New York - koblihy a cesta domů

 Bylo to krátké. Já vím.

Ráno jsme se opět vzbudily poměrně brzy, dobalily kufry, převážily, znovu mírně přebalily a vyrazily k recepci se odhlásit. Kufry jsme si nechaly v hotelu (bydlíme v Queens, cestou na letiště JFK - zastavit se pro kufry je jen minimální zajížďka) a vyrazily jsme do centra.

Plán byl dát snídani, nakouknout do Marshalls u WTC a pak se projít k památníku 11/9, zajistit Vandě hrnek a vydat se na letiště. Ohledně hrnku - plán byl pořídit hrnek na vyhlídce. Vanda už má jeden z Toronta, který jí připomíná její úspěchy, v plánu byl tedy druhý "za statečnost". Jenže byly fakt ošklivé. Tak nic, snad seženeme nějaký klasický z New Yorku.

Našly jsme kavárnu, objednaly si kafe a usedly. Jakože ale zase smůla - ty kavárny, co vypadají poměrně hipstersky a pěkně, tak nějak neumí to své kafe. Takže zase kyselé a nedobré. Sakra. No nic.

Taky jsem ovšem otevřela jízdenku z Berlína do Prahy. A vyděsila jsem se. Byla na úplně jiný čas, než jsem ji koupila. Takže jsem ji stornovala, a koupila správnou. Ufff, ještěže to šlo.

Vypily jsme kafe, daly muffin a vyrazily na poslední pokud o shopping. A taky nic moc úlovky. Tak jsme to vzdaly, prohlédly si bazénky World trade center a vyrazily do Starbucks pro tumbler. Ani tam tedy nebylo nic speciálního (přitom třeba v Kuala Lumpur jsme pořídily moc pěkný - mně stále drží, Vanda si ho ale bohužel roztřískala). Vzpomněla jsem si, že na Times square jsem ve Starbucks viděla porcelánový hrnek "Times Square" tak jsme sjely tam.

Hrnek tam opravdu byla, ale Vandu nezaujal. Nakonec se vybrala ohromný tumbler na studené nápoje. objednala si hned dračí ovoce s kokosovým mlékem a jak už to ona umí, nadávala, že u nás tuhle příchuť nemají. Při tom osnovala pomstu - že zajde u nás nechat naplnit ten americký tumbler. Jde o to, že americkou velikost u nás nedělají. Takže se těšila na zmatky, co vyvolá.

Pak jsme zaskočily hned vedle do Krispy Kreme pro koblihy. Vanda si koupila celou krabici na cestu domů. Nechápu, že se jí s tím chce tahat. 

Pak už jsme sedly na metro, dojely do hotelu, dobalily kufry a vyrazily na JFK. Tam jsme nechaly zrentgenovat koblihy a než jsme si koupily něco k obědovečeři, pomalu se nastupovalo do letadla. Letadlo bylo ještě prázdnější, než na letu sem. Urvaly jsme tedy dvě dvousedačky hned za sebou. Bylo to pohodlnější, ale ne o moc. Navíc roznášení večeří se trochu protáhlo, takže spánku se už moc nestihlo.

V Dublinu jsme jen přestoupili a letěly dál. V tom drobném mezičase jsem ovšem zjistila, že naše jízdenka z Berlína do Prahy je opět na jiný čas. To už dávalo tušit, že aplikace Student agency započítává časový posun a ten dělá bordel. Zbytečně jsem tedy ráno připlácela za "správnou" jízdenku tři stovky. Ona byla správně ta původní.

Z Dublinu jsme letěly také v řadě samy, ale spánku také moc nebylo. No a v Berlíně jsme řešily co dál. Nějak se nám, nevyspalým, nechtělo čekat na autobus, který navíc jede do Prahy. Vlak zas byl hodně drahý (dvojnásobná cena autobusu) a s přestupy. Takže nakonec jsme využily poměrné blízkosti Drážďan, koupily přímý vlak z letiště do Drážďan, zrušily tu stokrát přebookovávanou jízdenku na autobus a zaúkolovaly Pepu, aby pro nás dojel. 

Do vlaku jsme navíc nastoupily tak šikovně, že jsme měly možnost zabrat jakési kanapíčko na konci vlaku. Jinde byly klasické vlakové sedačky, na konci vagónu ale polstrované sedačky - jedna dvojsedačka, jedna podobná do "L". Dalo se tam tedy v pohodě lehnout. 

Pak už jsme jen dojely domů, najedly se a padly do postele.

New York - Vanda slaví narozeniny. The Edge Climb

 Je to tu strašně hektické. Spát chodíme pozdě, ráno vstáváme brzy – a stejně nic nestíháme J. New York prostě. Takže jsme vyrazily z hotelu opět před osmou. Dojely jen na Lexington ave. Tamjsme daly snídani a za mne – vybraly jsme blbě. Takovej milej americkej pajzlíček na snídani, která ale byla americky hutná, ohromná a vlastně nedobrá. Tedy Vanda si dala francouzské tousty s nutelou a ovocem – to dobré bylo, jenby se tou porcí nakrmil zájezd gymnastek po mistrovství. Já měla snídani slanou a nic moc. Spíš nic. Moc toho bylo pro partu dřevorubců. Chuť a vzhled ale známku dostat nemohou žádnou.

Pak jsme vyrazily na shopping. Jak jinak. A tentokrát jsme tedy slavily úspěch. Narazila jsem na kabelku Coach. Smůla byla, že byla černá a vzhledově hodně podobná mé černé kabelce. Ale Vanda se rozhodla, že ji v tom obchodě nechat nemůže. To si na svědomí vzít nechtěla. Nakupování pokračovalo celé dopoledne (ono to prostě zabírá spoustu času se v těch haldách věcí prohrabat, pak to ozkoušet a přejít dál). Nákupy jsme zakončily v Cinabon a doplnily cukry skořicovou rolkou (díky bohu už víme, že jedna stačí pro regiment a tedy nekupujeme dvě) a kávou. Nákupy jsme dovezly domů, chvilku si odpočinuly a vyrazily zpět do města. Čekala nás hlavní atrakce výletu.

Vanda si k narozeninám přála další šílenost, tak ji má. Po návštěvě Toronta a Edge walk si teď užije Edge climb v New Yorku. Dojely jsme na Hudson Yards, pokoukaly okolí, pokochaly se pláství před galerií (bohužel je zavřená. Google tvrdí, že je to kvůli sebevraždám, kde se tam začaly odehrávat. Takové moderní místo mezi sebevrahy. No a byl čas, aby šla Vanda na to. Já ještě hodinku poseděla a šla „na to“ později jen jako běžný návštěvník vyhlídky. Vyjela jsem nahoru zrovna ve chvíli, kdy se Vanda chystala vyrazit na výšlap. V prosklené budce dostávala poslední instrukce, kontroloval se postroj a jak drží přilba. Pak skupinka šesti odvážlivců vylezla ven k výtahu a zmizela nad mou hlavou. Já bych se i kochala západem slunce (vstupné plus deset dolarů protože atraktivní čas), ale nešlo to. Protože atraktivní čas. Kochat se chtěly davy lidí. Na venkovní terase se stály fronty na fotky a taky na skleněnou podlahu. Plus tam děsně foukalo. Takže jsem vyhlídky vzdala, sedla si a čekala na Vandu. Té trvala celá atrakce děsně dlouho. Nahoru mezitím odešly ještě další tři skupinky. Až jsem si říkala, že je divné, že všichni chodí nahoru a nikdo dolů :-D

Ale nakonec se ukázala! Nadšená, jak to bylo úžasné. Celou výpravu vedla jako první, vytáhla z průvodců spoustu zajímavých informací (jako nikdo třeba nevěděl, že původní plán byl natáhnout mezi The Edge a Empire state building zipline v oblacích. Vanda lituje, že z toho sešlo. Pokud by někoho zajímalo proč, tak proto, že to zatrhlo americké vojenské letectvo). Západ slunce si vychutnala pověšená nad celým New Yorkem volně v prostoru. Co může být dokonalejšího.

Takže Vandi, všechno nejlepší!!!

Bohužel, doba atrakce nám zhatila plány na večeři. Všude zavírali v deset, což jsme nestíhaly. Našly jsme ale nakonec jednu restauraci opět v klasicky americkém stylu a tam jsme hladové nakráčely. Tím pádem jsme si objednaly i cibulové kroužky. Takže jsme opět měly jídla pro pět lidí. Stačila by nám oboum jedna porce jídla. No co se dá dělat. Zaplatily jsme, odplížily se do hotelu a padly nadšeně do postele. Jsme fakt hrozně unavené každý večer

New York - muzikálová Broadway

 

V noci jsem moc nespala, což se projevilo hned odpoledne. No ale ráno jsme se sebraly a vyrazily metrem na snídani a za nákupy. Jenže byla neděle a obchody otevíraly později. Takže po ranní kultuře – snídaly jsme v kavárně hned naproti místu, kde je na zdi namalovaný obraz od umělce, který si říká Banksy (a snídaně byla super, jen mne moc neuchvátila místní káva – ale Vanda si objednala cold brew a to bylo super), jsme se šly projít do Central parku. Předpověď slibovala zimu, ale už ne déšť. A já v mikině a bundě fakt zimu cítila. Nebudu tady mluvit o Vandě, která vyrazila za dámičku jen v novém slabém sáčku….

Pak už shoppingu nic nebránilo, ale výsledky nic moc. Nějak se nám super úlovky vyhýbají. No po nějaké době jsme to vzdaly a vyrazily směr Rockefelerovo centrum. Vanda potřebovala navštívit Lego J. Jenže já už vcelku mlela z posledního a uvěřila jsem Vandě její „jen si tu něco koupím a jedeme domů“. No jo, jenže to by nesměla narazit na možnost personalizovat si vlastní lego postavičku. Tím se všechno protáhlo. Utrpení nejvyššího kalibru. Pro mne.

No ale nějak jsme se doplácaly na hotel a dostala jsem dvě hodinky odpoledního volna J. Pak už byl zase čas se sebrat a jet na Time square. V 18:30 nám začínalo představení na Broadway. Dokonce jsme stihly i večeři – asi ke dni matek (který tady tedy přejí i k nákupu a Vandě ho popřál i pán, který se ptal kolik je hodin v metru) nebo k nějaké jiné příležitosti, byl na ulici asi bleší trh a několik stánků s různými typy kuchyně. Takže jsme večeřely na jedné uzavřené silnici s přímou vyhlídkou na Time square (a co se mi fakt líbí je to, že tady přijmou platbu kartou i u stánku na ulici). Měly jsme quesadilu a byla vážně výborná.

Pak už jsme vyrazily do divadla. A zažily nefalšovaný kulturní šok. Jako broadwayský muzikál je pojem. Ale americké publikum úplně ignoruje (nám) běžné divadelní normy. Že neexistuje dress code jsme si zjistily (to jako dobře pro nás, ale dokázaly bysme to pořešit, kdyby byl), ale jinak – v divadle všichni normálně jedí a pijí. Během představení. No problem. Sedí v bundách v hledišti. Neumí se usadit na místo, takže jsme viděly paní, která organizovala hromadné vylezení z řady sedadel těch, kteří tam už seděli, aby ona si mohla na své středové sedadlo sednout. Navíc po začátku představení. Všichni chodí po začátku představení. Klidně i ¾ hodiny po začátku….Všichni mluví během představení. Fotí si představení a klidně i bleskem (to se tedy snaží uvaděči korigovat, ale dost marně). Dost hrůza.

Ovšem jinak….jinak samotné představení bylo fakt neuvěřitelné. Byly jsme na Aladinovi. Klasický příběh plný neustálých proměn scény, kouzelnických efektů (to musí být, když je Džin kouzelný, jasně) a úžasných výstupů kaskadérských. Rozčilovala mne jen princezna, která měla uktrutně zvonivý hlásek když mluvila (zpěv byl krapet lepší) a co mi zabodával tisíce nožů do hlavy. Džin byl luxusní. Celé představení je vlastně show, takže pompézní příchod Džina, ovace, aplaus – aniž by skoro otevřel pusu a zazpíval.

Jednoznačně – vidět show na Broadway za to opravdu stojí. Ač je to drahá sranda, vyplatí se každý investovaný dolar….

Po představení jsme se už jen prošly po Time square a peláchaly do postele.

New York - jak jsem prohrabávala odpadkové koše

Ráno jsme se vzbudily ukrutně brzy. Vanda byla vzhůru už po čtvrté, já se probrala před pátou. Ležely jsme, spřádaly plány, až jsme se po sedmé sebraly s tím, že půjdeme ven. Cítily jsme, že jsme unavené ale řekly jsme si, že se kdyžtak odpoledne vrátíme si na chvilku odfrknout.

A tak jsme vyrazily na snídani. Google poradil restauraci „Stardust“. Jde o místo u Time Square, kde pracují jako servírky a číšníci lidé, kteří se hodlají prosadit na Broadway. Ukazují svůj talent a doufají, že si jich všichni všimnou a nabídnou jim angažmá. Zdá se to nereálný sen, ale podnik je umístěný u všech velkých divadel ale údajně se na Broadway probojuje 46% zaměstnanců. Takže v ceně snídaně jsou zdarma ukázky různých muzikálů v té nejvyšší kvalitě. Běžně se stojí na místo k sezení fronta, i když prý ne moc dlouhá – ale díky našemu časnému vstávání jsme se sice do fronty zařadily, ale vlastně hned jsme byly uvedeny do podniku.

Bylo to neuvěřitelné. To není tak, že třeba jednou za půl hodiny někdo zazpívá. Zpívá někdo vlastně pořád. U toho buď chodí mezi lidmi, leze na malinké „podium“ v podobě lávky mezi křesly nebo prostě normálně obsluhuje. Porce jídla byly ohromné, jak by se dalo u amíků čekat a káva se volně dolévá zdarma, jak známe z filmů. Kdo zná státy tak je důležitá i ta informace, že překvapivě to kafe ani není hnusný. Ten zážitek stál rozhodně za to.

Problém byl, že venku lilo jak z konve. Tím byl program dne vlastně daný. Protože nešlo dělat nic jiného, než shoppovat. A tady se dostávám k tomu vybírání košů. Ono totiž fakt lilo. Ne, pršelo. A já počítala s deštěm, ne slejvákem. Vybavena softsheelovou bundou co nepromokne. To je fajn, na slejvák ale málo. No a to se tak v koši válel velký deštník….

No, abych to shrnula, neválel se v koši zbytečně. Nedržel, byl ukrutně těžký a tak se mnou doběhl jen do dalšího obchodu, kde jsme ho s díky přemístila do dalšího koše. Nedoběhla s námi ovšem papírová taška s nákupem. Ta se promočila a zlevněný super šampon na mé velké vlasy se kutálel po chodníku Wall street. Ale chytla jsem ho, vlasy zachráněny.

Po nějaké době jsme měly už nákupů dost a bolely nás nohy. Daly jsme tedy přestávku na kávu v Krispy cream. Překvapivé zjištění – ani tam nemají hnusné kafe. Koblihy jsou také fajn, nejsou přeslazené jako mají například u Dunkin Donuts.

Po přestávce jsme ještě na Time square koupily to, proč tu jsme – lístky na Broadway. Vždycky jsem chtěla tu jedinou a  pravou J šou vidět, ale vždycky jsem při ceně vstupenek cukla. Letos jsme připravená. Návštěvu na Broadway platí farmaceutická firmam která na mě testovala své výrobky J.  Taky jsem se tedy trochu cukala, ale máme údajně pěkné lístky v mezaninu, který je udělán vzestupně, a tedy nikomu nevadí ten, co sedí před ním. Tak uvidíme.

Pak tedy už jsme měly dost, nicméně vracet se do hotelu by znamenalo už tam zůstat, takže jsme zkusily ještě shopping.

Pak už večeře (Vanda MUSELA opět do Taco bell) a domů. V půl jedenácté večer jsme byly v hotelu jak na koni :-D. Totálně unavené. A to prý jen nachozených 16,5 km. To zase není tolik.

New York - problémy s přeletem

Jak ráno začalo poklidně kávou a balením kufrů, tak velmi rychle poklid zmizel. 

Respektive on trochu začal mizet už den předem. To bylo totiž tak, že na cestu do USA je nutný test. Jedno jaký, ale musí být odebrán maximálně den předem. Usoudila jsem tedy, že vyčerpáme svůj příděl PCR testu zdarma. Objednala jsem nás na odběr a v požadovanou hodinu jsme ráno stepovaly na místě, kdy se odběrové centrum otevře. Přišel pan šťourač do nosu, pořešil administrativní záležitosti, kterou třeba bylo vylepení velké cedule, že už neplatí odběry zdarma a zase zalezl. O chvíli později nás zavolal, vyplnil všechny papíry, odebral nám z mozku vzorky a my se vesele rozprchly. O hodinu později telefon. „Náš“ osobní šťourač v mozku nám oznamoval, že ty testy vlastně jako nejsou zdarma. No tak nic. Když je člověk kolenovrt, proč by platil PCR test, když stačí antigen. I objednala jsem nás na test před odletem. A zase. Když má letiště antigen test v ceně PCR testu jinde, odebereme vzorek hned kousek vedle za normální cenu.

Objednáno, potvrzující mail přes reservatic obdržen, všechno v pořádku. A tak tedy jedeme na testy. Jenže. Jenže na místě jen zamčené budky v poli. Na nic telefonní čísla a poznámka, že se testování přesunulo do POP Outlet. OK. Je to hned vedle, žádný problém. Dojedeme tam, všude ještě zavřeno – jen u testů sedí paní. Tak jí vysvětluju, že jsme objednané, ale že vlastně netuším, jestli k nim. Paní vrtí hlavou s tím, že k nim určitě ne a že to „naše“ odběrové centrum je definitivně uzavřené. Super. Prosím o dva antigeny. Paní nemá. Chystá se totiž na uzavření taky. Posílá nás na letiště, ale upozorňuje na cenu. OK, trochu času máme, v běhu zpět k autu organizujeme testovací prostor na Zličíně. Fungují, doporučují se registrovat. To tedy uděláme a jedeme. 

Jenže víte, že dálnice se opravuje?

A že před sjezdem na Stodůlky se jízdní pruhy dvojí, jeden vede v protisměru a druhý vypadá jakože stojí a zácpa? A že tedy na poslední chvíli velím Pepovi uhnout na ten pruh v protisměru v rámci úspory času? No tak ten pruh jel opravdu rychleji. Jen z něj nebylo možné uhnout na Stodůlky. Takže jedeme k další odbočce,  kde se otáčíme a jedeme zpět. A zase. Navigace trochu zrychlená, zavelím odbočit a konec. Jsme v polích, vymotat se není tak snadné a čas kvapí. Už je jasné, že se to nestíhá. Už jen dojet na letiště znamená rozhodně nebýt na letišti doporučené dvě hodiny předem. Jedeme dalšími objížďkami ve štrůdlu aut.

Na letiště jsme ale dorazily. Našly jsme i odběrové centrum. Vyplnily i registraci na místě. Nechaly si pošťourat nos. A vyběhly k check-in přepážce. Než jsme vystály frontu, měly jsme výsledek testu i s certifikátem. A protože fronta trvala dlouho, stihly jsme si jen koupit snídani a už se nastupovalo do letadla. A protože po kontrole jediný automat na vodu nefungoval, nezbylo než vydržet a koupit si pití za letu. Dvě a půl hodinky letu a byly jsme v Dublinu.

Tam jsme opět vystály velkou frontu na letenky dál. Předložily jsme všechny papíry, vyplnily veledůležitý formulář na vstup do států (o kterém letecká společnost nijak nedala vědět, že bysme ho mohly mít, ale pak se v podobě děsně nerudné irky za přepážkou divila, že ho nemáme) a pokračovaly jsme ke klasickému vstupnímu pohovoru na vstupu do USA. Jen byl ještě na starém kontinentu. Zajímavé.

Nabitý terminál nedovoloval se normálně najíst (na vstup do restaurace stála fronta) a tak jsme zas jen popadly sendvič a kolu a za chvíli se nastupovalo do letadla. Protivná irka Vandě na žádost o sedadla vzadu a u okna sdělila, že není volné místo a tak smůla. Vanda se ale nevzdává tak snadno, takže se před vstupem do letadla ptala ještě na změnu sezení letušky přímo z letadla a dozvěděla se, že letadlo není plné a změnit místo nebude problém, ať to řešíme až v letadle. Tam tedy Vanda požádala o sedadla u okna a dostala je J. Osobně si nejsem jistá, že to byla výhra – zjevně jsme mohly mít prostřední řadu čtyř sedadel samy pro sebe a za mne by to bylo pohodlnější. No ale co by člověk neudělal pro spokojeného potomka, že.

Let vcelku utekl, ale spát jsem nemohla. Na JFK už jsme nemusely jít přes vstupní formality, když už jsme si je odbily v Irsku a rovnou jsme si vyzvedly kufry a šly na AirTrain a pak metro. Tady trochu polevila moje ostražitost. Vanda se sice běžně ztratí v Brně, ale v NYC nikdy. A tak jsem šla poslušně za ní. No jo. Jenže jsme z metra vylezly na stanici metra Queens Plaza. To nebyla zrovna ta, kterou jsem čekala. Hotel máme v dosahu tří různých stanic metra. Vím jak se k hotelu dostat. Ale to se nesmím dostat na čtvrtou stanici, že. Takže jsme vylezly z metra, mozek moc nefunguje po dlouhé cestě a prší. Zjišťuji, že tam není dobré být, protože neznám cestu. Vanda zapne navigaci a vyrazí. V dešti. Velkém. Jdu za ní, ale mám pocit, že něco je špatně. Vracíme se zpátky. Nechci bloudit po Queens v dešti a unavená. Navrhuji náhradní řešení dojet metrem na přestupní stanici a vrátit se zpátky na stanici, kterou potřebujeme. Realizujeme.

Pak už jsme na správném místě, zkušeně vystupujeme, rovnou i bez navigace volíme správný směr. Jen zastavujeme v potravinách cestou, kupujeme si sendvič a vodu a pak už míříme přímo k hotelu. Ubytovat se je věc chvilky. Pak už jen sprcha a konečně spát. Hurá.