Tallin IV.

Sváteční Velikonoční pondělí začalo klasicky snídaní. Také troch úlevně. Včera totiž dědeček řešil, zda může vézt domů kaviár. ale mně furt nechodil mail o možnosti bezplatného odbavení kufrů. Vanda nakonec našla, že na osobu je možné vézt 125g, ale že bychom si tím byli jistí, to ne. No a nakonec, těsně před půlnocí mail o kufru přišel. Takže jsme se rozhodli kufr odbavit a sporné věci tam doložit. Na druhou stranu, kdyby mail přišel dřív, mohla jsem si koupit křenovou vodku domů :) No nic.

Sbalili jsme, nasnídali se a odešli z bytu s tím, že dáme někde kávu. Vanda našla kavárnu, do teré se zamilovala. Táhla nás kvůli ní Dlouhou nohou do kopce, abychom pak hned zase šli z kopce a pak zjistili, že je kavárna zavřená. S druhou kavárnou to bylo podobné. Zakotvili jsme až v kavárně třetí. Díky téhle poměrně dlouhé procházce centrem jsme už měli tak akorát čas zavolat taxi a dojet na letiště.

Dali jsme odbavit kufr a vyrazili jsme směr Mnichov. Tentokrát dost turbulentním letem. Opět s vodou a čokoládkou, ta ale už neměla na obalu zajíčka a nepřála hezké velikonoce. Logicky, protože už bylo po nich. 

Ve Frankfurtu k našemu překvapení došlo ke změně letadla. Takže jsme se prošli halou, koupili si sendvič a letěli do Prahy. Opět turbulentním letem, dokonce to vypadalo, že bude i bez čokoládek. Nakonec se ale ukázalo, že čokoládky se rozdávají po přistání, při výstupu z letadla. Kufr překvapivě stihli němci přeložit a přiletěl s námi. Takže bezproblémový konec dovolené :)

Tallinn III.

 Na neděli byla plánována cesta k moři. A tak jsme se po snídani (opět s kaviárem a zbytky od včerejší večeře), vypravili k pobřeží.

Tam jsme, poměrně starou a neupravenou promenádou prošli kolem muzea komunismu v bývalé věznici Patarei (aktuálně zavřené a nová expozice bude připravena roku 2026) až k námořnímu muzeu. I to je zavřené, ale tak napůl. Některé lodě, které jsou součástí muzea, kotví volně v přístavu a na některé je povolen vstup i v zimě. Vyžaduje to vstupenku, kterou lze koupit na lodi jménem Suur Toll, což je ledoborec, který je součástí muzea. Nutno říct, že cena vstupenky asi není snížena na zimní sezonu a za prohlídku tří lodí se mi nechtělo platit asi 15 eur. Nicméně, je zima a není sezona, kdybysme nezaplatili a prohlédli, asi by nikdo nic nenamítal (to samé bylo i ve věžích včera - turnikety na vstup nefungovaly a projít mohl kdokoli). Nicméně jsme ukáznění turisté, a tak si děda jen vlezl na ledoborec :)

Muzeum bylo zajímavé i tak. Škoda, že nebylo otevřeno, ve sbírce má být třeba i ponorka z roku 1930. No ale co se dá dělat. U moře jsme potkali i saunu, která byla (oproti jiným saunám ve městě) zjevně společná. To mne trochu mrzelo, že se mi nepovedlo jí předem vygooglit, protože bysme ji mohli zkusit. No nic. Takže jsme se nesaunili a pokračovali dál.

Vyžádaný update o saunách:

Zmíněná sauna je někde zde: (59.452682, 24.728134). Na Google není zanesená a tipla bych, že může svoji polohu měnit jak je libo. Jsou to v podstatě jen tři budky - budky kde se vybírají peníze, budka na převlečení a budka saunová. Na ochlazení se používá molo přístavu a můžete si hupnout do moře. Zde navíc asi počítá s turisty - ti, které jsme viděli se převlékli do plavek, což by asi jinde neprošlo.

Já totiž sauny googlila. Ono počasí nevypadalo moc nadějně na některých serverech. Saun je v Tallinu hodně. Ale. Hlavní ale je, že mají rozdělenou mužskou a ženskou část. Pak u některých nebylo jasné, zda půjčují prostěradlo. Další sauna ukončila svoji zimní činnost v sobotu po příletu. Další v neděli slavila své narozeniny, a měla snížené vstupné a nějaký program, což navozuje dojem, že tam bude přeplněno. Líbila se mi sauna A úplně největší úlet je sauna klub. Aneb koho kdy napadlo spojit pařbu a saunu (SaunaClub – Best sauna in Tallinn city ) 

Vanda už začínala blouznit o kávě, ale přestože je v oblasti kaváren dost, jsou v zazimovaném módu a čekají na pořádné jaro a léto. Takže jsme nakonec museli dojít zase až zpátky do starého centra Tallinnu, kolem domů, které jsou označovány jako "tři sestry" (první zmínka ze 14 stolení), ve kterých je dnes hotel. Našli jsme kavárnu u náměstí (Kofeman) a konečně si trochu odpočinuli. Bylo poměrně brzy, ale nakonec jsme se rozhodli jít domů, odpočinout si, dát místo oběda zbytek palačinek a nějaké drobnosti a vyrazit na další prohlídku města až později. Tojsme také udělali, jen jsme to vzali trochu oklikou přes středověkou uličku "Katariina käik". Ta je dost zajímavá.

Doma jsme dojedli zbytky, dopili dědečkovi zásobi becherovky a trochu si odfrkli.

V 18:30 jsme měli rezervaci v restauraci Oděsa. Tentokrát jsme byli trochu rozladěni. Jídlo bylo pořád skvělé, jen tedy jsme bohužel viděli, jak nám "čepují" pivo. Aneb roztočili ho, dolili z láhve a dotočili pěnu. Proč, těžko říct. Nechtěli sjme si úplně kazit večer dohady, tak jsme nic neřekli, ale rozhodně to divné bylo. Nicméně opět jsme dostali křenovou vodku a ta problém trochu spravila :)

Prošli jsme se městem, protože jsme chtěli vidět středověkou uličku Katariina käik i po tmě. Došli jsme kolem kluziště městem až na náměstí svobody, kde víme, že je webkamera a nahlásili domů, že kdo se dívá, může nás teď vidět na živo v Tallinnu. Ale jak jsme se dozvěděli, z těch malých teček jsme špatně k poznání :)

Tak jsme živé vysílání vzdali a šli domů spát.

 

Tallinn II.

Naše očekávání se vyplnilo! Ráno už po dešti nebyla ani památka a tak jsme se hned po snídani mohli vypravit na obhlídku města. Snídaně navíc byla ve velkém stylu, protože včera jsme v supermarketu objevili kaviár a ten tam dědeček nemohl nechat. 

Posnídal tedy jako typický důchodce trochu chleba s kaviárem, a mohlo se vyrazit.

Středověké centrum Tallinu je naprosto úchvatné. Měli jsme ho od domu asi pět minut chůze. Prohlídku jsme začali u cechovních domů, které jsou označovány jako "tři bratři". Budova s velkým průčelním štítem přitom byla postavena už v 15. století (The Three Brothers (visitbaltics.net))

Nicméně hned kousek od těchto domů je budova ruské ambasády. Tu by bylo škoda nezmínit z několika důvodů. Jednak je hned naproti ní nejstarší kavárna v Tallinu, jednak je zajímavá svojí aktuální "výzdobou". U hlavního vstupu, a podél celého bloku je ambasáda ruské federace obehnána zátarasy, na kterých jsou pověšeny vlajky, obrázky i další hesla proti válce. Dole pak leží mnoho květin, aktuálně i s fotografiemi Navalného atd. No a na druhé straně, u zadního vchodu, tam jsou květiny pro oběti teroristického útoku v koncertní hale na kraji Moskvy. Zajímavá symbolika.

Nicméně. Samozřejmě jsme chtěli testnout nejstarší kavárnu ve městě, jenže. Jenže byla plná. A byla taková hektická a neosobní a Vandě se nelíbila. A tak i když babička urvala jeden stolek, Vanda zavelela, že jdeme jinam :)

A tak jsme to přes radniční náměstí vzali až do pekařství Pulla. Google ho hodnotil kladně a tak není divu, že - opět - bylo problém ukořistit místo. Ale nakonec se povedlo a my si mohli dát nejen kávu, ale i čerstvě upečené skořicové šneky (a madlového šneka a rybízovou buchtu). 

Obecně to bylo takové zvláštní. Ulice jsou téměř prázdné, kavárny a resturace ale úplně narvané.

Po kávě jsme vyrazili ulicí s poetickým názvem "Dlouhá noha" do kopce k estonskému parlamentu. Podle průvodce prý byla cesta kočárem v 19. století dolů velmi trýznivá. Ještě než se kočár vůbec rozjel, museli na sebe kočí a strážci brány dole volat, aby se zajistilo, že oblast ve spodní části ulice je bez dopravy. Pak se teprve kočár mohl vydat sešupem po kočičích hlavách dolů.

Nahoře jsme obhlédli pravodlavnou katedrálu Alexandra Nevského a sešli kousek níže k oblasti muzea, kde jsme koupili vstup do hradebních věží. Ty jsme si prošli a pokochali se výhledem. Včetně výhledu na nádvoří, kde hrál ukrajinský umělec na kytaru a zpíval a současně se choval dost drsně k turistům. Kdo si ho vyfotil, dostal sodu za to, že nebude fotit a dělat video bez toho, aniž by zaplatil, protože pán je prý kapitalista a nedělá věci zdarma. Trochu se to tedy rozcházelo s principem hraní na veřejném prostranství, ale to mu starosti nedělalo. Zjevně drsnosrstnost fungovala, protože ty, na které zařval, poslušně přihodili nějaké to euro do futrálku. Na nás neřval, takže jsme neměli důvod mu vysvětlit, jak produkce na veřejném prostranství funguje, ale už jsme byly s Vandou dost připravené mu to vysvětlit :)

Další cesta vedla k věži Heřman. Jde o jednu z věží, které bránily středověký hrad. Na věži vlaje estonská vlajka, která je vztyčována každé ráno. Vedle věže je vyhlídka dolů do parku. A tady to začalo. Babička už cestou projevila přání jít na vyhlídku. Jedna byla už u muzea, z hradeb také byl pěkný rozhled, ale babičce to furt bylo málo. Na vyhlídce u věže Heřman rovnou prohlásila, že to není ta vyhlídka, kterou si vyžádala. No a tak se šlo k další vyhlídce. Za byla z druhé strany, naproti katedrále svaté Marie. I tahle vyhlídka směřovala do parku, na stranu k našemu bytu. A babička pořád byla nespokojená. A my začali každou vyhlídku uvádět slovy "tady je ta vyhlídka, kterou jsi chtěla vidět!". Další vyhlídka přišla brzy a byla na druhé straně, tudíž bylo vidět celé staré centrum. A co víc, u vyhlídky stál vozík a v něm paní prodávala svařák. Co chtít víc. A další vyhlídka, opět směrem na staré město, už asi byla i ta, kterou si přála babička. A tak jsme měli splněno.

A hlad.

A tak jsme zkusili (opět) restauraci Oděsa. A předpoklady byly správné, takhleodpoledne měli volno. A my si vybrali a než donesli objednávku, přistála nám na stole křenová vodka (recept ukrajinského dědečka, asi majitele podniku) a chlebíčky s herinkovou pastou. To jsme ještě nepotkali! Vodka voněla silně po křenu, byla jemná, ale  křen cítit byl (jen nepálil). Hodně zajímavé. Chlebíčky pak byly luxusní. Námi objednané jídlo také (my s dědečkem boršč a vareniky napůl, Vanda salát a babička také vareniky). Byli jsme moc spokojení. tak moc, až jsme začali zjišťovat, zda si na druhý den nemůžeme rezervovat místo na večeři. A přestože podle rezervačního webu bylo plno, na přímý dotaz jsme stůl zarezervovali. Paráda.

Pak jsme vyrazili si domů odfrknout, Vanda jen zaskočila dokrámu pro víno a mně pro kartáček na zuby, který jsme zapomněla doma. A když se vracela, volala, že je u vrat. Já se tak hnala jí dálkovým otevíráním dveře otevřít, až jsem to napálila hlavou do jedné ze šikmých stěn, které v bytě byly. Hvězdiček kolem hlavy poletovalo moc a bouli mám ještě i po návratu domů.

Když jsme si odpočinuly, byl opět čas na večeři. Nechtěli jsme ale jíst moc a tak jsme vyrazili do dalšího podniku, který našla Vanda. Palačinkárna. Kompessor se to jmenovalo. Trochu nás zaskočil systém objednávání u baru každý sám, ale zbládli jsme to. Nicméně objednání jsme moc nezvádli. Každý jsme si objednal palačinku a do toho na košt česnekový chléb (typický snack k pivu v Estonsku - v podstatě normální topinka) a sýrové koule. No co budu povídat. Nacpali jsme se tak, že jsme si museli vyžádat krabičky a nedojedené kusy palačinky si vzít domů.

Po večeřijsme se ještě drobně prošli městem a pak už jsme vyrazili jen šupky dupky domů spát.

Tallinn I.

 Kupovat letenky není poslední dobou sranda a tak se přihodilo, že letošní Vánoční dárek pro babičku s deděčkem dopadl tak, že jsme tentokrát neměli žádné superakční letenky, ale letenky běžné, s běžnou leteckou společností. Byly s přesupem, ale ten sliboval být rychlý a tak to vypadalo, že cesta do Tallinu z Prahy bude poměrně lehká. Letenky do Tallinu jsme měli už jednou, v létě roku 2020. Jenže to byl koronavirus v plném proudu a Estonsko se rozhodlo přijímat turisty jen podle průměru počtu nakažených za poslední týden. A tak se stalo, že na poslední chvíli jsme limit jako země nesplnili a nemohli jsme odletět. Tehdy byly letenky za 10 euro a my je nakonec nechali propadnout. Místo toho jsme navštívili prázdný Řím a nutno říct, že to byl jeden z nejlepších koronavirových zážitků. Kdy se Vám povede nestát v Římě fronty a mít fotky bez lidí u všech pamětihodností.

No ale zpět. Letěli jsme z Prahy nejdříve do Mnichova. Pár hodin před odletem také přišel mail o tom, že let je plný a můžeme si odbavit kufr zdarma. To jsme neudělali, protože jsme se báli, že ho nestihnou přeložit do následujícího letadla. Na přestup bylo totiž jen 45 minut a trochu jsem se obávala, že se nestihneme přeložit ani my osobně. Během letu jsme dostali třetinku vody a čokoládky se zajícem a přáním hezkých Velikonoc. Musím ještě zmínit obsluhujícího stewarda, protože byl fakt luxusní: dlouhé vlasy sepnuté skřipcem, pečlivá manikůra s dlouhými gelovými nehty a perleťovým lakem, přiznané strniště na tváři a perlový náhrdelník kolem krku. U náhrdelníku jsme se s Vandou shodly, že to je trochu moc, pod ním měl totiž ještě kravatu. Nevím, zda existuje nějaké módní pravidlo pro kombinaci náhrdelníku a kravaty, ale já bych dala perly pod kravatu nebo je vynechala úplně. 

Každopádně se v Mnichově ukázalo, že naše obavy, že by odbavený kufr nedoletěl s námi byly zbytečné. Po vystoupení z letadla jsme zjistili, že do Tallinu letíme dál stejným letadlem, jako jsme přiletěli z Prahy do Mnichova. Jen se letadlo uklidilo, posádka si trochu odfrkla a frčeli jsme zase hned dál.

V Tallinu pršelo a bylo velmi nevlídno. Letiště je malinké a my věděli, že v počtu 4 osob není potřeba jet autobusem za 2 euro každý, ale můžeme vzít taxi za 10. I tak jsme se nejdříve trochu opotili při hledání uberu, protože jsme nevěděli, v kterém patře letiště jsme, ale to se vyřešilo pohledm z okna. Takže taxi dojelo do prvního patra a my se nechali odvézt až k domu, kde jsme měli objednané ubytování přes AirBnB.

Ubytování už čekalo, před letem jsem domluvila, že se ubytujeme krapet dřív. Hledání klíčů byla trochu bojovka, protože jsme měli instrukce o osmi bodech, zahrnující kód přes bránu, kde hledat krabičku s klíči, které čáslo bytu máme, v kterém patře ho najdeme a instrukce končily povelem "nezapomeňte si zout boty" :). Tak jsme nezapomněli.

Odložili jsme si kufříky a batohy a vyrazili do města, protože už jsme měli i hlad. Našli jsme kavárnu, kde i drobně vařili, urvali poslední volný stoleček a objednali si. Velká spokojenost. Každý jsme měli něco jiného, vzájemně ochutnávali a rozhodli, že všichni máme hodně dobré jídlo. To přes to, že já si objednala  japonskou "omeletu" okonomiyaki a ta s pravými okonomiyaki neměla nic společného. Kdyby to nazvali jinak, byla bych moc spokojená, takhle jsem byla mírně rozladěná, že jsem dostala něco jiného, než jsem čekala, přestože to jinak bylo také moc dobré.

Po jídle jsme ještě zašli si koupit něco k snídani na druhý den a rozhodli se trochu si odfrknout. Přeci jen let byl od 7 hodin ráno a tak se na nás ranní vstávání trochu podepsalo.

A když jsme se vzbudili, byl čas na večeři :). Vanda opět zalovila v hlubinách google a vybrala výborně hodnocenou ukrajinskou restauraci Oděsa. Jenže. Jenže v Tallinu si lidé dělají rezarvace do restaurací. A přes to, že zdaleka není turistická sezona, v Oděse bylo plno. A co hůř. Plno bylo i další restauraci a kap i v další. Začalo to s večeří vypadat bídně, ale nakonec jsme odlovili místečko v asijské restauraci vlastně naproti restaurantu Oděsa. Ojednali jsme si a byli moc spokojení. Vanda mezitím zkontrolovala možnost rezervace v Oděse na druhý den, ale konstatovala, že smůla, plno až do pondělka. 

Pak už jsme se jen nočním Talinem odpotáceli zpět domů, ochutnali dědečkovu tradiční cestovní Becherovku a šli spát. Doufáme, že druhý den už pršet přestane, protože chodit po městě v dešti nebylo nic moc, navíc déšť byl takový, že deštník ani moc nepomohl.