Budapešť

Tentokrát vyrážíme po dlouhé době čtyři. Na výlet s námi letí babička a dědeček, kteří se také odhodlali s námi navštívit lázně a prohřát v lednu kosti.

Odlet má mírné, asi dvacetiminutové zpoždění. V letadle sedíme každý zvlášť, protože to je nová politika společnosti Ryanair. Pokud si člověk nepřiplatí, nesedí s tím, s kým letí. A o to se postarají i ve chvíli, kdy je poloprázdné letadlo, jako při cestě do Budapešti. pravdou je, že nám to bylo jedno. vanda se dokonce přímo odmítla ke mně přesunout, přestože jsem jí nabízela luxus řady sedadel u nouzového východu - tedy s prostorem na nohy. Při nástupu vesele sledujeme hádku o zavazadlo - paní na vozíčku (spíš její doprovod) se ukrutně hádá o nadměrné zavazadlo a o to, že jim bude odebráno a odbaveno. Nutno dodat, že tentokrát je plně v právu personál Ryanair...

Po přistání jsme docela dlouho čekali na zavazadla. Nastupujeme do autobusu (200E) a vyrážíme k metru. Tam ovšem zjišťujeme, že metro nejezdí a pokračujeme dál náhradní dopravou.

Na náměstí Kálvin tér vystupujeme a hledáme ubytování. Nějak nemůžeme najít. Zapínáme navigaci a zjišťujeme, že jdeme na druhou stranu, než je náš byt. Vše napravujeme a míříme tentokrát správným směrem. je už poměrně pozdě, paní jsme slíbila dojet do devíti a tak mám potřebu býr rychlá. Zapomínám ale na malé nožky babičky, která za námi musí utíkat, aby stačila...

Nacházíme dům, ubytováváme se. Trochu vyvstává problém s placením, protože jsem nedomyslela způsob placení. Nevšila jsem si podmínky platit hotově a peníze nemám. Naštěstí Budapešť není vystrkov - asi padesát metrů od bytu je bankomat. Vybírám peníze, předávám majitelce bytu a konečně nastává zlatý hřeb večera - můžeme jít na večeři.

Nemáme chuť moc pátrat. Naproti našemu domu je jedna, do které hned míříme. Usedáme, všichni si objednáváme gulášovou polévku. Čekáme. Čekáme. A....čekáme.

Mezitím začně hrát živá hudba. Houslista obchází stoly, hosté (asi tři) nadšeně poslouchají. Houslista míří k nám. Ke stolu hladových a už dost nespokojených hostů. Stačí gesto, aby pohopil. Odchází ke druhému obsazenému stolu. Jsme za hudební barbary.

Děda vzpomíná na odchod z restaurace na České Sibiři z podobného důvodu - dlouho nenesli objednané jídlo.

V Budapešti se nakonc polévka nenesla celých 40 minut.

Když dorazila, zjistili jsme, že nijak výborná není. Sníme ale, platíme a dědeček nachává číšníkovi dýško. To ale vyhodnocuju jako naprosto neadekvátní a tedy tácek s drobnými vyčistím a nenechám nic.

Je čas konečně hupnout do peřin a těšit se na zítra s představou, že restauraci vybereme rozhodně lépe.