Naše očekávání se vyplnilo! Ráno už po dešti nebyla ani památka a tak jsme se hned po snídani mohli vypravit na obhlídku města. Snídaně navíc byla ve velkém stylu, protože včera jsme v supermarketu objevili kaviár a ten tam dědeček nemohl nechat.
Posnídal tedy jako typický důchodce trochu chleba s kaviárem, a mohlo se vyrazit.
Středověké centrum Tallinu je naprosto úchvatné. Měli jsme ho od domu asi pět minut chůze. Prohlídku jsme začali u cechovních domů, které jsou označovány jako "tři bratři". Budova s velkým průčelním štítem přitom byla postavena už v 15. století (The Three Brothers (visitbaltics.net))
Nicméně hned kousek od těchto domů je budova ruské ambasády. Tu by bylo škoda nezmínit z několika důvodů. Jednak je hned naproti ní nejstarší kavárna v Tallinu, jednak je zajímavá svojí aktuální "výzdobou". U hlavního vstupu, a podél celého bloku je ambasáda ruské federace obehnána zátarasy, na kterých jsou pověšeny vlajky, obrázky i další hesla proti válce. Dole pak leží mnoho květin, aktuálně i s fotografiemi Navalného atd. No a na druhé straně, u zadního vchodu, tam jsou květiny pro oběti teroristického útoku v koncertní hale na kraji Moskvy. Zajímavá symbolika.
Nicméně. Samozřejmě jsme chtěli testnout nejstarší kavárnu ve městě, jenže. Jenže byla plná. A byla taková hektická a neosobní a Vandě se nelíbila. A tak i když babička urvala jeden stolek, Vanda zavelela, že jdeme jinam :)
A tak jsme to přes radniční náměstí vzali až do pekařství Pulla. Google ho hodnotil kladně a tak není divu, že - opět - bylo problém ukořistit místo. Ale nakonec se povedlo a my si mohli dát nejen kávu, ale i čerstvě upečené skořicové šneky (a madlového šneka a rybízovou buchtu).
Obecně to bylo takové zvláštní. Ulice jsou téměř prázdné, kavárny a resturace ale úplně narvané.
Po kávě jsme vyrazili ulicí s poetickým názvem "Dlouhá noha" do kopce k estonskému parlamentu. Podle průvodce prý byla cesta kočárem v 19. století dolů velmi trýznivá. Ještě než se kočár vůbec rozjel, museli na sebe kočí a strážci brány dole volat, aby se zajistilo, že oblast ve spodní části ulice je bez dopravy. Pak se teprve kočár mohl vydat sešupem po kočičích hlavách dolů.
Nahoře jsme obhlédli pravodlavnou katedrálu Alexandra Nevského a sešli kousek níže k oblasti muzea, kde jsme koupili vstup do hradebních věží. Ty jsme si prošli a pokochali se výhledem. Včetně výhledu na nádvoří, kde hrál ukrajinský umělec na kytaru a zpíval a současně se choval dost drsně k turistům. Kdo si ho vyfotil, dostal sodu za to, že nebude fotit a dělat video bez toho, aniž by zaplatil, protože pán je prý kapitalista a nedělá věci zdarma. Trochu se to tedy rozcházelo s principem hraní na veřejném prostranství, ale to mu starosti nedělalo. Zjevně drsnosrstnost fungovala, protože ty, na které zařval, poslušně přihodili nějaké to euro do futrálku. Na nás neřval, takže jsme neměli důvod mu vysvětlit, jak produkce na veřejném prostranství funguje, ale už jsme byly s Vandou dost připravené mu to vysvětlit :)
Další cesta vedla k věži Heřman. Jde o jednu z věží, které bránily středověký hrad. Na věži vlaje estonská vlajka, která je vztyčována každé ráno. Vedle věže je vyhlídka dolů do parku. A tady to začalo. Babička už cestou projevila přání jít na vyhlídku. Jedna byla už u muzea, z hradeb také byl pěkný rozhled, ale babičce to furt bylo málo. Na vyhlídce u věže Heřman rovnou prohlásila, že to není ta vyhlídka, kterou si vyžádala. No a tak se šlo k další vyhlídce. Za byla z druhé strany, naproti katedrále svaté Marie. I tahle vyhlídka směřovala do parku, na stranu k našemu bytu. A babička pořád byla nespokojená. A my začali každou vyhlídku uvádět slovy "tady je ta vyhlídka, kterou jsi chtěla vidět!". Další vyhlídka přišla brzy a byla na druhé straně, tudíž bylo vidět celé staré centrum. A co víc, u vyhlídky stál vozík a v něm paní prodávala svařák. Co chtít víc. A další vyhlídka, opět směrem na staré město, už asi byla i ta, kterou si přála babička. A tak jsme měli splněno.
A hlad.
A tak jsme zkusili (opět) restauraci Oděsa. A předpoklady byly správné, takhleodpoledne měli volno. A my si vybrali a než donesli objednávku, přistála nám na stole křenová vodka (recept ukrajinského dědečka, asi majitele podniku) a chlebíčky s herinkovou pastou. To jsme ještě nepotkali! Vodka voněla silně po křenu, byla jemná, ale křen cítit byl (jen nepálil). Hodně zajímavé. Chlebíčky pak byly luxusní. Námi objednané jídlo také (my s dědečkem boršč a vareniky napůl, Vanda salát a babička také vareniky). Byli jsme moc spokojení. tak moc, až jsme začali zjišťovat, zda si na druhý den nemůžeme rezervovat místo na večeři. A přestože podle rezervačního webu bylo plno, na přímý dotaz jsme stůl zarezervovali. Paráda.
Pak jsme vyrazili si domů odfrknout, Vanda jen zaskočila dokrámu pro víno a mně pro kartáček na zuby, který jsme zapomněla doma. A když se vracela, volala, že je u vrat. Já se tak hnala jí dálkovým otevíráním dveře otevřít, až jsem to napálila hlavou do jedné ze šikmých stěn, které v bytě byly. Hvězdiček kolem hlavy poletovalo moc a bouli mám ještě i po návratu domů.
Když jsme si odpočinuly, byl opět čas na večeři. Nechtěli jsme ale jíst moc a tak jsme vyrazili do dalšího podniku, který našla Vanda. Palačinkárna. Kompessor se to jmenovalo. Trochu nás zaskočil systém objednávání u baru každý sám, ale zbládli jsme to. Nicméně objednání jsme moc nezvádli. Každý jsme si objednal palačinku a do toho na košt česnekový chléb (typický snack k pivu v Estonsku - v podstatě normální topinka) a sýrové koule. No co budu povídat. Nacpali jsme se tak, že jsme si museli vyžádat krabičky a nedojedené kusy palačinky si vzít domů.
Po večeřijsme se ještě drobně prošli městem a pak už jsme vyrazili jen šupky dupky domů spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat