Neapol, den poslední - Výstup na Vesuv

Poslední den hlásila předpověď zataženo. Ideální den na turistiku. Vypravujeme se na Vesuv a míříme i do Pompejí. Na Garibaldi stanici zamíříme k správné straně nádraží a tam - opět chumel lidí. Všichni kupují jízdenky. Zařadíme se do fronty a kupujeme také. Pak už nám nic nebrání vyrazit na nástupiště, kde by se uživili japonští pěchovači do vlaků. Vlak je totálně plný a my vzdáváme jízdu. Čekáme na další. Trocha ostrých loktů a uhájíme alespoň dvě sedadla pro babičku a dědečka. I pro zbytek vlaku by se pěchovači uživili. Asi za hodinu dojedeme do Pompejí. Čekáme na autobus na Vesuv, ale přesvědčí nás místní naháněč, že je výhodnější připlatit a jet s organizovaným zájezdem. Tak asi jo. Platíme a jedeme. Cesta je ozvláštněna chlapcem, který nezvládá zatáčky a chce se mu zvracet. Vyzkoušeno přesednutí dopředu, koš na zvracení a nakonec zastavujeme a chlapec vybíhá. Na druhý pokus už to dal.

U Vesuvu nás vyhodí na parkovišti s tím, že odjíždí za hodinu a půl. Vydáváme se na vrchol. Cesta není dlouhá, ale nahoře je zima a ukrutný vichr. Fotíme si kráter a brbláme si, že dnes nejsou ani žádné čmoudíky, které by připomněly, že se jedná o činnou sopku.

Vyrážíme na zpáteční cestu. Já si ještě chci koupit lávový přívěšek na krk, ale mají ucházející jen jeden druh, ten samý co mám z poslední návštěvy. Tak nic.

Dole na parkovišti stojíme s Vandou frontu na záchod. Když ji vystojíme, úmysl vzdávám. Tak nechutné toi-toi budky jsem už dlouho neviděla.

Vydržím dolů.

Sjíždíme a naším jediným přáním je dát si něco k snědku. Tři pizzerie podél cesty moc možností nenabízí. Takže dáváme nejhorší pizzu v Itálii a směřujeme se k vykopávkám starých Pompejí.

Vanda je zpruzelá. Údajně ji otravují turisté. Táhne se za námi jako smrad.

Po nějaké době ožívá, ale tempo nezrychluje. Čeká vždy, až ulici opustí turisté, aby si ji mohla vyfotit. Tím pádem je pomalá furt stejně. Po obhlídce jedné části vyrážíme směr amfiteátr. Asi ve třetině upadám já. Deděček se také přidává, že divadlo vidět nemusí a postupně donutí odpískat výlet k divadlu (ještě cca kilometr vzdálenému) i babičku. Otáčíme a razíme celí uondaní na vlak.

V Neapoli se těšíme na večeři. Ale ouha. Všechny pizzerie v naší ulici jsou zavřené. Volíme tedy cestu do centra s tím, že tam snad něco k jídlu mít budou. Potkáváme ovšem na náměstíčku u boku Neapolského Dómu velikonoční náboženskou oslavu. Nadšeně přihlížíme a také zjišťujeme, že hned vedle je jedna otevřená pizzerie. Domlouváme se, prohlížíme si jídelní lístek a dokoukáváme program. Po jeho konci usedáme a objednáváme. Vanda má hlad, takže tentokrát o pizzu navíc. Děda chce špagety. Jenže jak je málo otevřených pizzerií a hodně turistů, mají v té naší pizzerii naspěch. Občas nevědí, co kam doručit a tak není divu, že o dědečkovy špagety se přihlásil jiný stůl. 

My dostáváme chobotnicový salát, babičky brusketu a naše pizzy, děda furt nemá nic. Na urgenci začínají vařit znovu. Ale i tak jsme spokojeni, k čemuž dopomáhají dvě láhve vína :)

Při placení se nám stůl, který ukradl špagety dědečkovi omlouvá a na náměstíčku panuje dost veselá nálada. Ale nakonec mají všichni všechno, dojídáme a spokojeně odcházíme. Zítra vstáváme ukrutně brzy, jedeme na letiště a letíme domů...

Neapol, den čtvrtý - Nepojedeš tam kam chceš, ale tam, kde je volno

Tento den má být naposledy sluníčko. Využíváme toho a plánujeme cestu na Capri. V přístavu ale zjišťujeme, že to tak snadné nebude. Fronty, zmatky. Milion lodních společnsotí a každá prodává své lístky. Neexistuje koordinace. Stojíme frontu, do toho chodí lidi sem a tam, pokřikují a když po dlouhé době přicházíme k okýnku, pán nám sděluje, že loď je plná a že máme  jet s někým jiným. Paráda. Vedjejší fronta vypadá nemlich stejně. Leze mi to ukrutněna nervy, ale stojím a měním strategii. Beru lístek kamkoli, hlavně, že bude. Byl lístek na Ischii a až za dvě hodiny. 

Naštěstí je přístav blízko naší známé galerie Umberto I. Jdeme si dát kafe a Vandě ukázat opět něco z toho, co my už viděli. Tentokrát se tu nic nenatáčí. Zvažujeme aperol, ale číšník je akční a nese nám bez ptaní účet. OK. Odcházíme a zastavujeme sena Piazza Plebiscito. Tady blbne nějaký klaun s nafukovacími bublinami. Trávíme tu čas až se musíme vrátit do přístavu.

Nasedáme na loď a cca za hodinu vystupujeme na Ischii. Procházíme se a na pláži plné lidí (mnozí se i normálně koupou) obědváme.Cítíme se pěkně prázdninově. Výhled na moře, teplo, co víc si přát. Couráme se krajem moře až nakonec pláže a rozhodujeme se, že se vydáme k Aragonskému hradu (se zastávkou na zmrzlinu, samozřejmě).

Když je hrad na dohled, Vanda začíná říkat, že ho odněkud zná. Přemýšlí, googlí a ano - je to jeden z hradů Hry o trůny. Takže nejnadšenější je Vanda a hrad si fotí snad ze všech směrů.

Je ale už poměrně pozdě a je čas vrátit se zpátky k trajektu.

Opět cca hodina a přistáváme v Neapoli. Vracíme se domů a večeří na stejném místě, jako včera.

Neapol, den třetí - Přijíždí posila

Dneskamá za námi přiletět Vanda. Dlouze spíme, snídáme a pak vyrážíme přes náměstí, kde mají být trhy (ale místo nich jsou tam jen bagry a stavební ruch) na náměstí Garibaldi, kde vyzvedneme Vandu. Máme ale čas, takže si sedáme do zahrádky a dáváme si dopolední capuccino. Vanda přistává,a le stojí frontuna autobus, takže čekáme dále a objednáváme si na zpříjemnění čekání aperol. S ním se čeká podstatně lépe a píšeme Vandě, že nemusí spěchat :)

Vyzvedáváme Vandu a vedeme ji k našemu apartmánu. Bavíme se zděšením Vandy z místní dopravy. Vanmda se bojí přecházet a ještě neví, že člověk musí odhodit pud sebezáchovy a musí vkročit do ulice a doufat.

Doma Vanda odkládá tašku avyrážíme opět do centra, vlastně stejnou cestou, kterou jsme chodili první den. Občas někde zabočíme jinak, ale trasa je to zhruba stejná. Dáváme oběd a jdeme se podívat do kostela "Maggiore!, kde je socha Ježíše vytesaná tak, že jse na lůžku zahalený látkou, přičemž vše je z jednoho kusu kamene. Pokračujeme na zmrzlinu. Tady nás ale vyhazují ze sedaček, ačkoli dva dny předem problém nebyl a ačkoli chvíli před tím servírka říkala, že od toho tam ty židle jsou. Dobře, stejně už máme snědeno. 

Míříme ke vstupu do podzemí "Sotteranea". Zajímavý systém. Stojí se fronta jak kráva a najednou zavolají, že je prohlídka v nagličtině. Tak se z fronty nekoordinovaně oddělí anglicky hovořící a jdou do jiné fronty. Po nějaké době začíná prohlídka. Nejprve se ukazují chodby a místnosti, kde se lidé ukrývali za války. Druhá sekce chodeb vede uzounkou chodbičkou akorát pro klaustrofobiky, kde se prochází se svíčkou (modernizovaná verze na baterku v podobě svíčky). Končí se u románského aquaduktu. Poslední částí prohlídky je teprve relativně nedávno objevený amfiteátr, který byl dokonce větší, než je ten v Pompejích. Z tohotoje zatíma le vidět jen maliná část vnitřních chodeb uvnitř soukromých domů, které jsou na amfiteátru postavené.

Na večeři chceme jít opět do té samé pizzerie,kde jsme byli moc spokojeni v předchozí den. Objednáváme víno a naše spokojenost končí. Špinavé sklenice, na dně něco pluje, jedna sklenice obsahuje na pohled jiné víno, než ty jiné. Chuťově hrozné.

Odcházíme. Na stejné ulicinacházíme pizzerii jinou. Tam už jsme spokojeni výborné jídlo (paní nám dokonce ani nevnutila předkrm), dobré víno.

Spoikojeni se vracíme domů, připíjíme opět becherovkou a radostně padáme do postele.

Neapol, den druhý - bublifuk pro babičku

Poměrnědlouze spíme. Pomáhá tomu fakt, že náš byt je v přízemí a máme zavřené okenice. No a pak je také náš byt hned u hlavního vchodu do domu a v úzké uličce. Slyšíme každého, kdo vchází nebo odchází, nebo si jen před domem povídá. Takže jsme v noci byli poměrně buzeni a teď dospáváme.

Včera večer jsme si v supermarketu na rohu koupili snídani, takže snídáme z místních zdrojů. Čaj jsme si přivezli. Dalo sice trochu hledání najít zapalovač na plyn (uložený mezi příbory naprosto viditelně),a le i to se povedlo.

Po snídani vyrážíme zpět nanáměstí Garibaldi. Vplánu je přesun metrem. Jenže to by nás nesměli Italové mást. Takže Neapol má dvě linky metra: linea 1 a linea 2. U linea 1 jsme si koupili celodenní jízdenku, ale pak jsme usoudili, že možná bude lepší jet linkou dvě. Tak tam dojdeme a zjistíme, že sice existují dvě linky metra, ale každá z nich je na té druhé nezávislá, provozovaná jinou společností a platí na ni jiné jízdenky. Vracíme se tedy k linea 1 a jedeme s ní. Vystupujeme na náměstí, kde by hned měla být lanovka. Trochu složitě ji hledáme, ale po obejdění jednoho bloku kolem dokola  jsme ji našli. Nastupujeme a překvapení! Oproti našemu očekávání nejede nahoru na vlak, ale dolů! 

Měníme operativně plány. Neapol je plná hradů, tak nejdříve navštívíme jiný. Cestou k němu potkáváme Galerii Umberto I, která je v podstatě stejná, jako ta v Milánu, neobsahuje však tak strašně luxusní obchody. Dáváme si zde kávu a pozorujeme dění vedle u stolečku, kde se natáčí nějaký rozhovor. O co jde netušíme, protože se všechno děje v italštině. Mají i speciálního odháněče nabízečů čehokoli. A že jich je! Nejenm, že se nabízí klasické suvenýrky a africké skládací misky - ale letos v Neapoli ukrutně frčí ponožky! Nevímeproč, ale pouliční prodavači ponožek jsou všude. Zas je to dobré vědět, člověk je bezponožek každou chvíli a tak má jistotu, že si je kdykoli kdekoli může koupit.

Pokračujeme směrem k hradu Castel Nuovo. Od něj míříme k hradu "Castel dell´ovo", ten si prohlížíme více a kocháme se výhledy. Před hradem opět pouliční prodejci. Babička různě mění strategii odmítání. Nejřív zkouší češtinu s tím, že je to snad odradí. Ne. Druhý pokus je vyprávět, že přesně tohle už máme. Taky to nepomáhá. Vzdává to ve chvíli, kdy jí prodejce nabízí super produkt pro důchodce - bublifuk! Pak už je jasné, že komunikovat je zbytečné.

Dáváme drobný oběd a míříme zpátky k lanovce. Jedeme zpět nahoru a navštěvujeme poslední hrad - "Castel sat´Elmo". Odsud jsou výhledy ještě velkolepější.

Vracíme se a potkáváme jinou lanovku (míří sem celkem asi čtyři) a rozhodujeme se ji testnout. Sjíždíme dolů a ocitáme se u "Quarteli Spagnoli". Procházíme čtvrtí s jedním velkým trhem všeho, včetně ryb. Ulice nás vyplivuje u další stanice metra. Dáváme zmrzlinu a jedeme zpátky domů. Naproti našemu apartmánu je pizzerie, kde nám i dneska vnucuje majitel super předkrm. Bereme ho a trochu vyjeveně koukáme, když hopřinese - chobotnicový salát. Babička odmítá úplně, my s dědou neohroženě testujeme. Je výborný!

Doma už jen další večerní becherovka a operace babičky puchýřů na noze. Naštěstí je Daniela vybavena a má i jehly i desinfekci. Pak už můžeme jít v klidu spát.

Neapol, den první- Vidět Neapol a zemřít

Tahle cesta začala o Vánocích. To přinesl Ježíšek letenky dědečkjovi s babičkou. A komplet i s průvodcem. No a pak taky Vandě. U té Ježíšek trochu zapřemýšlel a usoudil, že její termín letu musí být krapet odlišný a musí se soustředit jen na období oficiálních  prázdnin, protože jinak hrozí kolize s maturitními testy. Dobře udělal. Opravdu by to nastalo.

Takže první den cesty se první tři cestovatelé vypravili na letiště. Brzy, za kuropění už stáli autem před parkovištěm a čekali, až pán uvnitř najde způsob, jak otevřít bránu. To se mu nakonec povedlo a tedy nic nebránilo tomu se na letišti odbavit a sednout si na kafe, protože naše časová dotace na cestu na letiště byla až moc velkorysá.

Navíc naše letecká společnost začala hlásit zpoždění. Tobyl v podstatě signál prozkoumat místní obchody, klasicky se navonět, koupit nezbytnou becherovku na dobu pobytu (dědeček) a víno na cestu do letadla. Vzhledem ke zpoždění jsme ovšem víno otevřeli už v pozemním módu a tak čekání poměrně uteklo.

Při nástupu do letadla se vzhledem k počtu cestujících odebírají příruční zavazadla s tím, že budou bezplatně odbavena. To je krok, se kterým poměrně výrazně dědeček nesouhlasí, ale to je asi tak všechno, co s tím může dělat :) Takže jenom brblá :)

Let proběhl poměrně klidně, cestou jsme hromadně dopili víno, které jsme s sebou měli a už se přistávalo. V Neapoli nás přivítalo poměrně hezké počasí a chaos na letišti, ve kterém hledáme odjezdové místo autobusu do centra. To jsme vzápětí našli, jen fronta nevypadala moc přívětivě. Po nástupu měl řidič ještě potřebu uvnitř cestující stlačit a když tonešlo pouhými pokyny, vstal, kufry přerovnal sám a dokonce jedné slečně i názorně ukázal, jak se proitáhnout k volné sedačce a sednout si na ni. Pak už jsme vyjeli směr centrum a cca za půlhodiny jsme vystupovali na náměstí Garibaldi. Z něj nás google navigace vedla poměrně složitou cestou až k našemu apartmánu. Hned vedle něj je supermarket a v něm pracuje slečna, která nás ubytovává. Byt nám ukázala, kód do domu jsme se zapsali a mohli jsme tedy vesele vyrazit do víru Neapole.

Centrum jsme měli hned za rohem. A s ním i spoustu památek (nejbližší například byla hned Neapolsá katedrála Duomo). Mírně bloumáme po historickém centru, zkoušíme zmrzlinu, podivujeme se místní zběsilosti dopravy, kde každý jezdí jak chce, chodci neohroženě vstupují do vozovky, auta brzdí nebo se jim vyhýbají i v situacích, kdy by u nás už dávno docházelo ke střetům. Tady všechno nějakým prapodivným způsobem funguje.

Od mé poslední návštěvy Neapole se dost změnilo, ale doprava - ta je furt stejná. Říkáme si, zda rčení "vidět Neapol a zemřít" není nakonec myšleno úplně doslova. Nebylo by divu.

Večer si vybíráme jednu z místních pizzerií a objednáváme si večeři. Pan majitel nám vnutil super předkrm (podle jeho slov). Klube se z něj talíř plný smažených zbytků.Jak se ukazuje, je to vážně místní specialita, kterou prodávají na každém rohu. Jsou to zbytky rýže, těstovin nebo těsta na pizzu, něčím spojené (omáčkou z těstovin, salámem, čímkoli. To je obalené a ofritované. No, ale vysloveně špatné to není.

Po večeři se vracíme domů, dáváme první večerní becherovku a jdeme spát...