Předletní Itálie - Poslední den u jezera

Ráno po snídani jsme si sbalily, tašky opět nechaly u recepce a vyrazily znovu k jezeru na poslední koupání (Vanda). Můj plán byl se už nesmažit, ale projít se po promenádě kolem jezera. Jenže – Vanda si lehla na pláž, kde v tu chvíli nikdo nebyl, já si zatím na chvíli sedla do stínu o kus dál.

Pak se ovšem strhlo divadlo. Na prázdnou pláž dorazila rodinka – dítě vběhlo oblečené do vody a hned Vandě u hlavy. Pak za ním do vody vlezla oblečená i matka. Dítě začalo házet kameny po matce. Ta ho nechala. Po chvíli vlezla oblečená do vody i další žena a vesele se všichni koupali kousek od Vandy, pořvávali a vůbec se chovali dost podivně. Třetí žena do toho hrála scénky  typu „nejdu pro ten kyblíček do jezera, umokřila bych si sukni“. Po nějaké chvíli ale svoji dlouhou bavlněnou sukni vyměnila za dlouhou riflovou zjevně koupací sukni a šla se koupat taky. No zábava na celé dopoledne. O plavání asi nikdy neslyšeli, protože hlavně v té sukni se na to nedalo ani pomyslet. Úplně jim chyběla potřeba osobního prostoru a neměli problém s tím, že skáčou Vandě po hlavě, nebo že by to Vandu mohlo obtěžovat. Kdepak. Z celé volné pláže se jim prostě líbilo u Vandy.

Po nějaké době jsme se pak sebraly, v hotelu si vzali věci, Vanda se převlékla z plavek a vrátila „poloukradený“ ručník na pláž a vypravily jsme se se zastávkou na zmrzlinu na vlak. Pak jsme v Milánu jen přesedly do autobusu na letiště a na letišti do letadla. Když jsme všichni nastoupili, pilot nám řekl, že nemůžeme letět kvůli bouřkám nad Alpami a že nejdříve poletíme asi za hodinu. To se ukázalo, jak všímavá Vanda je – už u brány mi říkala, že je hodně letadel zpožděných a že zpoždění budeme mít taky. A měla pravdu, stála všechna letadla.

Nakonec se ale nečekalo celou hodinu, asi jen půl. Pak už jsme měli povoleno odletět.

Předletní Itálie - V Itálii jako ve Špindlu

Dovolená se zajela do klasických kolejí. Ráno snídaně na terase s kapučínem a sladkým na závěr. Pak jsme přemýšlely, co dělat. Původní plán byl vyjet lanovkou na blízký vrch Monte Mottarone. Jenže při pohledu na blízké vrcholky bylo jasné, že výhledy moc nebudou. Vrcholky byly v oparu a nevypadalo to jako dobrý nápad.

Po prohlédnutí ceníku lanovky jsme ale zjistily, že ceník obsahuje i jízdy s horským kolem a to v různých počtech (jednou, dvakrát, třikrát…). Napadlo nás, že je asi možné využít kopeček jako ve Špindlu s koloběžkou – nechat se vyvézt nahoru a dolů sjet na kole. Jenže ceník počítal s vlastním horským kolem.

Šly jsme se tedy do recepce zeptat, zda je možné si někde půjčit kolo. Cyklistů po Strese jezdily mraky, ale nevypadali na půjčená kola…

Ani recepční netušila, Zeptala se ovšem dál a pán (asi majitel hotelu) věděl. Nasměroval nás k hotelu Meeting. Tady vsuvka ve vyprávění – nevím, zda blbá organizace cestovního ruchu pramenila z toho, že není úplně sezona, nebo z toho, že jsou to prostě Italové. Spíš to druhé. Ale jak byly mezery v organizaci Lago Maggiore express, tak byly v drobnostech, co turistům usnadňují život a místním přinášejí zisky. Například nikde podél jezera ve Strese nepůjčovali šlapadlo či paddleboard. Stejně tak ta kola – když už lanovka nabízí super zábavu jízdu na kole z vrchu, proč nepůjčí kolo???

No takže u hotelu Meeting nebyla samozřejmě ani cedulička o možnosti kolo půjčit. Na dotaz ale paní pokývala hlavou, dotáhla nás do garáže a ukázala kola. Silniční ovšem (!!!) s úzkými pneumatikami. Vysvětlovaly jsme, že to si akorát tak rozmlátíme držku, ale paní nic víc neměla. Vybrali jsme tedy to, co mělo pneumatiky nejširší a vypravily se k lanovce. (Půjčovné 9 eur na osobu a půlden) Už ta krátká cesta k lanovce ukázala nedostatky kol – nesmyslné způsoby přehazování převodů, ne úplně skvělé brzdy a podobně.

Lanovka vyžadovala vynesení kol do patra (opět – nabízím službu přepravy kol, ale turisto hoď si ho na záda a vylez do schodů). Tam nám u pokladny pán sdělil, že by asi bylo lepší jet jen do mezistanice, že zhora cesta není nejlepší pro naše kola. Ale my nedbaly a koupily lístky až na vrchol a hned dvakrát. Zajímavé bylo, že na nás všichni koukali, kao kdyby kolo na lanovce viděli prvně. Zejména obsluha lanovky.

Nahoře jsme zistily, že jsou dvě cesty. Jedna turistická, jasně označená ukazatelem Stresa tudy. Druhá silnice asfaltová, bez označení. Jen dedukce nám naváděla k myšlence, že i po silnici se asi dá dojet dolů. Vanda se šla zeptat. Přišla s tím, že pán na lanovce mluvil jen italsky, ale říkal, že obě cesty vedou do Stresy. Turistická je kratší (hodina a půl), asfaltka delší (dvě hodiny). Ty údaje moc nekorespondovaly s tvrzením ukazatele, který cestě do Stresy po turisticku dával hodiny tři. No ale moc jsme nad tím nepřemýšlely a vydaly se po asfaltu s ohledem na kola.

Jezero Lago Maggiore leží zhruba ve výšce 200 metrů nad mořem. Vrchol lanovky byl ve výšce 1450 m. Přesto jsme od lanovky musely ještě kus šlapat do kopce, což na těch půjčených plečkách ukázalo veselost situace. V podstatě to na nejnižší převod skoro nešlo J

Pak ale následovalo asi 18km sjezdu dolů. Paráda. Výhledy na jezero se otevřely sice až ve spodní části, ale i tak to byla hezká jízda, jen komplikovaná snahou urputně brzdit a snahou nevyjet z dráhy v serpentýnách s otáčkami o 180 stupňů.

Paráda. Dojely jsme k lanovce, znovu vytáhly kola nahoru a jely to podruhé. I když jsme se shodly, že jednou by to bohatě stačilo, jak jsme byly unavené s nepřetržitého brždění. Na vlastním kole by to ale muselo být perfektní a nutno dodat, že druhá jízda byla ještě lepší, než první, protože člověk už věděl kudy jede, kde to lze víc pustit a jet rychleji.

Pak jsme vrátily kola a zase jsme vyrazily na hotel pro plavky a na pláž. Moc jsme se těšily – vedro bylo veliké a my se těšily do vody. Já tedy nevydržela na pláži až tak dlouho jako Vanda – už z předchozího dne jsem byla spálená. Ale Vanda zůstala zase až do večera. Ležela blízko u vody, kolem ní pobíhalo velké množství dětí, co hrály vodní bitku a Vanda občas dostala spršku taky. To jí nevadilo. Když pak občas dostala kamenem, vypravila se za rodiči dětí zjednat nápravu. Rodiče ale nechápali co po nich chce, tak se sbalila, došla domů na hotel a chystala se na večeři. Opět jsme testly jinou restauraci a Vanda zase stejnou pizzu J

Pak Vanda odmítla i víno a tvrdila, že je unavená a chce jít spát.

Předletní Itálie - Isole Borromeo

Ráno jsme posnídaly v hotelu na zasklené terase s výhledem na jezero. Snídaně výborná na Itálii – k výběru byl standardem salám, šunka, sýr, marmelády a plno sladkých rolád, koláčů a croissantů.

Po snídani jsme se vydaly na loď s cílem neobjíždět všechny ostrovy, ale navštívit jen ostrov hlavní – Isole Bella. Jenže nešlo vše snadno. U přístaviště postávaly tlupy naháněčů a snažily se nám vnutit soukromou společnost s malou loďkou. I by se jim to povedlo – jenže po výběru ostrova naháněč začal řešit, že jsme jen dvě a tedy cena není slíbených osm euro, ale dvanáct na osobu, protože naplnění lodi a bla bla bla. Jak nemám tohle jednání ráda, tak měl pán utrum. Konec, šly jsme dál. Kus dál od přístaviště stál prodejce jiné firmy a v poklidu nabízel lístky. Vůbec neřešil cenu za dvě (když nejsme skupinka), ale zas nám tedy „vnutil“ návštěvu druhého ostrova, kde prý jsou trhy.

A jak jsme někde četla, že turistům se snižuje IQ (v důsledku přehlcení mozku informacemi, které je nutné vnímat oproti situaci ve známém prostředí), tak na tom něco bude. Nezarazilo mne, že je pondělí (a o trhu jsme četla někde jen v souvislosti s nedělí) a ani mne nezarazilo proč je trh na ostrově – a huply jsme na vějičku. Takže za krásných dvanáct euro na osobu na dva ostrovy.

Ostrov s trhem byl ostrov o délce 300 metrů s množstvím restaurací a asi třemi stánky. To bylo všechno.  Počkaly jsme na loď (lodě pendlovaly kolem všech ostrovů a vozily turisty průběžně furt dál jak potřebovali) a přejely o kousek dál, na ostrov Isole Bella. Tam stojí palác rodiny Borromejů (a hotely a restaurace a stánky a vše, co turista potřebuje i nepotřebuje). Za vstupné 16 euro na osobu jsme koupily vstupenku a mohly si projít palác. Bohužel, jak vím, že můj mobil mele z posledního vzhledem k technické zastaralosti, tak se to opět projevilo. Stažení aplikace průvodce prostě kapacita minipaměti nedovolila, takže jediné, co jsme pořádně věděly, bylo to, že v paláci spal kdysi  Napoleon a pak také kdysi princ Charles s lady Di. Napoleonovu postel ukazují, Charlesovu ne.

Krom toho měla Vanda možnost pokochat se mnoha obrazy.

Z paláce se prošlo do umělých jeskyní a pak i do zahrad. Sice typicky italsky přeplácané – sochy, mušle, všechno jakože krása, ale výhledy z paláce, i ze zahrad na jezero i Alpy byly nádherné.

Když jsme se vrátily z ostrovů, oblékly jsme na hotelu plavky a vyrazily na pláž k vodě. Bylo ukrutné horko a my jsme (ač se to nedoporučuje a hotely to nevidí rády) využily osušky hotelu k ležení na pláži.

Když začalo sluníčko slábnout, vrátily jsme se na hotel, převlékly se a šly do centra najít další restauraci na večeři. Já si dala opět těstoviny, Vanda opět pizzu. 

Předletní Itálie - Alpskou vyhlídkovou železnicí do Švýcarska

Ráno jsme vstaly brzy a bez snídaně vyrazily na nádraží. Koupily jsme si lístky na vlak u bodrého železničáře, který nám rovnou vnutil i zpáteční jízdenky a ještě i pochválil volbu destinace (a odvykládal , co všechno tam můžeme vidět). Pak už byl čas jen rychle koupit vodu a croisant k snídani a dojít na vlak.

V městečku Stresa jsme byly asi za hodinu. Našly jsme náš hotel, oznámily, že u nich budeme bydlet, ale víme, že je ještě brzy, že si jen chceme u nich nechat naše tašky a vypadneme. (http://www.albergosempionestresa.it/ )

Pak jsme v turistické kanceláři koupily lístky na Lago maggiore express.  (http://lagomaggioreexpress.it/ ). Měla jsem za to, že je to pěkně vymyšlené. Buď si turista zvolí cestu vlak – vyhlídková železnice – loď, nebo trasu opačnou. Dostane rozpis jízdních řádů, které potřebuje a může si cestovat jak chce. My ale k letáčku s jízdními řády nedostaly víc informací. Tedy jsem nevěděla, kde je vhodné vystoupit a kolik času prohlídka místa obvykle zabere. Tedy mne moc mrzelo, že až po vyjetí ze zastávky „Re“ jsem zjistila, že tam jsem vlastně vystoupit chtěla.  V místě se totiž nachází moc pěkná stavba, kterou jsem tedy zmeškala a viděla ji jen na chvilku z vlaku…

(http://www.lagomaggioreexpress.eu/index.php/religious-tourism/re )

My zvolily trasu vlak – vyhlídková železnice – loď už jen proto, že přístaviště lodi je hned u našeho hotelu, tudíž to po návratu bude k ubytování kousek. Vyhlídková železnice v Alpách nabízela krásné výhledy snad po celou cestu, možná bych jen řekla, že je (subjektivně) z mého pohledu lepší sedět po směru jízdy vlevo.

Nejvíce času jsme pak měly ve švýcarském Locarnu, kde jsme čekaly na loď. Prošly jsme si městečko a protože už byl i trochu hlad, objednaly jsme si sendvič a deci vína. Protože opět zaprotestovala moje platební karta (odmítala mi vydat peníze už v Milánu a teď odmítala zaplatit), platila jsem hotově. Pro snadnější život číšníka se bral kurz franku a eura 1:1. :-D

Posezení s výhledem na jezero, pohoda a klid. Pak jsme si jen prošly pobřežní promenádou, nalodily se na ohromnou loď a vyrazily jsme na tříhodinovou plavbu s mnoha zastávkami v různých městech po cestě. Už nás ten výlet trochu zmáhal, takže jsme na lodi poklimbávaly, pak jsme si daly i nanuka a kolem sedmé večer jsme přistály v našem městečku, Stresa.

Došly jsme do hotelu, ubytovaly se a vyrazily do centra na večeři. Našly jsme restauraci U Papouška, víc jsme nic nehledaly a zalezly dovnitř. Objednaly jsme si pizzu a těstoviny a pak už jsme se rády vrátily do hotelu s jediným cílem – spát.

Předletní Itálie - Na skok k Duomo

V sobotu ráno jsme si sbalily a vyrazily na letiště. První cestovatelský zážitek se udál hned po příjezdu k Terminálu 2. Při vystupování z auta se někam poděl parkovací lístek. Nikde nebyl. Takže jsme ještě sháněli informace o tom, jak dostat bez lístku auto za závoru. První informace nás nasměrovala  do přízemí, tam se ale vodítka ztratila. Druhý telefonát už byl úspěšnější. Pán na druhé straně bezdrátu si vyžádal SPZ, že si v záznamech vyhledá, že jsme opravdu přijeli teď a pak máme volat od závory a on ji zvedne. Takže jsme se rozloučili, my zamířili k letadlu, Pepa k autu.

Zhruba za hodinu od startu jsme pak přistály v Miláně (Bergamo), přesedly na autobus do centra a našly hotel se zpruzelou obsluhou, pro kterou byl problém předat informace a slíbit snídani o půl hodiny dříve, než se podává. Vzhledem k tomu, že jsme před odletem doma zjistily, že italové ještě nemají sezónu a lago maggiore expres jezdí jen čtvrtek, pátek, sobota a neděle, musely jsme se tedy přesunout do našeho dalšího působiště co nejdříve, abychom ještě využily neděli, jediný možný den, k výletu do Alp a Švýcarska.

Hodilo se také, že Vanda s sebou vezla svoje eura, protože platit městské poplatky se musely v hotovosti, a já neměla čím. Radostně jsem si tedy půjčila drobné od Vandy a stala se dlužníkem.

Po ubytování jsme se ale rozhodly využít i toho, že se nacházíme v Milánu a na skok se podívat k Duomo, přestože už bylo asi půl osmé. První naše cesta vedla k bankomatu, kde jsme vybraly peníze, abychom je v zápětí mohly hned začít utrácet v naší oblíbené zmrzlinárně. Zmrzlinu jsme pojaly jako večeři, sedli jsme si s ní na schody u Duomo a poslouchaly nácvik na koncert, který se měl odehrát druhý den. Pak jsme se prošly nejznámějšími místy, koukly co nového u Prady i Vuittonů, došly k La Scale, vrátily se zase na náměstí a jely zase zpátky do hotelu.