Rhodos - Lázně Kalithea

Dnes nutně musím začít tím, co jsem včera zapomněla - včera po večeři totiž Vanda překvapila přítomné zaměstnance hotelu záludným dotazem. Chtěla vědět, jak dlouhý je bazén. Důvod byl prostý - chtěly to vědět její hodinky. Totiž hodinky neměří trasu, ale otočky. Ty pak vynásobí délkou bazénu a majitel ví, kolik uplaval a jak rychle. Jenže minimum je pro hodinky 13 metrů. Takže dotaz na recepci byl jasný a smysluplný. Recepční ovšem délku bazénu neznala. Prý to bude vědět vrchní číšník. Jenže ten než dorazil, recepční se to rozleželo v hlavě a nechápavě začala řešit o čem vůbec tahle šou volání vrchního číšníka je. No, už víme, že bazén má 12 metrů. Ale jsme za jednoznačně divné hosty. To nám nikdo nevezme.

Ráno proběhla snídaně bez divných dotazů a po snídani jsme řešily co dělat. Ani jedné se nechtělo dělat nic. Ani vyjít z klimatizovaného pokoje. Totální uvařenost. Takže jsme tak ležely na posteli, dokud nezaklepala pokojská, že chce uklidit. Tak jsme ji pustily a přesunuly se k baru na frapé. Bez života jsme pozorovaly místní české klienty cestovky, kteří do sebe právě začali lít jedno pivo za druhým. Po kávě jse se zase odvalily na pokoj a tam se svalily opět na postel. Je ta dovolená náročná.

Až nějak kolem jedenácté jsme se začaly oblékat, balit a vyrazily jsme k autu. Plán byl jasný - být co nejvíc to půjde ve stínu. Tentokrát jsme s sebou vzaly i masku na potápění a vyrazily směr Lázně Kalithea. Byly jsme tam asi za 20 minut. Zaparkovaly, zaplatily vstup - Vanda požadovala sudentskou slevu (dospělí 3 eura, studenti 2,5) a pán u pokladny nám sdělil, že dostaneme dva studentské lístky, protože jeukrutně hodný. No tak jistě. Uštřené půleuro dostatečně vyvážily následující události a svět zůstal v rovnováze. Tedy nerovnováze v náš neprospěch. 

Vanda byla uvařená hned, jak jsme vkročily do lázní. Já nadšeně fotila a Vanda trpěla tiše u zdi ve stínu. Začaly jsme hledat místo, kde se uložíme. U restaurace byly lehátka typu postel. ta nám přišla výhodná v tom, že si můžeme stín regulovat zatažením závěsu. Tak jsme se uvelebily. Načež ovšem přispěchal číšník s informací, že postel je za 40 euro na osobu (neomezené nápoje v ceně). To asi mít nemusíme. Odcházíme, jdeme na druhou stranu zálivu a hledáme adekvátní lehátka ve stínu. Nic moc k dispozici není.  Po poradě opět vestředu zálivu procházíme místo ještě jednou a vybíráme. Usazujeme se a zjišťujeme, že doma na balkoně nám hezky přes noc schnou ručníky. A že tedy nemáme s sebou žádný. Chvíli tozkoušíme na lehátku bez nich, ale to se fakt nedá. Rezignuji, odcházím zpět ke vchodu, kde je krámek se vším možným a hledám nejlevnější ručník nebo šátek nebo něco. Paní nabízí ručník přímo lázní Kalithea. Zajímá mne cena, ne obrázek. Prý je to nejlevnější co má. Pět euro kus. OK. Beru dva. Už jsme tedy v mínusu 9.5 eura :-D během půl hodinky od vstupu.

Spokojeněji leháme na ručníky, přichází číšník, vybírá 8 euro za lehátko (voda a soft drink v ceně), přináší kýbl s ledem a vodou a my jdeme testnout vodu.  Jsme spokojené. Tak si tak různě plaveme, až máme ve čtyři asi hlad. Číšníci roznáší jídlo i na lehátka, ale Vanda by raději talíř než krabičku.Ok. Jdeme na  druhou stranu, sedáme si ke stolu a objednáváme si řecký salát, pizzu a frappé. Přesněji řečeno fredo kapučíno. To je dokonalost sama. Hustá pěna na ledovém kafi. Small talk s číšníkem (ten tvrdí, že Praha a Řím jsou nejkrásnější evropská města) a jdeme se zase koupat. Cestou ještě prohlížíme rotundu a fotíme si další část lázní.

Vydržely jsme v lázních asi do sedmi. Pak jsme se vydaly na cestu domů. Ani jsme nechtěly moc večeři, ale stihly jsme ji a jako předkrm bylo sushi. Tak jsme ho pojaly jako hlavní chod a byly vlastně spokojené. 

Po večeři jsme zašly k baru na drinky´(já si držím svůj aperol, Vanda zkouší různé podivnosti) a poté, co z Ostravy František nahlásil, že právě složil zkoušku, šla Vanda oslavně objednat i panáka ouza.

Rhodos - pláže Kolymbia a Tsampika

Snídaně v novém hotelu proběhla dle očekávání. I Vanda už byla spokojená.

Po snídani jsme se pobalily a vyrazily k moři. Po včerejším uvaření jsme usoudily, že zůstaneme na místě a od vody se nehneme. Jenže. Plány se mohou průběžně měnit, což se taky poměrně brzy stalo. Pláž u hotelu je převážně oblázková. To by nebyl zásadní problém, ale ani jednu z nás prostě nezaujala. Chvíli jsme se cachtaly, než jsem usoudila, že takhle to nepůjde a že bude lepší uschnout, vzít auto a zajet někam jinam.

Cestou jsme míjely rodinku s ohromnou vykopanou jámou na pláži, což nás dost pobavilo - vzpomněly jsme si totiž na naši nejoblíbenější kapitolu z Mikulášových patálií - tu kde tatínek na prázdninách kope na pláži velkou jámu :-D

Náš pobyt na pláži u hotelu trval asi dvě hodiny. Po návratu jsme daly několik sklenic vody, a začaly se chystat odjet. Hned vedle hotelu je obchůdek, tam jsme vlezly pro slunečník (5 euro) a plameňáka pro holčičku Vandičku (7,8 eur). Plameňáka i slunečník jsme narvaly do auta a vyrazily směr vedlejší pláž. 

No - ne tak úplně. Já pomotala názvy pláží a Vanda pečlivě poslušně zadala do navigace přesně tu blbost, co jsem řekla, takže mne navigovala na druhou stranu, než jsme měly jet. Rozpor jsme ale brzy zjistily, vše zadaly správně a na pláž vzdálenou šest kilometrů jsme dojely.

Pláž Tsampiki je písečná. Ale jeto turistický mordor. Ohromné parkoviště, slunečník na slunečníku,plno barů.... Jen je doba kovidová, takže pláž silně nenaplňovala svoji kapacitu. Náš slunečník byl jediným soukromým slunečníkem na pláži (vedle těchj placených byl jako chudý bratříček) a nikdo s tím neměl problém. Ve vodě jsme byly široko daleko samy. Ideál.

Ručník jsme měly přesně tři kroky od moře a i ty tři kroky znamenaly popálení chodidla od písku. Ohromné horko. V podstatě jsme z vody ani nevylézaly. Já. Vanda neslézala z plameňáka.

Někdy po páté jsme toho horka začínala mít dost. Zavelela jsem k odjezdu, pobalily jsme a dojely domů. Tam jsme chvíli doplňovaly tekutiny u baru a pak šly na večeři. Po ní byl čas opět doplnit tekutiny u baru a hodně brzy jsme šly spát.

Jsme z toho sluníčka neskutečně zmožené, nějak jsme za poslední rok doma pod střechou asi odvykly :)

Rhodos - údolí motýlů

Protože už víme, co si k snídaní určitě nedávat, docela jsme to už vychytaly. Posnídaly jsme tedy poměrně spokojeně na terase hotelu a vrátily se na pokoj pobalit věci. Dneškem náš pobyt ve městě končí, suneme se jinam.

Odhlásily jsme se z hotelu, naložily kufříky do auta a vyrazily směr údolí motýlů. Vanda zdárně navigovala a zhruba za půl hodiny jsme už parkovaly. Vstupné oproti průvodci zdražilo už na 5euro na osobu, co mne ale dojímá velmi - Řecko není země pro karty. Řecko žije hotovostí. Vtipné je, že u vchodu jsou dvě kukaně na prodej vstupenek a pak také dva automaty na prodej vstupenek. Takže i ty automaty berou jen hotovost.

Chvíli poté, co jsme se vydaly do údolí nás potkal podivný zrychlený človíček, který nám vysvětloval, že tady žádný motýl není, že jsou nahoře u vodopádu. OK, My vcelku už věděly, že motýli nejsou. Zjistila to Vanda u snídaně z internetu, takže žádné moc překvapení, že nic nevidíme nebylo. V poklidu jsme pokračovaly dál a sem-tam jsme shluk motýlů viděly, přičemž opravdu blíž a blíž vodopádu bylo motýlů trochu víc a víc. 

Když jsme se vracely zpátky, potkaly jsme onoho zrychleného mužíka znovu. Ukázalo se, že je to místní průvodce. Už měl vestičku i jmenovku. Pověděl nám, že ještě asi dva dny zpátky nebyl v údolí žádný motýl a musel turistům ukazovat složitě jeden kus, který někde posedává. Teď už se to zlepšuje, motýli začínají nalétávat, ale jsou prostě zpoždění oproti jiným rokům. Namluvil toho docela dost (třeba ještě nestihl nakrmit želvu ve spodní části parku a že jestli máme jablko, smíme jí ho dát) a v závěru řekl, že když si Vanda stoupne o kus dál k jednomu kameni, tak motýli jsou pod ním. Tím je vyplaší a můžeme si natočit jak vylétávají. Ehm, všude po parku cedule s příkazy i jen nemluvit hlasitě a nerušit, ale fajn, on je průvodce parkem a ví, co dělá.

Vanda usoudila, že její mobil bude lepší pro takový záznam a předala mi ho. Stoupla si na určené místo a opravdu - motýli vyletěli, ale jak říkám - nejsou jich kvanta, takže žádné velké záplavy se kolem Vandy nemotaly. No a video jez toho zmateno a obraz rozmazán, památka na celý život se nekoná :-D

Co bylo z mého pohledu horší, že ve spodní části parku jsem viděla, jak si turisté motýli kvůli fotce plačí jak se jim zachce. Vím, že teď teprve přilétávají a tak je to asi jedno, také mají klid když je zavřeno a klid dál od stezek - ale i tak. A nedělám si iluze, že by za týden je nikdo neplašil. Turisté jsou fakt zlo.

Ve spodní části parku jsme už byly hodně uvařené (dnes je 35 ve stínu) a sedly si do taverny na ledové kafe. Konkrétně ledové kapučíno, To bylo naprosto luxusní, navíc i s velkou sklenicí ledové vody.

Cestou k východu jsme potkali už potřetí našeho kámoše průvodce - už běžel s jablkem za želvou. Prý že, jestli jsme ji viděly - viděly, želva už asi čeká na své jablko a pluje ke každému s nadějí, že ho dostane a ono furt nic :) 

Venku z parku už jsme jen nasedly do auta, nařídily klimatizaci a vyrazily přes hory na druhou stranu ostrova. Nejen, že tam budeme bydlet, ale ještě se zastavíme u sedmi pramenů. Sedm pramenů je taková turistická atrakce pro atrakci. Není tam nic moc zajímavého (sedm pramenů na jednom místě v blízkém okolí) a pak tunel, který vede vodu z pramenů někam dál. Tunel je dlouhý asi 700 metrů, velký na jednoho člověka a lze ním projít. Jediná kvalitní zábava v oblasti :). Brodění se tunelem :) Voda asi do půli  lýtek nejvýš.

Když jsme prolezly tunelem a pokochaly se u vodopádu o kousek dál, vracely jsme se k sedmi pramenům, Vandě najednou mokrá noha ujela v botě, vyvrátilo jí to palec a ona se v kopci sesula k zemi jak řádný kaskadér s jedním kotoulem vzad. Odletěl jí i mobil, který držela. Štěstí bylo, že jednak měl mobil obal (musela ho zrovna chvíli před tím sundavat - mobily nám oboum hlásily problém se silným přehříváním) a pak samozřejmě i to,  že pádem akce skončila - palci nic není a krom nějaké odřeninky to vše zůstalo bez následku.

U sedmi pramenů je veliká taverna, tentokrát vlastně prázdná. Vandě už začínalo být z horka špatně a tak jsme sedly a daly si kolu. Že organismy hlásí přehřátí také, to už jsme pociťovaly obě. Po občerstvení jsme už tedy nasedly do auta s cílem se dostat rychle do hotelu a do bazénu nebo moře.

Naštěstí náš hotel už byl od sedmi pramenů coby kamenem dohodil. Asi deset minut jízdy. Náš hotel, kde bude naše základna po zbytek dovolené je důsledek koronaviru. Nejsem z něj nadšená - moje představa byla apartmán u moře a možnost navštěvovat taveny v okolí. Jenže protože je na ostrově málo lidí, situace  vede k tomu, že ceny hotelů jsou na úrovni cen apartmánů. Co víc - cena slušného apartmánu se snídaní (a bazénem - ten požadovala Vanda) je v ceně hotelu all inclusive. A toho se Vanda chytla a že to  musíme mít a že to tedy znamená, že můžeme jíst i jinde než v hotelu, protože cenově to nevyjde dráž. Hmmm. Takže jsem celá nenadšená zamluvila hotel all incl. bálajsem se "koupáků" (chápej klientů CK, kteří se jedou koupat k moři) a rozjívených dětí - takže jsme vybraly super nejlevnější akci hotelu, který je určený jen dospělým. Tím neeliminuji koupáky, ale děti ano. Po příjezdu jsme si nejdříve hotel spletly a šly se registrovat jinam, ale byly jsme poučené, že máme jít přes ulici a tam to bude :)

Přihlásily jsme se, ubytovaly, a protože bylo po čtvrté odpoledne, zrovna u bazénu podávali odpolední občerstvení. Tak jsme tam hned vyrazily se zavodnit a třeba si dát i něco malého. Ukázalo se, že se zavodněním není problém. Občerstvení se podává jen gyros a jen na objednávku (chápu, lidí prostě není moc). Tak jsme si objednaly gyros, pivo (Vanda limonádu) a zavodňovaly jsme. Stihly jsme se u toho i vykoupat a kolem sedmé jsme se vracely na pokoj se převléknout na večeři. Ta se podává klasicky bufetově a nikdo si na žádná opatření nehraje. Ani roušky (ty má personál) při výběru jídla. Nic.

Výhled z terasy hotelu je famózní na moře, palmy a hory. Jen mi prostě vadí to jídlo, které si člověk nandavá na talíř sám. Bylo výborné, to ano. ale já chtěla ty taverny :-D

Po večeři jsme se vrátily k bazénu na drink s tím, že odpadneme určitě brzy, hlavně Vanda se furt cítila uvařeně a po prvním drinku šla spát. Já si ještě dala aperol a za chvíli jsme ji následovala. 

Rhodos town

Ráno jsme vyrazily na snídani. Ta vypadala hodně bohatá, i když to spíš bylo dáno uspořádáním na malém prostoru. Zajímavé je vždy sledovat to, jak se dané místo popasuje s řešením situace přívětivé pro hosty a současně stále budící zdání, že "my tady dodržujeme všechna hygienická pravidla". Tady to vyřešili tak, že připraví volně přístupný klasický bufet. Ale - hygienicky k němu vydávají porcelánové talíře na osobu plus zabalený příbor. Nápoje výhradně do plastových kelímků. Misky na ovoce či jogurt porcelánové, volně přístupné. Krása prostě.

Snídaně sama o sobě nic moc a Vanda byla nespokojená i s představou, že pije kávu z papírového kelímku, takže si kafe ani nezkusila dát.

Po snídani už jsme mohly vesele vyrazit směr staré město. Prošly jsme si přístav, okoukly prázdné místo Rhodského kolosu a Vanda vzpomínala na předchozí návštěvy s babičkou a dědečkem. Zejména na její hry na Kolos a lodičky pak zpět v hotelu :) Pobyt na slunci žádal zchlazení a my se rozhodly pro ledovou tříšť. Pravda, nevznesly jsme požadavek na nápoj s sebou, takže bodrý majitel stánku zavětřil příležitost, tříšť nalil do skla a usadil nás ke stolku za cenu dvojnásobnou ceně tříště jen v kelímku. Inu poseděly jsme ve stínu a pak vyrazily přes hradby a palác rytířů do centra města. Tam jsme se nechaly zlákat zmrzlinou a po ní jsme usoudily, že po několika hodinách na slunci toho máme dost a jdeme domů s cílem si vzít plavky a plácnout se k vodě.

Jenže po návratu domů jsme zjistily, že toho máme dost nějak víc, než jsme čekaly, takže jsme vyhlásily chvíli pauzu, svalily se na postel a velmi rychle zabraly.

Já se vzbudila asi po hodině a zkoušela jsem s Vandou mluvit, klepat do ní, vyprávět jí vtipy a vůbec jsem se jí snažila všemožně vzbudit, ale ani ťuk. Tak jsem si vzala plavky a vyrazila k moři sama. Nakonec jsem došla až k místnímu akváriu a samotnému výběžku ostrova, kde jsem s sebou švihla na kameny a testla vodu. Asi po hodině válení se u moře se ozvala Vanda a dohodly jsme se, že  se sejdeme u bazénu v hotelu. Ten tedy předčil očekávání! Malý bazén, ale velmi pohodlná lehátka postelového typu (prostě s měkkou matrací) plus čtyři "kukaně" s postelí, kam si člověk může zalézt. Vanda chtěla testnout aktivitu plavání na hodinkách, ale ukázalo se, že to v základním nastavení nepůjde u bazénu, který je kratší jak 13 metrů.

Pak už byl čas na večeři. Cestou opět ke starému městu jsme si sedly do taverny a objednaly si dost zajímavě i pro pana majitele. Vypadalo to, že objednáváme úplně všechno, co mají. První Vandindotaz zněl, zda tzatziky mají s koprem nebo bez. Dozvěděla se, že bez. Tak super, Objednaly jsme tzatziky, česnekový chléb, řecký salát a k tomu gyros pita. Předpoklad byl, že gyros pita za 2.5 bude menší vydání, než celý gyros talíř za 8,60 a tak zvládneme i ten salát napůl. Jako zvládly jsme, ale určité úsilí to chtělo.

Když však majitel dotáhnul tzatziky, Vanda usoudila, že je tam nakonec kopr. Smutně tedy odmítla byť jen ochutnat a pustila se do salátu. Problém nastal, že donesli gyros pita. I tam byly samozřejmě tzatziky. Vanda byla hodně, hodně nespokojená a rozhodla se, že si to s majitelem taverny vyjasní. Ten se dušoval, že tam kopr není, že kopr do tzatziků dává jen zločinec a že může být klidná. Vanda se tedy opatrně odhodlala tzatziky vyzkoušet a naznala, že jsou asi v pořádku. Sebrala mi talíř se zbytkem a dojedla i svůj gyros pita s vysoké spokojenosti.

Po večeři jsme vyrazily ještě na obhlídku nočního přístavu i nočního centra starého města. Povedlo se nám koupit i nějakou přírodní kosmetiku bez smývání na vlasy (tu s sebou nemáme, protože objemově to překračovalo požadovaných 100 ml a tak byl cíl něco pořídit až na místě), dostaly jsme k tomu jako dárek ještě i krém na ruce a spokojeně jsme opět vyrazily k hotelu, kde jsme zase usnuly snad ještě dřív, než jsme si lehly.

Na Rhodos místo do Athén

Chvíli po návratu z Madeiry se svět vrátil do starých kolejí a tak nás slevy na letenky vyburcovaly k opětovné akci. Koupily jsme si letenky na prodloužený víkend v Athénách.

Jenže jak plynul čas, ukazoval se nákup jako problém. Jednak jsme nezohlednily státní svátek a tedy jsme zbytečně měly zpáteční let domů brzy, jednak máme voucher od cestovky k uplatnění a končí mu platnost... Řešily jsme co dál.  Prohlížely nabídku cestovky, zvažovaly možnosti. Pak dokonce přišla i spása v podobě změny času letu a my mohly neuváženě zakoupené letenky do Athén vrátit. To jsme udělaly, ale stejně jsme furt neměly vyřešeno, kam pojedeme. Dlouhé zvažování, nabídka cestovky nás vůbec nezaujala a když už bysme byly ochotné vzít i Egypt, ten byl červený s nutností karantény po návratu.

Jet kamkoli jinam znamenalo doplácet cestovce až mocna můj vkus a fakt, že nemělo jít o hlavní dovolenou. Ale Vanda se v tom hledání až moc upnula na Řecko a my pak už jen řešily kam v Řecku. I to vyřešila Vanda, když se rozhodla pro Rhodos. A tak máme místo prodlouženého víkendu v Athénách prodloužený týden na Rhodu. Plány jsou od toho, aby se průběžně měnily.

Cesta do Vídně mi tentokrát připadala nějaká dlouhá. Zlepšeno několika událostmi ve vlaku, kdy například holčička vedle téměř marně prosila rodiče o koláč za deset korun, včetně toho, když nabízela, že si ho zaplatí z kapesného. Další kulturní vložku zajistila paní, která cestou zvládla šest piv a pak měla problém asi s každým ve vlaku. Zábavičku zakončila naše objednávka, která sice strhla z účtu peníze, ale neprošla systémem. Takže jsme nic nedostaly. Smůla. Prý nám našich 154 korun vrátí na účet. Můžeme si i ještě objednat - jen už není vlastně co. Vlak totálně vyjedený.

No nic, uspořily jsem 154 korun, najíme se na letišti za 20 euro.

Let probíhal poměrně klidně. Krom začátku po nástupu do letadla, kdy nastalo zběsilé hemžení. Tentokrát ani nemůžeme říct, že jsme přesadily letadlo, abysme mohly sedět spolu. Kdepak. Letadlo se plynule přesadilo samo. Celé. Komplet. Myslím, že nikdo neseděl na místě, kde měl původně sedět. No ale pak už byl klid a za 2,5 hodiny jsme přistály na Rhodu.

Ukázala jsme doklady o PCR testu (já) a vakcinaci (Vanda), vstupní formuláře do země (vynechali jsme při tom doklady totožnosti, ty asi podstatné nejsou) a byly jsme volné. Půjčení auta zabralo chvilku, takže jsemsi ani nestihla pořádně všimnout, že mne právě elegantně obrali o 70 euro (což byla zhruba cena půjčení auta). Nechtějí depozit blokovaný na kartě, auto můžu vrátit s prázdnou nádrží, ale keš zaplatím 70 eur. Hm. Bezva, vítejme v Řecku. proč jen já jsem sem nikdy nechtěla jet?

Na parkovišti přistavili auto. Oproti objednávce pětidveřák (fajn) a automat (ha, v tom jsem naposledy jela ve státech). A za chvíli už jsme drandily směr hlavní město. No, drandily. Jely. Asi padesátkou. Ve městě mne Vanda navigovala, podle mého trochu divně, ale když hlásila, že už tam budeme, byla jsem ráda. Ale hotel byl tmavý a divný a my zjistily, že to není ten hotel, kam míříme. Tak znovu navigace, jedeme tři kilometry jinam. Dostáváme se do centra a nestíháme se divit. Hotel udává, že "parkování bez omezení na ulici". Už nedodal, že na té ulici jaksi není kde zaparkovat. Nikde žádné místo. Motáme se v jednosměrkách furt dokola. Daly jsme to asi pětkrát. Pošesté už jsme dost unavené/nespokojené a otrávené. Rozhoduju Vandu vyložit u hotelu, ať nám laskavě ukážou kde zaparkovat. Ale! V tu chvíli se uvolnilo jedno pidimístečko. Snažíme se tam zajet. I když máme pidiauto, není snadné se tam vměstnat. Současně blokujeme dopravu, všechna auta za námi musí čekat. Ale ujal se toho bodrý Řek a ukazoval mi, kolik mám ještě místa vzadu za autem (díky bohu za něj, nemám vůbec odhad a samozřejmě ani senzor). Zaparkováno, podebatováno s bodrým civilistou a jdeme se ubytovat. To proběhlo poměrně rychle. Házíme věci na pokoj a jdeme se někam najíst. Naštěstí jsme v centru, všude plno restaurací a všechny kolem půlnoci žijí. Objednáváme si řecký salát a musaku a tak nějak sdíleně večeříme. Jsme spokojené natolik, že i když jdeme spát za hlasitého duc-duc-duc z ulice, kde to prostě žije, nevadí nám nic. Hlavně, že už máme konečně postel. Den byl fakt dlouhý.