Neapol, den druhý - bublifuk pro babičku

Poměrnědlouze spíme. Pomáhá tomu fakt, že náš byt je v přízemí a máme zavřené okenice. No a pak je také náš byt hned u hlavního vchodu do domu a v úzké uličce. Slyšíme každého, kdo vchází nebo odchází, nebo si jen před domem povídá. Takže jsme v noci byli poměrně buzeni a teď dospáváme.

Včera večer jsme si v supermarketu na rohu koupili snídani, takže snídáme z místních zdrojů. Čaj jsme si přivezli. Dalo sice trochu hledání najít zapalovač na plyn (uložený mezi příbory naprosto viditelně),a le i to se povedlo.

Po snídani vyrážíme zpět nanáměstí Garibaldi. Vplánu je přesun metrem. Jenže to by nás nesměli Italové mást. Takže Neapol má dvě linky metra: linea 1 a linea 2. U linea 1 jsme si koupili celodenní jízdenku, ale pak jsme usoudili, že možná bude lepší jet linkou dvě. Tak tam dojdeme a zjistíme, že sice existují dvě linky metra, ale každá z nich je na té druhé nezávislá, provozovaná jinou společností a platí na ni jiné jízdenky. Vracíme se tedy k linea 1 a jedeme s ní. Vystupujeme na náměstí, kde by hned měla být lanovka. Trochu složitě ji hledáme, ale po obejdění jednoho bloku kolem dokola  jsme ji našli. Nastupujeme a překvapení! Oproti našemu očekávání nejede nahoru na vlak, ale dolů! 

Měníme operativně plány. Neapol je plná hradů, tak nejdříve navštívíme jiný. Cestou k němu potkáváme Galerii Umberto I, která je v podstatě stejná, jako ta v Milánu, neobsahuje však tak strašně luxusní obchody. Dáváme si zde kávu a pozorujeme dění vedle u stolečku, kde se natáčí nějaký rozhovor. O co jde netušíme, protože se všechno děje v italštině. Mají i speciálního odháněče nabízečů čehokoli. A že jich je! Nejenm, že se nabízí klasické suvenýrky a africké skládací misky - ale letos v Neapoli ukrutně frčí ponožky! Nevímeproč, ale pouliční prodavači ponožek jsou všude. Zas je to dobré vědět, člověk je bezponožek každou chvíli a tak má jistotu, že si je kdykoli kdekoli může koupit.

Pokračujeme směrem k hradu Castel Nuovo. Od něj míříme k hradu "Castel dell´ovo", ten si prohlížíme více a kocháme se výhledy. Před hradem opět pouliční prodejci. Babička různě mění strategii odmítání. Nejřív zkouší češtinu s tím, že je to snad odradí. Ne. Druhý pokus je vyprávět, že přesně tohle už máme. Taky to nepomáhá. Vzdává to ve chvíli, kdy jí prodejce nabízí super produkt pro důchodce - bublifuk! Pak už je jasné, že komunikovat je zbytečné.

Dáváme drobný oběd a míříme zpátky k lanovce. Jedeme zpět nahoru a navštěvujeme poslední hrad - "Castel sat´Elmo". Odsud jsou výhledy ještě velkolepější.

Vracíme se a potkáváme jinou lanovku (míří sem celkem asi čtyři) a rozhodujeme se ji testnout. Sjíždíme dolů a ocitáme se u "Quarteli Spagnoli". Procházíme čtvrtí s jedním velkým trhem všeho, včetně ryb. Ulice nás vyplivuje u další stanice metra. Dáváme zmrzlinu a jedeme zpátky domů. Naproti našemu apartmánu je pizzerie, kde nám i dneska vnucuje majitel super předkrm. Bereme ho a trochu vyjeveně koukáme, když hopřinese - chobotnicový salát. Babička odmítá úplně, my s dědou neohroženě testujeme. Je výborný!

Doma už jen další večerní becherovka a operace babičky puchýřů na noze. Naštěstí je Daniela vybavena a má i jehly i desinfekci. Pak už můžeme jít v klidu spát.