Závěrečné shrnutí - Japonsko

...se věnuje hlavně praktickým věcem, které se mi ještě někdy mohou hodit (popřípadě se mohou hodit někomu jinému.


Doprava
Důležité je si včas pořídit Japan Rail Pass. Jeho rozsah prostudovat - nabízí se pro různý počet dní i pro různé území pohybu. Vždy je ale důležité ho zakoupit mimo území Japonska.
Ideální je, pokud není nutná platnost hned po příletu, protože na letišti je ukrutná fronta, která se vůbec nehýbe. Člověk v ní určitě zbytečně stráví několik hodin. Jinde (my konkrétně na Tokyo station) je možné pass zaktivovat bez čekání.


Pro dopravu mimo platný JR pass je vhodné pořídit si Suica card. Je to s ní bez starostí ohledně placení, protože se cena jízdného odečítá z předplacené částky (není nutné sledovat tedy jakou trasu a za kolik peněz jedu). Nevýhodou může být poplatek za vrácení (500 jenů, které jsou jako depozit se vrací komplet) - z neutracené částky to může být i poměrně dost. Suica card je však k využití i k placení v obchodech, takže lze zbytek vložených peněz utratit i za nějaké jídlo či jinou drobnost.


Lze i zvážit dopravu bez Suica karty - po Tokyu bohatě stačí již zmíněný JR pass. Objíždí všechny hlavní turistické trasy, zbytek lze případně dojít.


Aplikace v mobilu, bez které nelze žít je HYPERDIA. ( http://www.hyperdia.com/ ) Skvěle poradí optimální spojení a lze zadat i možnost využití jen JR nebo bez šinkanzenů, na které se JR pass nevztahuje. Oznamuje i čísla nástupišť, takže dokonalý pomocník.

Ubytování
V podstatě všechna místa, kde jsme bydlely byla fajn. Ideální stav je hledat ubytování poblíž nádraží, aby se člověk dlouho nevláčel s kufry. Bydlely jsme v pronajatých bytech, popřípadě v hostelu či hotelu, který byl objednaný přes booking. Jak jsem se dočetla, v Japonsku je i hostel naprosto v pořádku, a lze bydlet i v hotelu nižší kategorie, než je člověk zvyklý z Evropy. Mohu potvrdit. Úzkostlivě čisto bylo všude.
Vyzdvihla bych ubytování v Tokyu (ideální poloha u JR)
https://www.airbnb.cz/rooms/13744304

a v Kawagutchi lake (blízko dráhy a jedinečné ubytování - čisté, nové, moderní - skvělé).
https://www.booking.com/hotel/jp/guesthouse-orangecabin.html?aid=304142;label=gen173nr-1FCAEoggJCAlhYSDNiBW5vcmVmaDqIAQGYAQW4AQbIAQ7YAQHoAQH4AQuoAgM;sid=705f81cc4715c1803f03924d427b03cd

Ubytování v Kyotu:
https://www.airbnb.cz/rooms/11022973

Naopak trochu jsme nevystihly ubytování v Hiroshimě (nutné použít tramvaj, zejména s kufrem).
https://www.booking.com/hotel/jp/j-hoppers-hiroshima.html?aid=304142;label=gen173nr-1FCAEoggJCAlhYSDNiBW5vcmVmaDqIAQGYAQW4AQbIAQ7YAQHoAQH4AQuoAgM;sid=705f81cc4715c1803f03924d427b03cd

Jedinečným zážitkem byl capsulový hotel, nicméně na delší spaní, než jen na jednu noc bych to asi nedoporučila:
https://www.booking.com/hotel/jp/nine-hours-narita-airport.html?aid=304142;label=gen173nr-1FCAEoggJCAlhYSDNiBW5vcmVmaDqIAQGYAQW4AQbIAQ7YAQHoAQH4AQuoAgM;sid=705f81cc4715c1803f03924d427b03cd

nemůžu úplně doporučit ubytování v Naře, tedy nedávám odkaz.

Jídlo
Obecně nám v Japonsku hrozně chutnalo. Nejsme extra přívrženkyně ryb, ale téměř vše, co jsme jedly bylo výborné a levné. Večeře nás na osobu vyšla vždy do 1000 jenů, spíš méně. Výborné jsou i možnosti ochutnávek především sladkostí a dalších potravin, které se vozí jako suvenýry. A pak se nebát. Když už jsme si nebyly jisté, koupily jsme si něco napůl dohromady. Nicméně i to, co vypadá divně je často moc dobré.

Cesta z Hiroshimy...vlastně až domů

Ráno jsme si připravovaly poslední snídani v Japonsku. A když už - musela být památeční. Takže jsme začmoudily celý hostel. To totiž bylo tak. Vanda chtěla volská oka ke snídani. Fajn. Jenže - je olej opravdu to, co jako olej vypadá? Nebylo to úplně jisté, protože na pánvi se to chovalo spíš jako tekutina s vodou, než jako olej. Ale nebylo zbytí a vajíčka jsem na to klepla.Co to bylo nevím. Ale čmoudilo to pořádně.

No, pokusily jsme se vyvětrat, přičmoudlíky jsme snědly, pobalily a vyrazily na nádraží. Původní plán se totiž měnil. Plán byl zůstat v Hiroshimě, nakoupit suvenýry a na noc se přesunout už do Tokia a na letiště. Změna proběhla v tom, že jsme se rozhodly hned ráno přesunout do Tokia, tam se ještě na něco turisticky kouknout, nakoupit si suvenýry a večer se vydat na letiště. Takže jsme vyrazily na nádraží a nasedly na šinkanzen. Byl krapítek přeplněný, lidé tam stály, ale my měly výhodnou polohu ve frontě na vlak, takže jsme seděly. Po dvou hodinách jsme přestoupily na jiný šinkanzen a ten už byl volný a sedělo se bez problémů. V Tokiu jsme první hledaly volnéé skříňky pro úschovu zavazadel. Ty ale nebyly. Takže jsme musely vzít zavděk úschovně obyčejné, s paní co to obsluhuje. Bylo to stejné, jenže úschovna s paní zavírala v osm a bylo bezpodmínečně nutné to tedy do osmi stihnout. Takový tlak nemám ráda.

No, vyšly jsme z nádraží, chvíly hledaly metro, než nám došlo, že ta hledaná linka možná přes Tokio station nejezdí a tedy jsme popojely kus vlakem. Pak už jsme vylezly u nástupiště výletních lodí právě chvíli před odjezdem poslední lodě, která mířila do parku Hamarikyu.

Cesta lodí trvala asi půl hodiny a probíhala během západu slunce. Na prohlídku parku jsme měly asi tři čtvrti hodiny, ale nebyl to problém, protože nás tenhle park vlastně nijak neuchvátil.

Podle průvodce je poblíž parku ale zdarma vyhlídka na město ve 46. patře mrakodrapu. Co je vtipné, už průvodce neuváděl, kde ten mrakodrap najdeme. Naštěstí jsme holky šikovné a vylučovací metodou jsme ho našly (vyloučily jsme domy které jsou zjevně bytové a ty, které jsou zjevně menší, než 46 pater. Vyhlídka byla super. Až na to, že je ve 46. patře mrakodrapu (a já furt myslím na zemětřesení, že) a navíc k ní vede prosklený venkovní výtah.Takže jsme se tam moc dlouho nezdržely. Pak jsme našly stanici vlaku a dojely zpátky na Tokyo station, kde jsme nakoupily pár nutností (hlavně Vanda bonbony domů) a daly si poslední večeři v Japonsku (rýži, sashimi a oblíbené Gyoza).

Pak už jsme jen chvíli hledaly úschovnu zavazadel (ono Tokyo station je stanice velká jak kráva) a vyrazily na letiště. Tam jsme měly rezervovanou noc v kapsulovém hotelu. Strašně se nám to líbilo. U recepce jsme vyfasovaly trestanecký mundůrek (pyžamo na spaní), ručníky, bačkory, kartáček na zuby...) prostě všechno, co můžeme potřebovat. Naše věci jsme si zamkly do skříňky, osprchovaly se a šly si lehnout. Kapsule samotné jsou dostatečně velké a člověk tam má soukromí, protože si prostě zatáhne roletku a je v kukani. Proti hluku z okolí je možné si pusit šumění příboje, každá kapsule má své světlo, eletrickou zásuvku a dokonce i hlásič ohně.

Ráno ke kapsuli náležela snídaně vydávaná v kavárně o dvě patra výše. Čekaly jsme bufet, ale bohužel - dostaly jsme toust, míchaná vajíčka a salát plus jedno kafe.

Pak už jsme se vydaly na check-in, odevzdaly kufry a samy sedly do letadla. Cesta to byla ukrutně dlouhá. Vlastně jsme vůbec nespaly. Viděly jsme tunu filmů - Rusko samotné je dlouhé na tři filmy a ještě s přestávkama na start, jídlo a poslouchání hudby.

Po těžkých 13 hodinách jsme přistály v Madridu. A uvědomila jsme si chybu, kterou jsem udělala v kapsulovém hotelu. Ve snaze odlehčit batoh jsem vše nepotřebné narvala do kufru. Jenže i formulář na reklamování kufru. Takže jsme si jen v Madridu popovídaly s paní jak to udělat (někam zavolat, nebo najít patřičný odkaz na webu). a kufr jsme nevyreklamovaly.

Vyrazily jsme do hotelu. Původní plán byl si hodit věci na hotel a jít se podívat na Madrid. Jenže po dlouhém letu zmlácené jsme to vzdaly. Jen jsme si u hotelu koupily pití a napůl jeden kebab k večeři a šly s sebou mrsknout do postele.

Ráno jsme vstávaly v šest, doběhly na letiště a začala naše oblíbená hra !!naštvi se na španěla". Už to začalo tím, že jsme (naše chyba), koupily na letišti na poslední jeny sojovou omáčku. Jenže to je tekutina. Chtěly jsme tedy poprosit o odbavení. Jenže španělka za přepážkou, ochota sama, nám za to napočíátala 60 eur. tak jsme jí poděkovaly za spolupráci a omáčku vyhodily. U kontroly se předvedl sekuriťák, který mi asi stokrát španělsky něco říkal a divil se, že netuším co po mě chce. Nám se prostě letiště v Madridu nelíbí ani trochu. A vlastně ani Iberia - když jsme přiletěly do Frankfurtu, zjistily jsme - že máme opět rozbitý kufr. Ten nový. te fatálně, ale vzhledem k tomu že byl fungl novej, tak už mě to naštvalo. Tak jsme rovnou vyreklamovala i kolečka u kufru Vandiného. Paní se snažila říct, že Iberia za to nemůže,, to že pracovníci letiště - jako chápu - ale sakra nikdy jindy se nám to nestalo. Takkže máme formuláře na reklamaci z Tokia a formuláře na reklamaci z Frankfurtu. bude ještě veselo asi. Furt mi cpali telefonní čísla, tak jsme zvědavá, zda s nimi půjde komunikovat přes mail, což vidím jako mnohem lepší postup. Už jen proto, že ty formuláře může poslat.

Kdyby to byl konec anabáze, bylo by to fajn. Ale - nastala poslední fáze "jedeme domů" Lístek na vlak říkal, jeďte vlakem nejdříve na hlavní stanici ve Frankfurtu. To by ale neměly být na letišti dvě vlakové zastávky. Pán v informacích nám poradil. Jak jsme ale stihly zjistit ještě včas - poradil blbě. Tak jsme přeběhly, pánovi jsme ještě v běhu stihla říct, že je úplně blbej - a čekáme na náš vlak. Paráda, měl deset minut zpoždění. Což ovšem znamenalo, že jsme na hlavní nádraží ve Frankfurtu dojely o deset minut později, než jsme měly a asi o tři, než měl odjíždět navazující vlak. Běžet z nástupiště na nástupiště (tj. po schodech dolů a zas nahoru) s 20 kg kufrem je fakt lahůdka. Ze studeného nadýchaného vzduchu jsem tu tak kašlala, až si paní sedící předemnou znechuceně  přesedla do jiného vagonu.

No, vlak počkal, teď nás čeká přestup v Norimberku - a protože se zpoždění hromadí a táhneme ho s sebou, snad na nás počká i další, poslední přípoj do Prahy....

Den jak stvořený pro výlet k moři

Naše nové ubytování má poměrně slabé matrace na tatami, takže pro mne bylo spaní poněkud tvrdé. Vanda říkala, že jí to nijak nevadilo...

Snídaly jsme míchaná vajíčka a pak vyrazily na vlak. V plánu totiž byl výlet vlastně k moři - na ostrov Miyajima. Nejdříve jsme jely kousek vlakem a později jsme přešly na ferry, které nás na ostrov během deseti minut převezlo. První cesta z ferry  vedla přes nezbytné turistické atrakce typu nabízíme všechno možné jídlo a suvenýry. Než jsme turistickou uličkou prošly, byly jsme chudší asi o tisíc jenů, neb jsme testly rybí "sušenku" a pak místní sladké pečivo (já plněné fazolovou pastou, Vanda plněné čokoládou).

První cesta vedla k velké červené torii, která stojí kousek od břehu v moři. Než jsme tam došly, objevily jsme možnost povozit se loďkou. A vypadalo to dost exoticky. Místní lodička ovládaná bidlem z bambusu a každý cestující dostane rýžový kloubouk (což jak se ukázalo, je děsně praktická věc - stíní to proti sluníčku). Loďka měla i svoji průvodkyni. V podstatě netušíme, co povídala - ale byla u toho ukrutně roztomilá. Po většinu času mluvila japonsky, ale patřičně to prožívala. Nám sem-tam nahlásila něco pokusem o angličtinu. Vůbec jsme jí nerozumněly, ale ona vždy čekala odkývání, Tak jsme jí kývaly a tvářily se patřičně podle toho, jak se tvářila ona. Takže jsme kopírovaly úsměv, překvapení, zaujetí...byla to sranda. Loďka jela chvilinku - projely jsme torii a zpátky. Pak jsme s samotné slavné bráně došly blíž a patřičně se vyfotily. taky jsme prosily někoho, aby nás vyfotil - ale opět se potvrdilo naše známé - nikdy neprosit Japonce. to co předvedli by se zarámovat nedalo. Fakt, že ohromná červená brána ve vodě nebyla vidět, byla jen drobnost.

Od moře jsme dál pokračovaly do vnitrozemí - ke stanici lanovky, kterou jsme se nechaly vyvézt na kopec nad mořem. Je to zhruba 500 výškových metrů a lanovka je rozdělená na dvě části. Ve spodní části jezdí vajíčka jako třeba v alpách - do jedné kukaně narvou osm japonců. Druhá část je kabinka, kam narvou neuvěřitelný počet turistů. To je dost kontraproduktivní, když to prezentují jako lanovku se scénickým výhledem. při tom množství turistů není vidět nic. Nahoře je možnost turistických tras - buď jít ještě cca půl hodiny do kopce na vyhlídku a další chrámy, nebo cca hodinu dolů, nebo jet dolů zase lanovkou. Vzhledem k tomu, že byl nad mořem opar a nic moc nebylo vidět, vzdaly jsme se myšlenky na cestu nahoru. Vyrazily jsme tedy turisticky zpátky dolů. Byla to poměrně náročná cesta s hodně schody, ale pěkně lesem.

Dole jsme si daly zmrzlinu ve sladké teplé housce. Sotva jsme si s ní sedly, Přihasil si to k nám jelen. Na ostrově žijí podobně, jako v Naře, naprosto v poklidu mezi lidma. Zmrzlinu jsme mu dát odmítly. Tak chňapnul po mapě ostrova, co mi koukala z kapsy tašky na foťák. I tu jsme mu tedy odmítla nechat sežrat. Chvíli jsme se o mapu přetahovaly bez zjevného vítězství. Já uhájila půlku, jelen půlku sebral. Pak přišla paní od stánku s koštětem a jelena zahnala.

U moře jsme si chvíly sedly, já i otestovala vodu - na koupání pro otužilce, ale na nohy v pohodě šlo brouzdat mořem. Pak už jsme zamířily zpátky na ferry a na vlak do Hiroshimy.

V Hiroshimě jsme přemýšlely, co k večeři. Vanda prosazovala sushi a já ostatně nebyla proti. vygooglily jsme nejbližší a vyrazily. Uvnitř to bylo divné. Vlastně bez jídelního lístku, kuchař neuměl anglicky. Vždycky jsme ukázaly na nějakou vystavenou rybu (a že jsme často netušily co to je) a kuchař ukňahňal sushi. to postavil na stůl před nás. Žádnej talířek, hezky na desku stolu. Byly jsme dost zmatené. Ve výsledku - neměly jsme hlad, to ne. Sushi bylo výborné. Nicméně taky dost drahé na naše představy . Vypadly jsme poměrně rychle. Vlastně jsme vůbec nevěděly, jak se tam chovat, zjevně jsme tam nepatřily ani omylem.

Tramvají jsme dojely domů, nakoupily snídani na zítra, daly si ještě čaj před spaním a odpískaly jsme návštěvu onsenu, který máme za rohem. Zítra nás čeká poslední den, který z velké části strávíme přesunem zpět na sever, do Tokia...

Vandu přepadla puberta!

Ráno v hotelu jsme si kvalitně užily pořízenou snídani. Doteď jsme se o ní staraly samy, teď nám připravili snídaňový bufet. Takže jsme vyzkoušely skoro všechno - míchaná vajíčka, párečky, zeleninový salát i ovocný salát...

Po snídani si Vanda ještě umyla vlasy a skoro jsme pak nestíhaly šinkanzen na jih :) Jet šinkanzenem do Hiroshimy znamenalo vybrat si, zda chceme přestupovat, nebo ne. Náš šinkanzen jel asi oklikou a tudíž se naskýtala možnost cca v první třetině cesty vystoupit a dojet to šinkanzenem jiným. Bylo by to rychlejší o cca 20 minut. Usoudily jsme, že je nám to jedno. Připloužily jsme se do Hiroshimy kolem jedné hodiny po obědě. Skočily jsme na tramvaj a vystoupily cca 200 metrů od našeho nového domova. Paní v recepci říkala, že ubytovávají až od tří, ale že máme štěstí a náš pokoj je připravený. opět japonský způsob - spíme na tatami.Náš pokoj je (hurá :( ) ve čtvrtém patře bez výtahu. takže jsme nahoru dotáhly kufry, převlékly se (je tu poměrně teplo) a vyrazily ven. Cílem bylo dát si někde kafe, ale to jsme nepotkaly. Zato jsme hned vpadly do "Piece memorial park". Takže vlastně hned jsme vyrazily do muzea. Nutno říct, že Vandu to nebavilo. Už asi v tu chvíli se začal projevovat puberťák, ale zatím to nebylo tak markatní. Tiše chodila, dívala se na exponáty a tvrdila, jak je to trapný, popřípadě nechutný.

Za mne osobně - špatně se mi to neslo. netušila jsem, že to místo tak špatně ponesu, ale muzeum i celý park byl tedy dost temné místo. Všude plno turistů, hlavně tedy japonských škol. Opět proběhla povinná konverzace s turisty, ale tentokráte jsme nezaváhaly, takže víme, že školáci, kteří s námi mluvili byly z Ósaky. V podstatě to probíhalo stejně, jako poprvé. ten nejodvážnější a nejprůbojnější školák mluví, kolem něj stojí hlouček ostatních a pochechtává se.

Muzeum bylo zajímavé. Jednak ukazovalo Hiroshimu po výbuchu, jednak ukazovalo co dělá radiace s lidským tělem a jednak ukazovalo příběhy lidí. To bylo asi nejhorší. Vždy byl exponát, bylo uvedeno jak daleko od epicentra ten dotyčný člověk byl, zda přežil, popř. jak rychle umřel nebo že se nikdy nenašel. Exponáty byly nejen kusy oblečení, ale třeba bota (kterou maminka poznala podle toho, že si jí holčička dělala sama tak, aby jí ladila ke kimonu - holčička se nikdy nenašla), Nebo svačina, kterou si chlapeček už nesnědl, protože byla totálně na uhel. Exponáty ukazovaly i mostní konstrukce pokroucené horkem, zdi do kterých jsou zaražené střepy nebo vstup do banky, kde zůstal jen stín člověka, který seděl na schodech. Dost depresivní místo.

Z muzea jsme se chystaly projít si celý park, ale potkaly nás dvě japonky a daly se do řeči o tom, zda jsme byly v muzeu, jaké z toho máme pocity a jak se díváme na možnost světového míru.

Pak už jsme si prošly celý park až k Atomovému dómu. Tam je několikrát uvedeno, že dům postavil český architekt. Dóm jsme obešly a protože se začalo stmívat, počkaly jsme do tmy, abychom ho viděly nasvícený. Pak jsme se vydaly směrem k našemu domu, a předpokládaly jsme, že cestou potkáme večeři. Ale ne. To se buď nelíbilo mně nebo Vandě. Vanda postupem cesty začala být zamlklá a jízlivá. Potkaly jsme samoobsluhu a koupily jsme si snídani na ráno. pak jsme dál hledaly večeři. Furt nic. Už to vypadalo, že se budeme muset otočit a jít zpátky - a v tu chvíli tam byla. Restaurace. Rodinný podnik. Mělo to jen jednu vadu. Uvnitř nabízeli jen okonomiyaki. To je Hirošimská specialita - ale Vanda nafoukla držku a že to jíst nebude. tak jsem si objednala jenom já a čekala jsem, že až to Vanda ochutná, objedná si taky. Vypadalo to skvěle, mohly jsme sledovat celou přípravu - jenže Vanda se sekla a že to ochutnávat nebude a začala řvát. 

Když večeři pán připravil, ochutnala jsem a bylo to výborný. Donutila jsem to Vandu ochutnat - ta ale ostentativně vzala do pusy suchou nudli a hotovo. Tak jsem jí z podniku poslala čekat ven, protože kdo se na ní má koukat. Výsledek je ten, že tu teď bulí do polštáře, zatímco já píšu blog. Plus má zabavenej mobil.

Kdyby nehrozilo, že si těžkej batoh budu muset nosit sama, tak bych jí snad i zabila.... :)

...a takové má Vanda kamarády - VYRAZILI NÁS!

Ráno začalo úžasnou snídaní, dokonce včetně zeleninové polévky. K ní byla míchaná vajíčka, slanina, páreček, sladký toust s mandlovým máslem a ovoce. Po královské hostině jsme se sebrali a vyrazili všichni do centra, kde byla v plánu prohlídka místního hradu a to v kompletní sestavě všech japonců, kteří se programu účastnili. Hrad je skvělý - jedná se o největší hrad v Japonsku. Zajímavé je, že stejně jako všude - při vstupu do hradu se návštěvníci zují a absolvují prohlídku jen v ponožkách. Hlavní budova hradu má pět pater a do všech se během prohlídky návštěvníci podívají. Schody jsou hodně příkré, trámy někdy překáží hlavě a hlavně se člověk trochu bojí, aby mu ty ponožky nepodjely. Výhled je úžasný do okolí - majitelé museli mít sakra přehled, co všechno se v okolí hradu děje a kdo se tam pohybuje.

Po prohlídce hradu jsme se zastavili na malou svačinku. Místní nás vzali do jedné uličky, kde paní prodávala prý něco moc dobrého - knedlíčky plněné chobotnicí. Dobré to bylo a i Vandě to chutnalo, přestože chobotnici nemusí. Jen to bylo ukrutně horké a spálila jsem si patro. po chobotnici byl potřeba ještě zákusek, takže volba padla na belgické vafle :-D

Další cesta vedla do obchodního domu. Měly jsme v plánu koupit nějaký suvenýr, ale to, co se dělo nás překvapilo. Vlezly jsme do čajového krámku. Přesněji řečeno nás tam odvedli - paní nám dala ochutnat nejen asi tři druhy čajů, ale i želé z čaje sypané matcha čajem a vůbec kolem nás poskakovala, jako kdybysme byli její první zákazníci. Když jsme si vybraly čas, začalo teprve divadlo - paní nás obřadně posadila, začala koupené zboží balit, zmateně u toho pobíhala sem a tam - všechno vypadalo, jako kdybychom byli nejváženéjší zákaznice obchodu a chtěly ho celý skoupit. Když po ukrutné době vše zabalila a obřadně předala, ještě nám nabídla k ochutnání pravý matcha čaj - obecně bych řekla, že jsme snad musely projíst a propít víc, než jsme utratili.

Po čaji jsme se vrátily k hradu a vyrazily do místní zahrady. Vanda stále povídala s kamarády a pro mne se jednalo poměrně o nudné odpoledne. Nicméně když jsme prošly zahradu, už bylo asi půl páté a my začčaly řešit večeři. Japonci nás postupně opouštěli a my nakonec zůstaly jen s naší hostitelkou, Risou. Plán byl zajít někam na večeři. začaly jsme vybírat, ale pak měla Risa telefon, a že je tatínek na parkovišti, že se tam zastavíme. 

Tím okamžikem nadstalo pravé vzrušení dne. Když jsme došly na parkoviště, řekl nám tatínek, že mají rodinné setkání u babičky Risy. A že nás odveze domů, my si vezmeme kufry a on nás zase hodí zpátky na nádraží. Překvapeně jsme koukaly. zmohly jsme se jen na to, že ale neodjíždíme dneska, ale zítra. To zas překvapeně koukal tatínek i Risa. Nějaký šum v informacích. Nicméně trapno bylo dost, takže jsem říkala že fajn, jedeme domů, já si najdu hotel a bude. Takže jsme jely, já doma rychle našla hotel - původní plán byl, že zajedeme rovnou do Hiroshimy, ale náš hotel, kde budeme zítra je plný a hledat něco dalšího, na to jsem byla dost ve stresu. takže jsem našla hotel v Himeji u nádraží, Vanda mezitím rychle pobalila - a jsme tu.

Trapné okamžiky od samého počátku trvaly asi hodinu. Vypadly jsme jako cukráři a jen doufáme, že jsme v tom fofru nic nezapomněly. Bylo to trapné, divné a "přátelskou" rodinu vlastně nijak nenapadlo hledat řešení. V podstatě, vzhledem k dárkům a tak to byl dost drahý hotel na jednu noc :)

Hodily jsme kufry na pokoj a šly se někam najíst a vzpamatovat ze šoku. Našly jsme poblíž jen cosi se špagetama, tak jsme si pak na nervy ještě daly sladkou palačinku a těšíme se do postele.

Zítra tedy přesun do Hiroshimy - poslední zastávky naší cesty po Japonsku. 

Oblékly jsme kimona (a jukatu)

Poslední ráno v Naše s emi povedlo rozmlátit poslední vajíčko. Takže snídaně byla o něco chudší. Zabalily jsme si a přesunuly jsme se na nádraží, odkud odjížděl vlak do Osaky. Tam jsme přesedly na vlak do Himeji, kde nás měla čekat na nádraží naše hostitelka, Risa.

Podle plánu tam také čekala, další vývoj událostí ale ukazuje, jak nepřemýšlím - nebo přesněji jak přemýšlím blbě. Jako zjistila jsem si, že v Himeji platí Suica karta na autobusy. Ale ani za boha mne nenapadlo, že pro náás na nádraží někdo přijede autem. Přitom tedy nutno říct, že jet někdo k nám, asi pro něj na letiště taky zajedu. No nevadí. Takže před nádražím na nás čekala Risy maminka v autě. Bylo to legrační, protože měla takové úsporné japonské autíčko - ale když otevřela dveře, ukázalo se, že auto sice nemá kufr - ale má TOLIK místa u zadních sedaček, že se tam v pohodě vešly naše kufry i my.

Dojely jsme do našeho nového bydliště, do Risy domu. Odnesly kufr do pokoje, předaly dovezené dary (překvapivě přežily všechno hrozivé zacházení) a vydaly se zpátky do města - tam na nás jednak byli zvědaví v centru, které organizuje výměnný pobyt ve Phoenixu, jednak jsme se měly sejít s další Vandy kamarádkou z výměnného pobytu. 

Předtím jsme ještě navštívily místní muzeum, kde jsme si prohlédly tradiční japonský dům a výstavu fotografií z dob před válkou a během války. Poté už jsme zamířily centrum, které organizovalo výměnný pobyt ve Phoenixu. V centru nás zdravili, vyfotili si nás a vyfasovali jsme všichni lístky na prohlídku místního hradu. Úžasné. Nedá mi to, abych opět nepoukázala na to, jaký je česká strana břídil. Nicméně hrad bude zítra. Při čekání na Maho jsme s Vandou testly ledový matcha čaj (dobrý až na ozdobu v podobě kuliček z podivného těsta). Pak se ukázala Maho. Společně jsme pak čekaly na poslední dnešní účastnici setkání - Karen. Netrvalo dlouho a ukázala se i ta. I s babičkou. K té jsme nasedly do auta a babička si nás odvezla domů. Tam nás navlékla do kimona (první Vandu, já odolávala, ale netrvalo dlouho a už mi druhé kimona babička šoupla také na sebe). Po kimonu přišla na řadu jukata. Dlouhé oblékání, pak pár fotek a převléknout zpět :)

Bylo to zajímavé. S oblékáním jsme si (babička si) nedala tolik práce jako když se obléká doopravdy, ale i tak to stálo za to.

Potom nás babička zase odvezla zpátky do centra, kde jsme zamířily k restauraci, kde jsme měli zamluvený stůl. Malá zastávka ve speciální japonské zábavě - automat, který vykouzlí japonské panenky na počkání. Holky se nechaly vyfotit a na mail už jim přišla vyhlazená fotka. Zajímavá kratochvíle. Dveře se tam netrhnou.

Následovala večeře. Neskutečně zajímavý zážitek. Dorazily jsme na místo, které bych ani já, ani Vanda rozhodně za restauraci nepovažovaly, kdybysme šly okolo. Zouvalo se hned u dveří, boty se dávaly do botníčku v zádveří. Dál už se pokračovalo jen v  ponožkách. K večeři se opékalo maso - něco na způsob, když děláme fondue - jen s tím rozdílem, že místo mísy s olejem byl vlastně stolní gril (opravdu s ohněm) a na ten si každý pokládal kousky masa. Maso bylo všeho druhu a velmi tence krájené. Překvapivě i Vanda nakonec pohrdla kuřecím a nejvíc ze všeho jí chutnal hovězí jazyk. Mně tedy taky. K masu byly různé omáčky podle typu masa. Zajímavé také bylo, že rýže dorazila o mnoho později a do toho v průběhu jídla i polévka. Nicméně byla to strašně dobrá večeře a úžasný zážitek.

Teď už jsme v posteli a chystáme se spát.

Zítra nás čeká prohlídka hradu a přilehlých zahrad.

Kdo kousal Vandu do zadku?

Jak jsem předpovídala, ráno bylo poměrně skautské. Čaj jsme uvařily, jídelní hůlkou zamíchaly. Ale vajíčka nám tentokrát v konvici praskla, navíc místní konvice je nějak rychlejší, tedy tři vařící cykly stačí tak na vajíčka naměkko :)

Ale povedlo se a po nezbytném Vandině namalování jsme vyrazily ven. Cílem byla největší místní atrakce poblíž parku Nara koen. Jak už jsem včera naznačila, jsou to jelínci. Jeleni se zde procházejí naprosto volně mezi lidmi. Jsou stále divocí a volní, ale pohodlní. Na lidi si zvykli a ti je za to krmí. A ne jen tak obyčejně, ale jeleníma sušenkama. Deset jich lze koupit za 150 jenů na každém rohu.Sotva jsme viděly jeleny, tak jsme narazily na festival jídla. Okoukly ho a zjistily, že je až do pěti hodin a proto jsme jeho návštěvu odsunuly až na cestu zpátky.

První naše zastávka byla v budhistickém chrámu Todai-dži. Zde je ohromný, téměř patnáctimetrový budha (váží asi 500 tun) a jedná se o největší bronzovou sochu na světě. Pravdou je, že teprve když se do chrámu vkročí, člověk si uvědomí, jak moc ohromná je to socha. Navíc chrám samotný je jednou z největších dřevěných budov světa.

V chrámu jsou samozřejmě i další sochy, největší atrakcí ale je otvor za sochou jednoho z budhových ochránců. Ten otvor je  50 cm a kdo se jím prý protáhne, ten v životě dosáhne osvícení. No jde to samozřejmě hlavně japoncům a to ještě především dětem. Bavily jsme se dost dlouho představou, jak otvor zašprajcneme a bude se kvůli nám muset chrám, který vydržel někdy od roku 700, zbourat. padesáticentimetrový otvor tam není jen tak - padesát centimetrů také měří nosní dírka sochy obrovského budhy, který v chrámu stojí. Takže jde vlastně o to protáhnout se budhovi nosní dírkou....

Po návštěvě chrámu jsme navštívila místní záchody - ne neměly ani vyhřívané sedátko, ani žádnou techniku, byly to ještě horší záchody než v Kjotu v císařském paláci - zmiňuju je hlavně proto, že to byly záchody na plném parkovišti - vždy přijede autobus, turisti vyčůrat a běžet do chrámu. A zde je naprosto volně, na poličce u každého záchodu volně ložený toaletní papír, který lze vzít, když dojde hlavní rolička u mísy. No je pro Čecha dost zvláštní podívaná...u nás by nevydržel ani po dobu návštěvy prvního autobusu...

Po návštěvě chrámu taky nastal ten čas, kdy jsme i my koupily sušenky pro jeleny. Hezky jsme si je rozpůlily s tím, že první bude krmit Vanda, já to zaznamenám - a pak opačně. Jenže člověk míní, jelem mění. Jak jelez zjistil, že má Vanda sušenku, začal se k Vandě stahovat. Přicházel další a další a ten co přišel zezadu, Vandu kousnul do zadku. Vanda kapitulovala a všechny sušenky radši hned vydala. Tím bylo krmení rychle ukončeno.

Následovala procházka k dalšímu chrámu, k Tasuga Taiša. Ten je známý především tím, že cestu k němu lemuje plno lucerniček, které se dokonce dvakrát do roka rozsvěcejí.

Po procházce parkem a po prohlídce chrámů jsme vyrazily zpět. Cílem další zastávky byl food festival. Vanda konečně objevila sladkost, kterou jí doporučili její japonští kamarádi. Je to něco jako buchtička ale s tvrdší skořápkou, plněná fazolovou pastou. Doporučení nebylo jen tak do větru. Opravdu to bylo moc dobré. Dokonce tak moc, že jsme si další koupily na večer domů (stačí jedna, protože je to moc sladké, ale výborné). Já vím, že pojem fazolová pasta zní divně. Ale už jsme tu snědly fazolové pasty dost na to, abysme věděly, že jakkoli je to divné, je to fakt dobré.

Další zastávkou na food festivalu bylo sushi. Pán u stánku prodával po jednom kousku, vždy samostatně balené a vždy balené do listu wasabi, místo mořské řasy. Koupily jsme si každá jeden kousek - Vanda s krevetou, já s lososem. Oba byly opět výborné. Festival Vanda zakončila tím sladkým rýžovým, co jsme si už kupovali v Nikkó - jen tady to nebylo ohřívané nad ohněm a za mě - já raději teplou verzi.

Z festivalu jsme pak šly do centra městečka, procházely krámky a v podstatě čekaly, až bude pět a my budeme moci na večeři (otevřou restaurace). Dnes jsme se, pod vlivem food festivaly, rozhodly pro sushi. Vlezly jsme do podniku running sushi a každá si brala z pásu to sushi, na jaké měla chuť. Přesněji já jsem si brala. Vanda studovala jídelníček a pak si objednávala talířky přímo u kuchaře, protože ty, co chtěla, zrovna nejezdily. Stačily čtyři talířky sushi, abysme měly dost. Zaplatily jsme a vyrazily domů. Už i docela vymrzlé, protože zrovna dneska se udělalo dost chladno.

Nicméně tím se s Narou loučíme a zítra se opět přemisťujeme. A bude to velké - další zastávkou je Himeji. Místo, kde má Vanda kamarády z amerického programu a kteří se nemohou dočkat (a Vanda taky). Zítra se tedy ještě všichni nepotkají, ale i tak nás bude čekat na nádraží jedna, tak která se nás ujala a u které budeme bydlet - Risa.