Madeira - letíme domů

Poslední snídaně na terase byla ohromná - měli jsme tuny ovoce, i housek a všech možných zbytků. včetně místní speciality - česnekového chleba, který si koupila včera Vanda s sebou na odpolední zápočet. V pohodě jsme si tedy dokonce i připravili svačinu do letadla.

Sbalili jsme kufr i příruční tašky a už bylo jasné, že pokud se to letecká společnost rozhodne řešit, budeme mít problém :)

Dům jsme opustili, kufry jsme si narvali do auta a to jsme zatím nechali parkovat na dvorku domu. Protože po nás přiletí jiní hosté, bylo prioritou dům nejdříve uklidit, na což majitel povolal dvě uklízečky.

Pak už nic nebránilo tomu vypravit se do města - jenže. Jenže Vanda den před tím chvíli městem brouzdala a objevila, jak jinak, kabelkové výprodeje. A že se tam musíme jít podívat. Babičce se moc nechtělo, tak jsme se trhli. Babička šla na pobřežní promenádu, my na kabelky. Nebyla jsem moc nadšená, ale když jsem kabelky viděla, nevěděla jsem, kterou :-D

Nakonec jsem si vybrala kabelku, a jako bonus i přívěšek na krk.

Vedle v obchodě si ještě Vanda koupila náušnice a pak jsme se vracely na promenádu s tím, že najdeme nějakou pěknou kavárnu. Našly jsme ale místo toho babičku s dědečkem. Chvíli jsme se ještě poflakovali u moře, a pak se rozhodli jít na tu kávu. jenže kavárna u oceánu byla ještě zavřená a babičce se líbily naše kabelky :-D

Takže zase cesta do kabelkárny, kde si babička vybrala taky a pak zpět do kavárny u oceánu, kde mezitím otevřeli. Dali jsme si kávu, club sendvič a vyrazili zpátky k autu. 

U domu byly už zmíněné dvě uklízečky, těm jsme předaly klíče od domu, ony nám za to uvolnili výjezd (parkovaly nám před autem) a my vyrazili na letiště.

Vrácení auta probíhalo bez problémů, paní nadšená, jak je vše v pořádku...a pak to nastalo. Šly jsme odbavit kufr. První paní letuška byla rozumná. Vyžádala si pas, negativní test a chtěla příjezdový formulář do Německa. Jenže ten my mít nemusíme, protože tranzitujeme hned do ČR. To pochopila, nechala si ukázat parkovací lístek, že máme v Berlíně auto a bez problému.

Jenže letuška přímo u odbavení rozum někde ztratila. A že musíme vyplnit příjezdový formulář a ne, nemáte pravdu, bez formuláře vás nepustíme do letadla. Zhádala se s Vandou ukrutně, až z toho byla Vanda nešťastná - v Německu je povinná karanténa a Vanda se obávala, že pak bude problém. Já to spíš viděla na situaci "ukaž papír a dám ti pokoj, ty si ho pak klidně vyhoď". Ale Vanda byla rozčilená hodně, navíc když jí letuška s naším pasem v ruce několikrát zopakovala, že ať ten formulář vyplníme a pak si klidně do Polska odjedeme :-D

Rozzuřenější Vandu už jsem dlouho neviděla. Nakonec jsem ji přemluvila, že papír vyplníme, letuška nám odbavila kufr a bylo. Ale Vanda byla tak rozčilená, že se jí z toho začalo špatně dýchat a trvalo to až do Berlína. Vlastně až domů.

Stejné formuláře jsme vyplnili i s babičkou a dědou a vyrazili na bránu. netrvalo dlouho a už se odlétalo.

Let byl klidný, jen Vanda nemohla dýchat. použila během letu asi 2x léky na dýchání, ale moc to nepomohlo. A když to pomohlo, tak se to zase zhoršilo nákupem kávy - do ní si totiž Vanda, babička i děda dali mlíčka. Ty se v kávě zdrcly, a udělaly z toho nepitelnou břečku za 14 eur celkem. Radost pohledět. Do toho stevard furt Vandu prudil, aby si vzala respirátor bez ohledu na to, zda dýchá nebo nedýchá.

V Berlíně už ale všechno probíhalo rychle. Nikdo nechtěl vůbec nic vidět, nikdo se na nic neptal a my tedy velmi rychle dorazili k autu a mohli se vydat na cestu domů. Domů jsme dorazili někdy kolem druhé v noci. Vysadili jsme babičku s dědou, a jeli domů, kde skoro nebylo kde zaparkovat. A tojediné místo už jsme vůbec nebyla schopná trefit, jak jsem byla unavená. takže jsme radostně musely ještě vzbudit Pepu, aby nám šel zaparkovat. Óóó, ten byl rád, že už jsme doma!

Madeira - Monte a Carreiros do Monte

Včera cestou z večeře jsme rovnou kopili pečivo na snídani. Tudíž nebylo nutné ráno běžet pro čerstvé pečivo a s tím absolvovat výběh 7 pater.

Posnídali jsme opět na terase s výhledem na oceán a velmi pomalu se vypravili ven. Dneska bylo v plánu jen zůstat ve Funchalu. První zastávkou měla být místní tržnice. To se také povedlo. Prohlédli jsme si místní rybí trh a pak se nechali lapit prodejci ovoce, kteří cílí vysloveně na turisty a nabízí jím předražené ovoce, Ale co dělat, babička si přála mango, takže jsme předražené mango koupili. K němu i pár maracují a Vanda pak ještě trochu kytiček. 

Když bylo nakoupeno, zastavili jsme se za tržnicí na antigenní testy. Původně jsme to chtěli nechat na den odletu, ale babička z toho byla krapet nervózní a tak jsme šli dnes. Celá akce trvala asi hodinu, od vstupu do zařízení, přes sepsání jmen, až po stěr a převzetí potvrzení o negativních výsledcích. V tomto ohledu škoda, že letíme do Berlína, protože v Praze už by naši očkovaní důchodci test nepotřebovali.

Po testu jsme se zašli odměnit kávou do kavárny u hotelu, kde při předchozí návštěvě babička s dědou bydleli.

Po kávě jsme chtěli vyrazit autobusem ke kostelíku v oblasti Monte. Jenže jsme hledali, odkud bus jede, až už bylo docela dost hodin a Vanda musela být v pět odpoledne doma kvůli zápočtu. Rozhodla se tedy na poslední chvíli, že už s námi raději nejede.

Přijel autobus, my nastoupili a zjistili, že to není správný autobus. No ale pan autobusák nás odvezl vlastně na správnou zastávku a my nasedli do autobusu správného. Za chvíli se jelo a hurá - konečně řídil někdo jiný a já si mohla užívat jízdu v serpentýnách.

Když jsme vystoupil, prohlédli jsme si zahrady, kostelík a lelkující řidiče madeirských saní. To se nedalo odolat, zejména, když jsme si ještě pořádně nevybrala narozeninový dárek od Pepy. Takže letos jsme k narozeninám dostala jízdu na saních! Litovali jsme, že s námi není Vanda, ale jak se pak ukázalo, asi nebylo čeho litovat. Vandu by ten zážitek asi nenadchnul. Jízda je hezká a rozhodně mne dost bavila, Vanda by ale čekala mnohem vyšší adrenalin.

Po jízdě jsme se jen prošli zpět, dolů do města, dali si zmrzlinu a potkali kluka, který měl půl hlavy nabarvené na červeno. Dědeček hned začal, že by to chtěl taky a že kdyby potkal ještě kadeřnictví,...

Cestou domů jsme si koupili snídani a šli jsme si pro pečivo, když tu najednou - kadeřnictví!!! Dedeček do něj vcelku rychle zamířil. Ne tedy pro červenou hlavu, ale pro pokaranténní sestřih. My s babičkou jsme si sedli do, velmi strategicky umístěného baru hned vedle kadeřnictví a daly si tonik (babička) a gin tonik (já).

Netrvalo dlouho, dědeček byl ostříhán, my dopily a domů jsme dorazili zrovna, když Vanda skončila se školou. Mohli jsme tedy vyrazit na večeři a poslední Sangrii.

Madeira - Achada Da Cruz

Posnídali jsme opět velmi dlouze. My se prostě před desátou z domu nedostaneme.

Pak se konečně nasedlo do auta a vypravili jsme se křížen na druhý konec ostrova (tedy na sever a na západ). Cílem byly opět serpentýny na útes. Konkrétně útes u Achada da Cruz. Tam je lanovka, která jede dolů pod útes a to skoro kolmo dolů. Tam je procházková cesta kolem oceánu podél místních políček a zahradních chatek těch dobrodruhů, kteří tam něco pěstují.

Během procházky se k nám přidala místní kočka, takže jsme rajzovali pěkně v pěti. Zastavovali se, kochali a fotili. Když jsme došli na konec stezky, vyrazili jsme zpět. Nasedli do lanovky, a vyjeli zase nahoru k autu. U horní stanice lanovky je kavárnička, takže jsme dali kávu a místní sladké a pili kávu a kochali se výhledem na nekonečný oceán a útesy nad ním.

Pask už jsme zas nasedli do auta, sjeli serpentýny zase dolů, a vyrazili k městečku Seixal.Zde jsou přírodní bazénky s mořskou vodou. Známější jsou tedy ty v Porto Moniz. Ale Vanda vygooglila, že tam se platí vstupné a tedy se tam nyní nesmí koupat v rámci restrikcí. Takže přírodní a neplacené místo bylo sázkou na jistotu. A také že ano. Jedná se o asi dva bazénky na pobřeží. Vanda byla natolik odhodlána ulovit fotku na instagram, že do té vody i vlezla. Tvrdila, že to není nijak studené, ale my všichni tam několik prstíků vnořili, takže víme.

Když už se Vanda dost vycachtala, vrátili jsme se strmýk krpálem (jiné tu ani nejsou) zpátky k autu a vyrazili na cestu zpátky přes ostrov, domů.

Doma jsme jen zaparkovali, přebalili si saky paky a vyrazili na večeři. Ale ejhle. V plánu byla zase pallea, ale naše oblíbená restaurace měla dnes zavřeno. Vyrazili jsme tedy do druhé oblíbené restaurace, kde sice dobře vaří, ale mají horší Sangrii. Dědeček si pobjednal tuňáka, Vanda rybí špíz, babička lasagne a já opět chobotnici. Všichni jsme si libovali. Ale bohužel klasicky - sangria byla horší. Co už se dá dělat. 

Po večeři jsme večer v barvách červánků zakončili na terase a punčem z maracuji.

Madeira - Verada do Fanal

 Dnes je neděle a tak jsme snídani, včetně pečiva, koupili už včera. Posnídali jsme opět na terase a přemýšleli, co budeme dělat. Obecně se vždy rozhodujeme až ráno, podle počasí. Dnes to vypadalo na déšť, a tak jsme hledali něco, kde tolik nevadí. Jenže. Jenže letos na Madeiře dost prší. To vede k sesuvům a sesuvy vedou k uzavření levád. A ačkoli pár dobrodruhů chodí i uzavřené stezky, nemyslím, že je to v pořádku. Navíc, když den před naším odletem sem na jedné takové stezce spadl šutr a rozdrtil nějaké turistce nohu. Takže vybíráme z otevřených.

Zvolili jsme Fanalskou stezku. Znamenalo to opět vyjet na náhorní plošinu, kde už jsme byli a kde je také (o kus jinde) leváda 25 fontes. Serpentýny několik kilometrů nahoru, včetně tří tunelů, přičemž v jednom z nich uvnitř prší. Dojeli jsme, zaparkovali a vydali se na stezku. Bylo předem jasné, že nedojdeme na konec (jedna cesta asi 10 km směrem tam). My se kochali, Vanda byla tentokrát zpruzelá, že nevidí nic zajímavého. Jako pravda, výhledů moc nebylo, všechno halila mlha a mraky. Ale i tak to bylo dost zajímavé. 

Po několika kilometrech jsme se vrátili a zvažovali, co dál. Rozhodli jsme se dát si kafe v jedné z restaurací při cestě dolů. Také jsme si tam tentokrát objednali pizzu a místní česnekový chléb. Po svačině jsme se vydali zpět dolů. Cestou jsme však ještě neodolali výhledům a zastavili na jednom odpočívadle, udělat pár fotek. Pak jsme se rozjeli a hup! Marcela, řidička odborná, nenastartovala motor, takže řízení vážně nechtělo poslouchat. To se jako v serpentýnách vůbec nehodí. No ale po několika "ježišmarjá" auto zastavila, nastartovala, řízení se odblokovalo a mohli jsme jet v klidu a pohodě domů.

Doma jsme zaparkovali (tedy nejdřív bylo nutné zatroubit na řidiče auta, který se postavil před naše vrata) a vyrazili do města na večeři. Bylo už skoro šest a jak se ukázalo, nějak se nám nechtělo hledat novou restauraci. Zamíři jsme do známé Estrela do mar (to je ta, kde jsme jedli po oficiální zavíračce schovaní uvnitř). Majitel nás halasně zdravil a pak dalším hostům klidně prásknul, že nás nechal jíst uvnitř, když už mělo být zavřeno. Z hostů, co to poslouchali se nakonec vyklubali taky češi...

Dali jsme si večeři (dědeček a Vanda lososa, já a babička tkalounovce na grilu) a Sangrii. A ještě jednu -  tu obohatili maracujou a ananasem, takže ještě jednu :-D. Konečně bez omezení, že už musíme domů a zavírat bar. Poseděli jsme, popili a pak se vypravili domů. Nějak to tu moc rychle utíká... 

Madeira - Cabo Girao a Funchal

 Včera, poté co byl dopsaný web přišla snaha o otevření vína a přesun na terasu. Ale. Místní vývrtka vypověděla službu. Já ji nemohla zprovoznit vůbec, dědeček ji vyrval pro jistotu úplně. Nastalý problém, jak otevřít víno spolehlivě vyřešilo ševcovské kladivo, které se tu jen tak, mýrnyx-týrnyx, povalovalo.

Pak už bylo možné se přesunout na terasu, kde jsme vedli řeči a vášnivě se zabrali do debaty jak zrekonstruovat místní baráček k naší spokojenosti. V podstatě to znamená ho celý rozbourat a přestavět. Vanda s námi nebyla, ta šla hned po večeři, uondaná, spát.

Ráno jsem standardně zaběhla pro housky k snídani a posnídali jsme veškeré zbytky, co tu byly.

Pak jsme se posbírali, a vydali směr vyhlídka na Cabo Girao. Dneska už bylo potřeba zvolnit, takže jsme naplánovali vcelku odpočinkový den. Na Cabo Girao jsme se pokochali výhledy (580 metrů nad mořem, plošina se skleněnou podlahou opravdu stojí za návštěvu), dědeček svými kousky pobavil všechny přítomné, a sedli jsme si na kávu. S díky jsme odmítli dortíky. Ale netrvalo dlouho a Vanda je skákla obhlédnout a pak už jsme si objednali jeden cheesecake s maracujovým přelivem a jednu "pavlova" s tímtéž. 

Návrat byl mírně adrenalinový, neb selhala navigace. To je troku prekérka, protože v podstatě existuje jedna sjízdná trasa z města/ do města. Z ostatních mám klaustrofobii spojenou s prudkokopcofobií. Ale nakonec jsme se nějak vyloupli tam, kde jsme měli být a dojeli už bez problému domů.

Tady jsme nechali zaparkované auto a vyrazili do centra. Prohlédli jsme si hotel, kde při minulé návštěvě bydlela babička s dědou, babička si málem koupila kabelku z korku, dokud jsme neviděli cenovku, prohlédli jsme si přístav a začali se štosovat na cestu domů, na večeři. Dnes, protože je víkend, restaurace zavírají už v pět. Je nutné se tedy najíst dříve. Potřebujeme ale ještě nákup na zítřejší snídani. Po troše hledání nacházíme, nakupujeme a pak už spokojeně vybíráme restauraci.

Bohužel začalo pršet, ale vzhledem k tomu, že se sedělo pod slunečníkem se současnou funkcí deštníku, nebyl to až takový problém. Jídlo bylo výborné (3x tuňák a pro babičku dětská porce tkalounovce) a tentokrát jen jedna sangria, protože ta (bohužel) nebyla nijak excelentní.

Pak už jen návrat domů, vybalení nákupu a posezení se sklenkou vína (ano, samozřejmě - koupili jsme si i novou vývrtku).