mluvit.   Rusky moc neumím, a navíc rusy mají rádi asi stejně,jako my.Angličtina se mi trochu příčí,protože jsme bratři slované. Tak zatím nejazykově trpím. Jo,párkrát zkouší i polštinu,a le to taky nic moc....

No, zašla jsem ještě podívat se za vstupné deseti hřiven (v podstatě je kurz 1: 1) na Italský pavlačový dvorek a pak už jsem se jen bezcílně brouzdala ulicemi.

Lvov je zvláštní. Rozhodně to není láska na první pohled (ten taky byl nic moc - zima, sníh, náledí a chruščovovy domy), ale ve starém centru mám chuť se "ztratit" = prostě se jen tak potulovat. Takže jsem to tak dělala, než jsem kolem páté začala hledat  něco k jídlu.

A našla - restaurace "Muzeum". Sympatická, milá, obsluha taky...co víc si přát. za mne lepší, jak ranní snídaně. Měla jsem dost tipů, co si vybrat, ale nakonec jsem si objednala boršč a pivo. Boršč byl dobrý (jen bohužel ne úplně horký) a pivo bylo...no, nefiltrované. Pít se dalo, o druhé jsem nestála.

Zaplatila jsem, zastavila se v samošce pro něco k pití a šla domů. Budu dohánět spánkový deficit :-D a zítra třeba už dojde i na plán výletu. 

Osvětim

Původně jsem měla průvodce po Katowicích, nicméně jsem změnila plány a rozhodla se vyrazit do Osvětimi. To s sebou neslo trochu obtíží.

Rozhodla jsem se jet stylově, vlakem.

Ovšem ten jel v 8:19 a pak až v 11. Takže jsem si nařídila budík a rozhodla se jet tím v osm. Plán byl, že dojedu do Osvětimi, nasnídám se a pomalu vyrazím do muzea. Jenže. Je to blbý říkat, ale v Osvětimi je totálně mrtvo. Fakt. Opravují vlakové nádraží, takže budova je uzavřená. Nic ani k jídlu, ani k usednutí. Cesta k muzeu vede přes sídliště, s pár samoškami. Ale já si chtěla sednout a dát kafe. No nic. U vstupu do muzea to vypadalo nadějně - google hlásil i kavárnu. Ale chyba lávky. Místo kavárny je kebab a vedle pizza. Vobou podávají i snídaně. Ale. Ale jednak s děsně nevrlým personálem, jednak s platbou v hotovosti. A všude po cestě bankomaty pochybné firmy Euronet. Jako jo, jde tam vybrat. Ale poplatek za výběr je asi čtvrtina toho, co jsem v hotovosti chtěla. Tak nic. Po cestě je hotel, ale kuchyně už zavřená, snídaně konec.Dobře, mám to zkusit vedle. Tak jo. Čtyřhvězdičkový Imperiale se chová velmi dobře. Snídaně jsou sice do desíti (je 9:54), ale není problém, snídani dostanu. Říkám, že mi stačí vajíčka a kafe - a nakonec zírám. Krom haldy míchaných vajíček, dostávám housky, ošatku s máslem i marmeládou, obložený talíř se salámy, sýry, vejcem i zeleninou. Pak kafge a dva minizákusky. Ufff. Sníst to nešlo.

Po ohromné snídaní (dražší jen asi o 50 korun oproti tomu, co by mne stály tři vajíčka vedle v pizzerii) mířím k muzeu. Tady musím říct, že narážím na dva jasně vyhraněné póly poláků. Jedni jsou neskutečně protivní a votrávení, a druzí jsou milí a ochotní. U muzea mne čekala první squrda. Začalo to u vchodu, kam jsem chtěla vlézt. Ocvhranka na mě řvala, kam jdu, co tam chci a jestli mám lístek (ehm...vstup měl být jednak dle mých informací zdarma, jednak jsem myslela, že to uvidím uvnitř - venku jen stál stánek na objednávání tour s průvodcem). Oki, nemám lístek. Kde ho vezmu? Ano - u stánku s objednávkami průvodce. Super. Chci vstupenku. Opět ale za okýnkem paní z první squadry. Vysvětluje, že vstup bez průvodce zdarma je do devíti a od jedné. teď je jen vstup s průvodcem. Vystavuje mi lístek na 13.20. Jenže je 10:30. Co tam jako mám v mrazu dělat? Tak ne, chci průvodce. Paní mne stírá, že mám laskavě mluvit buď polsky, nebo anglicky. Protože mi přeci nerozumí. Mám dost vztek. Druhá skupina poláků je obvykle při komunikaci nadšena, že jim rozumím. Stejně tak mi samozřejmě rozumí i oni. No nic, paní je z prvního plata. Chci tour s průvodcem. K dispozici anglicky, polsky nebo rusky. Jedno lepší jak druhé. Vybírám angličtinu. Za pouhých 70 zlotých dostávám lístek a konečně můžu jít. U vstupu do muzea se mezitím prohodila ochranka. Chlapec se diví, že mám anglickou tour. Ani mu to nevysvětluju...

Beru si sluchátka a čekám na průvodkyni. Netrvá dlouho a vyrážíme.

Nutno říci, že jsem myslela, že by mi stačila samostatná prohlídka, max si třeba koupit papírového průvodce. Tak ne. Komentovaná tour byla mnohem lepší. Za ty tři hodiny, co prohlídka trvá, těch 70 zlotých rozhodně stojí. Prohlídka má dvě části. První, delší, je po Osvětimském táboře I. Pak autobus vozí turisty do tři kilometry vzdálené Březinky.

Nevím, jestli je možné o tomhle výletě říct, že byl hezký. Ale rozhodně stál za to. Průvodkyně byla naprosto úžasná, přestože se nám z naší skupiny (cca 15 členů), cestou do Březinky asi deset lidí ztratilo. 

Byla zima, foukalo a sněžilo a tím spíš měla celá prohlídka efekt.Asi ve dvě jsme přijeli zpět ke vstupnímu areálu. Vyrazila jsem na vlak. Původně jsem měla koupenou jízdenku (6 zlotých) v 15:40. Ale tím, že nebylo ani kde si dát kafe, jsem to přehodnotila, koupila vlak dřívější (a dokonce jsem pak i zjistila, že ta první jízdenka jde vrátit za mírný poplatek). Zkouším záchod na nádraží. Ale hajzlbába chce dva zloté a ty nemám. Hází ksicht (první plato prostě).

Celá uchozená (jen z nádraží k muzeu jsou to skoro dva kilometry) jsem asi ve čtyři přijela domů.Jdu ověřit odkud jezdí autobus na letiště a pak běžím domů na záchod :)

Po nezbytné přestávce doma mířím za roh naší ulice. U vchodu do domu potkávám místní policii, která chce dovnitř. Jasně chlapci, namačkám kód (snad nejste falešní :))

Podle google tam je restaurace plná pirohů. A jo! Je plno, ale místečko pro mne se najde. Objednávám si a lituju, že jsem sama a nemůžu ochutnávat jiné druhy. Ale pan majitel je z plata druhého. Nabízí mi k ochutnání verzi dva - dva - dva pirohy. Super. Vybírám si sýrový, špenátový a klasický masový. K tomu úžasný perníkový čaj. Vedle mne sedí dost zajímavý pár, co spolu během večeře vůbec nemluví. Vůbec. Kouká do mobilu, nebo do prázdna, ale vzájemně nic. OK, není to divné, já spolu taky nemluvím...

Jsem plná a naprosto nic mi nechybí.

Cestou domů si ještě kupuju něco k pití a chci jít brzy spát - ráno vstávám asi ve tři.

Kterak Marcela Vánoční dárek dostala

Jednoho krásného dne byly Vánoce. A Marcela dostala dárky, které odkazovaly na letiště. Jednak svým charakterem (třeba olivy, či balení ve hvězdě...), jednak písmenkem na dárku. Složit šel TLV. Tedy Tel Aviv. Marcela se začala těšit, nastudovala si dopravu, vymyslela trasu, zamluvila bydlení a koupila si průvodce.

Jenže, pak se se začátkem roku 2020 začaly dít věci a vyrazit do Izraele vypadalo jako blbej nápad. Vlastně to nedoporučovalo, krom zdravého rozumu, ani ministerstvo zahraničí.

Pak to uznala i Vanda.

Začaly jsme hledat náhradní plán.A po přečtení jednoho cestopisu bylo jasno - poletíme do Lvova.

Koupila jsem letenky, abych kompenzovala Vandě výdaje za Donalda. Zamluvila jsem pokoje a začala se těšit.

A pak Vanda lehla. Dva týdny před odletem. Času dost. Jenže dobrala antibiotika a furt jí nebylo líp. Jenže - jenže mi to nechtěla říct. Byla si jistá, že nepojede. Z náznaků to bylo dost jasný a pak už nechala i doma pas, což tedy jasnější známka být nemohla. Jenže tohle její váhání nás stálo celé ubytování jak ve Lvově, tak v Katowicích. Protože uplynula doba, kdy šlo bydlení bez poplatku stornovat. Já si vzala dovolenou a Vanda do toho hodila vidle.

Hrozně mne rozčílila. Ne tím, že je nemocná. Ale tím, jak to zazdila, donutila mne zaplatit všechny výdaje spojené s danajským darem. Nechala mne vzít si dovolenou...

Vztekám se ještě i teď. 

No, jenžře co s tím?

Den před odjezdem těžko získat někoho, kdo by jel se mnou.

A tak, ač o to vůbec nestojím, jedu nakonec sama. 

A hned mi všechno dávalo vědět, jak je svět špatně. Ránojsem měla objednanou ještě zbní prohlídku a zubní hygienu. Jenže- jenže je chřipková epidemie. Paní kontrolorka mé huby onemocněla a vzala by to jiná - jenže o dvě hodiny později. Hm. Vyjde to těsně, ale vyjde. Vyjíždíme s půlhodinovým fórem navíc. Plán je jasný - Pepa mne odveze do Ústí k zubaři, já si nechám opravit úsměv, vlakem dojedu do Prahy a sednu na vlak do Ostravy.

Jenže - jenže to bysmenesměli stát v koloně před Ústím hodinu a půl. Tak nic, to nevyšlo. Poměrně protivná recepční navíc měla připitomínky, co jsem ani nechtěla řešit. Otočila jsem se, a nechala se dovézt na nádraží. Akorát mi jel vlak.

Nastoupím, vyhodím jednu důchodkyni z mého místu a za hodinkujsem v Praze.

Cestou si uvědomuji, že jsem zapomněla sluchátka. Víte, jak je těžké v Praze na hlavním nádraží sehnat sluchátka??? Hodně. Kdyby něco, zkuste rovnou Relay. Tam jich pár mají.

Sedám na vlak a jedu směr Ostrava. Dávám sushi, koukám na film. Poměrně pohoda. Jsem o Ostravě a začíná to vypadat zajímavě. Ostrava je prostě divná, protože jak jinak si vysvětlit chlapíka v zelené masce Mikyho Mayerse, který stojí u dveří k pokladnám s lístky a něco si mumlá. Neměl tedy v ruce motorovou pilu,tak jsem neohroženě prošla k pokladně. OK, jeden lístek do Katowic. On-line koupit nešel a mne šálí zraky. Cesta s ČD z Ústí do Prahy stála 162 korun. Cesta s Regiojet z Prahy do Ostravy asi 250. A cesta z Ostravy do Katowic 450 !!!

No, pěkné. Nasedám do kupé k polským manželům, co luští křížovky. Najednou přijde důchodce z vedlejšího kupé a stařík hopsá za ním asi do jídelního vozu na drink. Takhle vesele ubíhá cesta. Kousek za hranicemi důchodci vystupují, nastupuje slečna, kterou zajímá kdy z kupé vypadnu a opatrně se ptá, zda jedu do Waršavy. Uklidním ji, že za chvíli vystupuju, paní mi chválí, jak hezky rozumím polsky a těší se, jakbude v kupé sama.

Vystupuji. Na mobil mi přišly instrukce k bydlení. Byt je asi pět minut od nádraží, takže jsem tam hned. Jenže. V pokynech je, že vyjedu k bytu, ten bude otevřený. Jenže - není.

Píšu pánovi od bydlení, že je tu hák. Zahlásá jen OK. Takže ho ujišťuju, že to moc OK není. Fajn, pán posílá nové pokyny, tentokrátje změna v jazyce. Z polštiny přešel do angličtiny. Super, ale to mi dveře neotevře. Zkouším translator a píšu mu polsky, že je zamčeno. No, po cca 15 minutách dohadování mi sděluje, že mám 15 minut počkat. Pak přibíhá náhradní klíčník a byt odemyká.

Super. Celý den na cestě, konečně mám kde hlavu složit. Kašlu na večeři (ač je pizzerie na dohled), vařím si čaj a jdu si lehnout.