Ráno začíná opět mojí cestou pro snídani. Vše důležité už máme (sýry, salám, klobásky...) a tak beru jen rohlíky a už přesně ty, které nám chutnají. Po snídani se rozhodujeme kam se vydat. Po včerejší vysokohorské tůře (kterou i babička předpovídala) jsme zvažovali, zda dát důvěru dědečkovi i dnes, když včera tak zklamal okamžitým odklonem od trasy. Ale proč ne. Rozhodli jsme, že vyrazíme ulicí Vácy k parlamentu tak, jak jsme chtěli včera.
Tentokrát byla ráno hrozná zima. Budapešť se pomalu probouzela a my tedy míjely vystavené nabídky na horkou čokoládu a co lépe - na horký svařák. U třetí už jsme začali váhat. U čtvrté, ne náměstí Vörösmary jsme se rozhodli se zahřát. Jenže babička chtěla spíše kávu, než svařák. Operativně jsme se tedy přesunuli do kavárny hned u náměstí. Ta kavárna je památná - při předchozí návštěvě (babičky a dědečka, já jsem s Vandou v Budapešti poprvé) se zde dědeček hádal se servírkou o kávu. Používal klasický český postup - budu mluvit pomalu, ale zřetelně česky - a vyšel. Servírka pochopila a správnou kávu donesla. Tentokrát ale všechno proběhlo bez zádrhelu.
Usadili jsme se, objednali si (babička kávu s likérem, Vanda horkou čokoládu s amaretem a já s dědou maďarský grog) a hezky jsme se zahřáli.
Z kavárny jsme zamířili ještě do obchodu se suvenýry, kde babička i Vanda koupily nějaké pohledy.
Další naše cesta vedla k parlamentu, předtím jsme však ještě u Dunaje vyhledali památník událostí druhé světové války. (Šedesát párů bot mužů, žen a dětí leží na pobřeží Dunaje nedaleko budovy parlamentu. Připomínají smrt Židů v Budapešti za druhé světové války. ednou z obětí byl i Miklós Voglhut, jazzový a kabaretní zpěvák, ale také herec a performer. Nezachránilo ho ani manželství s katoličkou Kati Szőke, ani změna jména na Miklós Vig. 19. prosince roku 1944 byl ve skupině Židů, která byla nucena vysvléct se do naha a pak pochodovat na břeh Dunaje. Tam pak nešťastníky zkosily dávky z kulometů přímo do vln řeky. Zabili je členové gardy z nacistické strany Šípových křížů, maďarské obdoby NSDAP. Tato strana vynikala silným anitsemitismem a stála neochvějně po boku Adolfa Hitlera i celého nacistického Německa. Vybudovat památník na břehu Dunaje napadlo renomovaného sochaře vyznamenaného Košutovou cenou, Gyulu Pauera, a filmového režiséra Cana Togaye. Pauer vytvořil 60 párů bot ze železa a umístil je přesně na místo, kde došlo k masakru Židů. Každá bota byla vymodelována podle skutečné boty z roku 1940. Boty u Dunaje se staly silnou připomínkou válečných hrůz a vraždění Židů. )
U Parlamentu jsme se rozhodli výlet pro dnešek ukončit (přesto to znamenalo nachozených 8 km), vrátit se domů, tam si vzít něco k jídlu a večer věnovat lázním. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Cestou zpět jsme znovu prošli ulicí Váci k tržnici, tam si koupili další klobásky, salám a zeleninu a doma se najedli. Po drobném odpočinku jsme pak posbírali své koupací věci a vyrazili do lázní. Přemýšleli jsme o dvou - o lázních v hotelu Gellért a o lázních Rudas. Nakonec jsme se rozhodli pro Rudas - vstupné bylo na strávení je pár hodin výhodnější a ještě se nabízel krásný výhled na Budapešť. Průběžně jsme měnili bazény, dvakrát jsme se kochali nočním výhledem z bazénu na střeše a po dostatečném vycachtání jsme se opět vydali na cestu domů, kterou jsme zakončili v restauraci opět u domu. Tentokrát jsme zvolili tratorii hned vedle včerejší Papriky a opět jsme byli moc spokojení.
Žádné komentáře:
Okomentovat