Budapešť IV

Poslední den jsme dosnídali všechny zbytky, pobalili jsme si věci a vyrazili pryč z našeho úžasného bytu. Nejdříve jsme se vydali k tržnici, kde jsem nakoupila zásoby klobásek domů. Potom jsme se znovu prošli ulicí Váci k Anna café. Zde jsme plánovali utratit poslední maďarské peníze, což nebyl problém. 

Pak už jen přesun na Deák tér a odchycení přímého autobusu na letiště. Zde trochu selhala organizace. Chtěli jsme jet asi ve 12:30, ale autobus stál na nástupišti, tak jsme do něj vlezli. Což byla chyba, protože právě odjížděl a byl plný. To znamenalo celou cestu na letiště stát. Navíc jsme tedy stihli autobus již ve 12:00.

Autobus nakonec nejel odhadovanou hodinu, ale jen asi 30 minut. to vše způsobilo, že jsme byli na letišti o dost dřív, než bylo nutné a muselijsme dlouho čekat. to Vanda využila k nákupu suvenýrku, prošmejdění letištních shopů a nakonec k pozdnímu obědu u KFC pro všechny. 

Pak už jsme nasedli na letadlo (opět každý seděl zvlášť a za hodinu jsme se přesunuli z prosluněné Budapešti zpátky do šedivé a deštivé Prahy...

Budapešť III

Ráno po klasicky proběhlé snídani jsme si opět všichni pobalili koupací záležitosti (není to jen tak - kromě plavek a ručníků taháme i župany) a vydali se do lázní Szechenyi. Dnes je plánován lázeňský den.

Nedříve jsme trochu tápali v dopravě. Za normálních okolností by nebyla složitá - modrou linkou metra dojet na přestupní stanici a přestoupit na metro žluté. Jenže když nejezdí modré metro? No, zjistili jsme ale, že to tak horké není. Modré metro nejzedilo jen o víkendech (tedy když jsme přiletěli) a pak ve všední dny pouze v noci (navíc objevujeme, že důchodci jezdí zdarma). Takže jsme cestu absolvovali normálně. Pamětníci z nás zaplesali, neb i modrá linka byla dost historická - jezdí na ní stejné vagony, jak jezdili i v Praze ještě cca před dvaceti lety. Přestup na žlutou linku byl ovšem zážitek (ostatně slibují to všechny průvodci). Historická linka prvního evropského metra. Malinké vagónky, historická nástupiště. Moc pěkné.

Pak už výstup a lázně. Trochu problém se zorientovat, najít šatnu, pak najít bazény, ale povedlo se. Střídáme ráchání ve vodě, procházíme areálem, testujeme i sauny. Samozřejmě jsme si museli i na chvíli odpočinout - usnuli jsme všichni. 

Po obědě v místním bistru (jeden řízek stačil vždy pro dva) a palačince, kterou objevila Vanda jsme se přesunuli do venkovních bazénů a po nich zase do vnitřních.

Strávit zde celý den nebyl žádný problém.

Tentokrát jsme si nejdříve domů dovezli koupací věci, vybalili je, aby uschly a teprve pak se vydali na večeři. Zvolili jsme opět naší oblibenou Papriku.

Budapešť II.

Ráno začíná opět mojí cestou pro snídani. Vše důležité už máme (sýry, salám, klobásky...) a tak beru jen rohlíky a už přesně ty, které nám chutnají. Po snídani se rozhodujeme kam se vydat. Po včerejší vysokohorské tůře (kterou i babička předpovídala) jsme zvažovali, zda dát důvěru dědečkovi i dnes, když včera tak zklamal okamžitým odklonem od trasy. Ale proč ne. Rozhodli jsme, že vyrazíme ulicí Vácy k parlamentu tak, jak jsme chtěli včera.

Tentokrát byla ráno hrozná zima. Budapešť se pomalu probouzela a my tedy míjely vystavené  nabídky na horkou čokoládu a co lépe - na horký svařák. U třetí už jsme začali váhat. U čtvrté, ne náměstí Vörösmary jsme se rozhodli se zahřát. Jenže babička chtěla spíše kávu, než svařák. Operativně jsme se tedy přesunuli do kavárny hned u náměstí. Ta kavárna je památná - při předchozí návštěvě (babičky a dědečka, já jsem s Vandou v Budapešti poprvé) se zde dědeček hádal se servírkou o kávu. Používal klasický český postup - budu mluvit pomalu, ale zřetelně česky - a vyšel. Servírka pochopila a správnou kávu donesla. Tentokrát ale všechno proběhlo bez zádrhelu.

Usadili jsme se, objednali si (babička kávu s likérem, Vanda horkou čokoládu s amaretem a já s dědou maďarský grog) a hezky jsme se zahřáli.

Z kavárny jsme zamířili ještě do obchodu se suvenýry, kde babička i Vanda koupily nějaké pohledy.

Další naše cesta vedla k parlamentu, předtím jsme však ještě u Dunaje vyhledali památník  událostí druhé světové války. (Šedesát párů bot mužů, žen a dětí leží na pobřeží Dunaje nedaleko budovy parlamentu. Připomínají smrt Židů v Budapešti za druhé světové války. ednou z obětí byl i Miklós Voglhut, jazzový a kabaretní zpěvák, ale také herec a performer. Nezachránilo ho ani manželství s katoličkou Kati Szőke, ani změna jména na Miklós Vig. 19. prosince roku 1944 byl ve skupině Židů, která byla nucena vysvléct se do naha a pak pochodovat na břeh Dunaje. Tam pak nešťastníky zkosily dávky z kulometů přímo do vln řeky. Zabili je členové gardy z nacistické strany Šípových křížů, maďarské obdoby NSDAP. Tato strana vynikala silným anitsemitismem a stála neochvějně po boku Adolfa Hitlera i celého nacistického Německa. Vybudovat památník na břehu Dunaje napadlo renomovaného sochaře vyznamenaného Košutovou cenou, Gyulu Pauera, a filmového režiséra Cana Togaye. Pauer vytvořil 60 párů bot ze železa a umístil je přesně na místo, kde došlo k masakru Židů. Každá bota byla vymodelována podle skutečné boty z roku 1940. Boty u Dunaje se staly silnou připomínkou válečných hrůz a vraždění Židů. )

U Parlamentu jsme se rozhodli výlet pro dnešek ukončit (přesto to znamenalo nachozených 8 km), vrátit se domů, tam si vzít něco k jídlu a večer věnovat lázním. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Cestou zpět jsme znovu prošli ulicí Váci k tržnici, tam si koupili další klobásky, salám a zeleninu a doma se najedli. Po drobném odpočinku jsme pak posbírali své koupací věci a vyrazili do lázní. Přemýšleli jsme o dvou - o lázních v hotelu Gellért a o lázních Rudas. Nakonec jsme se rozhodli pro Rudas - vstupné bylo na strávení je pár hodin výhodnější a ještě se nabízel krásný výhled na Budapešť.  Průběžně jsme měnili bazény, dvakrát jsme se kochali nočním výhledem z bazénu na střeše a po dostatečném vycachtání jsme se opět vydali na cestu domů, kterou jsme zakončili v restauraci opět u domu. Tentokrát jsme zvolili tratorii hned vedle včerejší Papriky a opět jsme byli moc spokojení.

Budapešť I.

Ráno vstává první babička. Má žízeň a vaří si čaj. Vstávám a jdu pro snídani. Hned vedle našeho bytu je obchod, tak člověk nemusí nijak daleko. Nakupuji vše potřebné a poměrně rychle jsem zpátky.

Při snídani přemýšlíme, co dělat. Dědeček je připraven a má k dispozici nějaké trasy pro turisty. Proto ho volíme vedoucím výpravy a dáváme mu plnou moc v tom, aby nás vedl. V plánu je cesta přes mosty kolem řeky, až se dojde k Parlamentu.

Plány jsou ale od toho, aby se průběžně měnily.

Jen co dojdeme k mostu Svobody u lázní a hotelu Gellért, vše se mění. Koukáme, že kousek nad řekou je nějaký chrám a vydáváme se k němu. Je to úžasný chrám vybudovaný ve skále. Procházíme ho, ale chystá se bohoslužba (je neděle) a tak odcházíme poměrně rychle pryč.

Rozhodujeme se vyjít až nahoru, na Gellértovu horu, kde stopjí socha svobody. Cestou se kocháme výhledy, kterých je plno. Nahoře u sochy svobody hraje jakýsi pán skořápky. Docela mne to překvapuje, jsem myslela, že něco takového už dávno není v kurzu...

Pomalu zase okolo citadely scházíme z kopce a míříme k Budínskému hradu. Tady by měla být také galerie, kterou by ráda navštívila Vanda. Pečlivým pátráním nacházíme umně schované výtahy a kus kopce na hrad vyjíždíme. Nakonec nacházíme i galerii a rozdělujeme se. vanda míří za obrazy, já s babičkou a dědečkem na kávu do kavárny. A ke kávě objednávám babičce dortík a já bych prosila tadyto...nenenne...to vedle jak máte.... paní se zeptá zda myslím "štůdl". Jo. Myslela jsem štrůdl, jen mne vůbec nenapadlo, že se štrůdl řekne štrůdl.

Odpočíváme u kávy. Po nějaké době se zvedáme a vycházíme ven, prohlížíme si areál hradu a míříme k Rybářské baště. Babička soudí, že tu Vanda nechce vidět....

Jenže než vůbec pořádně vykročíme, volá Vanda, že galerie byla menší, než čekala a že tedy skončila s prohlídkou. Vracíme se.

Jdeme kolem restaurace, která má na výkladu napsáno "self service". Dědeček se zajímá o to, co to jako nabízejí. Zda je to něco s fotografií, když je to "self"...

Tak se jdeme dovnitř podívat. Vanda si s babičkou vybírají nějaké těstoviny, my s dědou jim trochu ujídáme. Pak teprv pokračujeme k původně vytyčenému cíli, k Rybářské baště.  Prohlížíme si ji, postupně scházíme z kopce zpět k Dunaji, kde si pořizujeme svařák a pomalu se podél Dunaje, po straně Budy vracíme zpět k mostu svobody a přes něj zpátky k domovu. 

Máme to štěstí, že v naší ulici je plno restaurací. Podle tripadvisoru vybíráme restauraci Paprika. A jsme ukrutně spokojení a také nacpaní. Jsme rádi, že restaurace je zase jen pár  kroků od domu a my můžeme tedy velmi rychle zapadnout do postele....

Budapešť

Tentokrát vyrážíme po dlouhé době čtyři. Na výlet s námi letí babička a dědeček, kteří se také odhodlali s námi navštívit lázně a prohřát v lednu kosti.

Odlet má mírné, asi dvacetiminutové zpoždění. V letadle sedíme každý zvlášť, protože to je nová politika společnosti Ryanair. Pokud si člověk nepřiplatí, nesedí s tím, s kým letí. A o to se postarají i ve chvíli, kdy je poloprázdné letadlo, jako při cestě do Budapešti. pravdou je, že nám to bylo jedno. vanda se dokonce přímo odmítla ke mně přesunout, přestože jsem jí nabízela luxus řady sedadel u nouzového východu - tedy s prostorem na nohy. Při nástupu vesele sledujeme hádku o zavazadlo - paní na vozíčku (spíš její doprovod) se ukrutně hádá o nadměrné zavazadlo a o to, že jim bude odebráno a odbaveno. Nutno dodat, že tentokrát je plně v právu personál Ryanair...

Po přistání jsme docela dlouho čekali na zavazadla. Nastupujeme do autobusu (200E) a vyrážíme k metru. Tam ovšem zjišťujeme, že metro nejezdí a pokračujeme dál náhradní dopravou.

Na náměstí Kálvin tér vystupujeme a hledáme ubytování. Nějak nemůžeme najít. Zapínáme navigaci a zjišťujeme, že jdeme na druhou stranu, než je náš byt. Vše napravujeme a míříme tentokrát správným směrem. je už poměrně pozdě, paní jsme slíbila dojet do devíti a tak mám potřebu býr rychlá. Zapomínám ale na malé nožky babičky, která za námi musí utíkat, aby stačila...

Nacházíme dům, ubytováváme se. Trochu vyvstává problém s placením, protože jsem nedomyslela způsob placení. Nevšila jsem si podmínky platit hotově a peníze nemám. Naštěstí Budapešť není vystrkov - asi padesát metrů od bytu je bankomat. Vybírám peníze, předávám majitelce bytu a konečně nastává zlatý hřeb večera - můžeme jít na večeři.

Nemáme chuť moc pátrat. Naproti našemu domu je jedna, do které hned míříme. Usedáme, všichni si objednáváme gulášovou polévku. Čekáme. Čekáme. A....čekáme.

Mezitím začně hrát živá hudba. Houslista obchází stoly, hosté (asi tři) nadšeně poslouchají. Houslista míří k nám. Ke stolu hladových a už dost nespokojených hostů. Stačí gesto, aby pohopil. Odchází ke druhému obsazenému stolu. Jsme za hudební barbary.

Děda vzpomíná na odchod z restaurace na České Sibiři z podobného důvodu - dlouho nenesli objednané jídlo.

V Budapešti se nakonc polévka nenesla celých 40 minut.

Když dorazila, zjistili jsme, že nijak výborná není. Sníme ale, platíme a dědeček nachává číšníkovi dýško. To ale vyhodnocuju jako naprosto neadekvátní a tedy tácek s drobnými vyčistím a nenechám nic.

Je čas konečně hupnout do peřin a těšit se na zítra s představou, že restauraci vybereme rozhodně lépe.

Kolik stojí Srí Lanka

Tuto kapitolu jsem plánovala dloho, jen nějak nebyl čas. Chyběl mi totiž při plánování nějaký odhad cen a tedy možnost si naplánovat výdaje. Možná tedy někomu můžu pomoci:

1. Doprava
Cena letenek je různá a nemá smysl ji řešit. Každý si vybírá letenky dle vlastních preferencí.

Za nás mohu jen říci, že let s Fly Dubai nebyl tak hrozný, jak se lze občas v recenzích dočíst. Představte si Ryanair, jen na dlouhou vzdálenost. Doporučuji dvě věci:
a) koupit pití na zemi (my měly jídlo v ceně letu - na Evropském letu, ale vody byla cca deci. Hlavně ta voda platí pro Dubai, je tam na letišti hodně levná)
b) stáhnout si do mobilu pár filmů - palubní systém sice nestojí moc (cca 200,- Kč/let),a le co jsem viděla, dost vypadával, nebo monitor nefungoval vůbec.

Doprava na Srí Lance
Něco úžasného ve všech směrech. Zkusily jsme vlaky, autobusy i tuk-tuky a jednoznačně je to super zážitek.
Vlaky - velmi levné. Není ani třeba jezdit první třídou, která je vnucována turistům. Druhá třída je perfektní, jste s místními a stojí polovinu. Na hodně trasách snad první třída navíc ani nejezdí (platí mimo čajovníkové plantáže, tedy zhruba mimo trať Ella - Kandy)
Ceny:
Ella - Happutale (2. třída) 50,- rupií/osoba
Ohyia - Kandy (2. třída) 190,- rupií/osoba


Autobus:
Opět - velmi levný. Existují místní autobusy (červené) a luxusní autobusy (bílé). Rozdíl v nich moc nevidím, bílý má mít klimatizaci.
Ceny:
Happutale - Lipton seat (poslední zastávka, pak je to ještě cca 6km) 30,- rupií/osoba
Udawalawe - Ella (nutné dva autobusy (přestup) - 120 + 60 rupií/osoba
Ella - vodopády 30 rupií/osoba

Tuk-tuk:
Zhruba je nutné počítat 100 rupií na kilometr. Záleží na místě a asi také na sezóně.
Ceny:
Cesta od autobusu na Lipton Seat - 600 rupií
Ella cesta do Tea factory - 300 rupií (cca šest km, jednu cestu jsme šly pěšky)
Ohyia - Hortons plans (jeden směr, zpátky jsme šly pěšky) - 1.200,- rupií
Kandy - cesta k ubytování - 300,- rupií
Kandy - pronájem tuk-tuk na celý den 2.500,- rupií

Vstupné
Asi nejproblematičtější část. Jde o to, že vstupy pro turisty se na Srí lance neustále zdražují. Lze to vysledovat z různých cestopisů. Turista prostě zaplatí mnohonásobně více, než místní. Někdy už je nutné zvážit, zda to stojí za to. Jedinou výjimkou snad je Lipton seat, který se vstupem 100 rupií na osobu nedělá problém...
Safari Udawalawe - platili jsme 4.200 rupií za jeap (obsazenost jen my dvě) + vstup do parku 7.000,- rupií + dýško pro rangera, který se sám pozval nás provázet (zde asi narazili na to, že máme dát, kolik uvážíme. To fakt nevím, kolik uvážím hned první den v cizí zemi s podivnou měnou - takže dostal 500 rupií).
Kandy Millenium Elephant - 2000 rupií na osobu
Kandy sloní safari ve smyslu povození se na slonovi 40 minut 3.000,- rupií na osobu
Sygryia 4750 rupií na osobu
Ella vstup Tea factory - 450 rupií na osobu
Hortons plans - 7.000,- rupií/dvě osoby

Jídlo a další
Vždycky záleží na každém, co si představuje za odpovídající. Například:
Večeře Ella restaurace Chill (doporučuji!!!) - ccca 2.000,- rupií/dvě osoby
Ella masáž (hodinová) - 2.000,- rupií na osobu (nutno ještě počítat s tím, že masérky vyžadují dýško)
Tři pohledy a dvě známky 125 rupií
Kandy večeře Muslim hotel - 1200 rupií
občerstvení na Lipton seat (čaj + placky) 750 rupií/dvě osoby
večeře v místě ubytování od cca 350 rupií v Elle do cca 700 rupií v Pollonaruvě (vždy za osobu)