Athény - střídání stráží i plánů

 Ráno jsem první dojela na stanici metra Acropoli, ale vydala jsem se od Akropole na druhou stranu, k chrámu Dia Olympského. Moje vstupenka na Akropoli totiž obsahovala i šest dalších vstupů a chrám Dia Olympského byl jedním z posledních, kam jsem z této vstupenky ještě nezavítala. U chrámu také stojí známý Hadriánův oblouk, ten je ale volně přístupný, bez vstupenky. Cestou od chrámu k náměstí Syntagma jsem ještě zabrousila do Národních zahrad a došla k Zappeionu, což je budova, ve které se aktuálně konají různé kongresy.

Nicméně už jsem trochu pospíchala, abych stihla být v celou na náměstí Syntagma, respektive u hrobu neznámého vojína u budovy parlamentu. Každou celou hodinu se tu slavnostně střídají stráže. A že je na co koukat. Nejen, že typická uniforma je pro nás dost nezvyklá, včetně bambulek na botách, ale i sama slavnostní chůze v okovaných botách je dost efektní, včetně zvuků, které boty různě vydávají.

Byla jsem na místě před jedenáctou, a bylo vedro k padnutí. Čekalo se na přímém slunci, střídání také nějakou dobu vzalo, a když skončilo, zjistila jsem, že poslední místo ze své vstupenky, Aristotelovo lyceum, už asi ráda nechám koňovi. Ne, že by to bylo daleko, ale jde o další ruiny bez stínu a já už měla všeho dost. Zalomila jsem to na náměstí Syntagma a koukala jsem, že se tam něco děje. Vyfásla jsemi letáček v řečtině, ale díky překladači vím, že šlo o happening pro inkluzi mentálně postižených do společnosti. O kus dál se k tomu ještě přidaly ukázky basketbalu vozíčkářů, respektive zdraví lidé (ano, nejčastěji se toho tedy účastnily děti) si mohli sednout do sportovních vozíků a vyzkoušet si, jak vypadá basketbal na vozíku.

O kus dál pak začala pohodová Athénská sobota. Nákupní třídy byly poseté různými umělci a lidi se dost bavili. Já tedy už moc ne, a hledala jsem kavárnu. Tu jsem naštěstí našla, dobře hodnocenou. Dala jsem si kafe a měla jsem za to, že přesně to jsem potřebovala. Cestou z kavárny jsem pak potkala hlaholící průvod za inkluzi ve městě a tedy nutno říct, že šel hezky,a le dlouho. Blokoval hlavní třídu poměrně dlouho a hluk a ploužení se městem nebylo nic pro mě. Netrvalo dlouho a pomalu na mě začala únava padat znovu. Protože jsem byla poblíž Bougatserie, kde jsem byla první den, usoudila jsem, že je čas na špenátový koláč. Jenže tentokrát tedy velké zklamání. Dlouho si mne u stolku nikdo nevšímal, až jsem začala hledat, kam tedy půjdu jinam. Nakonec obsluha přišla s tím, že můj objednaný koláč se špenátem ude tsak za deset minut anebo mi může přinést koláč jiný. Ano, moje chyba, že jsem to odkývala. Přišel totiž koláč s pórkem a to tedy nic moc. Takže poměrně zklamání. Dál jsem se poflakovala městem, plnila Vandy úkoly (přivez koření na fetu) a taky zjišťovala, jestli náhodou není možné převézt v příručním zavazadle fetu samotnou. Vanda trochu tvrdila, že ano, já spíš myslela, že ne a zjistila jsem, že opravdu ani nápad. Smůla. 

Nakonec jsem došla zpátky ke stanici metra Acropoli a když jsem zjistila, že mi vadí v obchůdku, když mne zdraví dva prodavači hned po sobě, usoudila jsem, že je čas toho nechat. Našla jsem si restauraci, tam jsem tedy taky nejprve nespokojeně vznesla protest protí místu, kam mne usadili (svítilo na mne sluníčko), ale když mne přesadili, i jsem si objednala. Musím říct, že restaurace měla dobré hodnocení právem, jídlo (souvlaki) bylo moc dobré, ale pak už jsem jen zaplatila, a odjela domů.

Sice ještě mám myšlenku, že třeba bych se večer ještě mohla do města podívat, ale spíš myslím, že to moc neklapne :)

Athény - Pireus

Dnešní den nebylo v plánu nic. Tedy plán byl, ale zahrnoval dost nicnedělání. Takže jsem se po snídani sbalila - a to tentokrát zahrnovalo vzít si sebou tašku a do tašky ručník. Ten jsem tedy zapomněla, ale vzala jsem místní (pán bude jistě rád, že jsem jeho sněhobílý ručník vzala na výlet, ale co se dá dělat...). Vyjela jsem metrem do Pirea. V metru se nestalo nic, co by pražský člověk neznal. Ano, jel s námi bezdomovec, který byl cítit přes tři vagony a tak se všichni postupně zvedali a přemisťovali dál od centra všeho smradu. Pak jsem udělala chybu, že jsem vystoupila na zastávce Pireus a nedojela jsem až na konečnou k divadlu. Zastávka Pireus je přístav. Jakože ten velkej přístav pro ohromný lodě. Velkej zmatek, dlouhá cesta. Jen jsem si gratulovala, že jsem nedospěla k názory vyjet lodí na nějaký ostrov okolo, protože tu myšlenku jsem samozřejmě měla. Nevím jak bych v tom obrchaosu správnou loď vůbec našla. No ale hrdinně jsem došla od přístavu k divadlu a tam už město začalo vypadat jako město. Byla tam obchody, kavárny a tak a já v jednom obchodě viděla moc pěkné sako pro Vandu. Té se taky líbilo, tak jsem šla okouknout cenu. Jenže v celém obchodě nebylo k nalezení. No bodejď jo. Prodavačka říkala, že aktuálně už není a další přijdou příští měsíc. Asi. No, Vanda se nevzdává a tak jsem prodavačce vrazila do ruky můj mobil, jestli by nevlezla do výlohy vyfotit cedulku od sáčka, protože podle kódu to možná bude Vanda schopná dohledat u nás. Hodná prodavačka vyfotila a tak jsem mohla jít dál.

Další přístav, který jsem cestou potkala byl přístav pro jachty. Přesně tak, jak bych si pobyt u moře představovala byl obkroužen promenádou a kavárničkami. To jsem ovšem udělala dnešní chybu číslo dvě - řekla jsem si že hezký, ale spíš si chci sednout na frappé na pláži. OK, přesunula jsem se k pláži. A co jsem zjistila? Že všechno je špatně. Pláž byla malá, kamenitá, ošklivá a bez jediné kavárny. I bych šla jinam, kdyby na téhle pláži nebyl k dispozici plavecký bazén. To přinášelo docela velkou jistotu do nejistého plánu se koupat v  moři. Prošla jsem pláž, zjistila jsem, že kvůli kamení je koupatelno v podstatě jen uprostřed, kde byli všichni shromážděni a taky to, že voda je fakt teplá. A tak jsem se uvelebila na jeden velký hladký šutr, který eliminoval nepohodlí při ležení na oblázcích a šla to zkusit.

Nádhera! Sice měly různě během odpoledne řekyně ve vodě tendenci si povídat, ale když jistily, že řecky nemuvím, obvykle toho rychle nechaly.

Když už jsem měla sluníčka dost, převlékla jsem se a vyrazila zpět kolem jachetního přístavu k metru. Cestou jsem tedy už vyměkla, a dala si kafe a kus baklavy s výhledem na jachty. Především na jachtu Grace, abych byla přesná :-D

Pak už jsem dojela téměř domů, tady jsem si zašla na večeři, kde jsem nějak podcenila cenovou politiku restaurace a svůj hlad a objednala si řecký salát a tzatziky (měla jsem pocit, že když to stojí málo, budou to malé porce). No tak ne. Nedalo se to sníst.

Zaplatila jsem a odvalila se domů. 

Athény - Kerameikos, Hadriánova knihovna a Plaka

Dneska jsem si mohla přispat, protože žádný ranní vstup už plánován nebyl. V klidu jsem tedy posnídala, dala si kafe (které jsem si v cestovních pytlících přivezla). Je ovšem potřeba dodat, že apartmán, ve kterém bydlím, je nebývale dobře vybaven, takže má i kávu (má dokonce i med, ale to jsem zjistila až poté, co jsem si do jogurtu koupila med vlastní). No a po snídani jsem vyrazila na metro. Tentokrát jsem jela s přestupem, do zastávky Thessio. V plánu bylo navštívit Kerameikos, ale nejdříve jsem trochu špatně zabočila. A šla jsem na druhou stranu. Nicméně to byla za a) zjevně turistická trasa a tak mne zajímalo kam dojdu a za b) byl zrovna čas kočičího athénského krmení. Nějaká hodná kočičí máma asi pravidelně krmí a ty se za ní táhly asi z celého širého okolí. Tolik koček pohromadě jsem asi ještě neviděla. Nicméně jsem usoudila, že bude dobré se zase vrátit k původnímu plánu, když tu - potkala jsem muzeum Herakleidon. Prý že věda, technika a umění starého Řecka. Vstup lidových 5 euro a expozice ve dvou barácích, které ale ani nesousedily, ani nesídlily naproti. Nicméně dostala jsem instrukce jak druhou část muzea najdu a šla jsem na prohlídku. Je možné si přizvat zdarma i průvodce, ale já si vše prohlížela vlastním tempem a občas jsem příposlechem pochytila některé "moudra" od druhých. Je fakt, že to asi přínos mělo, že třeba konstrukce vystaveného baráčku je na kličku, aby bylo vidět jak fungovala kanalizace, to jsem nevěděla (koupelna a záchody byly v prvním patře a tedy splašky tekly do kanalizace samospádem) no a kanalizace měla sklon 4 stupně....Nicméně i další věci vážně zajímavé byly. Od instruktáže jak fungovaly už známé chrámové triky pro ohromení diváků (typu po oběti bohům se samy otevřou dveře chrámu - protože pod nimi se topí a jak plamen uhasne, přijde na řadu mechanika na dveře, nebo jak socha umí nalévat víno - ale o té zrovna později, tu jsem dost rozbila :). Procházím, kochám se, v prvním patře pak byly různé typy hodin, včetně průřezů toho jak vodní hodiny fungovaly a že byly různého druhu - například byly i hodiny na dobu řečnění v senátu, aby měli všichnis tejný čas) a astronomické hodiny že uměly korigovat i astronomické odchylky včetně přestupných roků...

No ale zpět k soše s vínem. Vedle sochy byla konstrukce "zkus si svoji sochu" a bylo vidět, jak vše funguje. Ddvě nádobky, jedna na víno, jedna na vodu a jak se otevře ventil, socha nalévá. Jenže - jenže popis "zkus si sám" byl špatně. Zkouším otevírat ventily, ale pán přikvačí, že musím dát na tácek hrnek. Jenže to byl až třetí krok sepsaného postupu. No nevadí, pán to vyzkoušel za mne. A nic. Pokusná socha lila špatně. Žádné víno, proudem vodu. No a tak přikvačil druhý pán, chvíli veksloval s udělátkama, až to spravil a pokusná socha fungovala, jak měla. Zbytek prohlídky už jsem na nic nesahala :-D

Po prohlídce muzea jsem se vrátila ke svému plánu a navštívila Kerameikos. Musím říct, že tahle část vykopávek mne moc nezaujala. V podstatě jde o městské opevnění. OK, pro mne nic moc zajímavého a ještě jsem včera ztratila svůj stojánek na mobil z IKEA za 15 korun a nemohla jsem se tedy fotit úplně všude, kde jsem chtěla. Druhá část areálu ale zajímavá byla, jednalo se o městský hřbitov s opravdu výstavními náhrobky. Nicméně oproti agorám a Parthenonu se tady moc nenamáhali s popisy toho, co návštěvník vidí. Některé třeba byly až v budově muzea a ne přímo na místě, což dost kazí prohlídku.

Další v plánu byla Hadriánova knihovna, ale z té se moc nezachovalo a prohlídka toho místa netrvala moc dlouho. Už jsem byla dost uondaná a porozhlížela jsem se po nějaké taverně nebo kavárně, ale byla jsem snad na tom nejturističtějším místě ve městě a restaurace měly všechny poměrně nedobrá hodnocení. A tak jsem se z náměstí Monastiraki přesunula kus za roh mimo turistický ruch a natrefila jsem na "Brunch factory".  Sedla jsem si, a když jsem viděla menu, byla jsem trochu zklamaná a dokonce jsem i přemýšlela, že odejdu. Ale pak začali jídlo nosit vedle na stůl. A vypadalo skvěle. V menu byla hlavně vajíčka, objednala jsem si to, co jsem vydedukovala, že má slečna vedle u stolu. No, nakonec se ukázalo, že to byla jiná vajíčka, nicméně i tak jsem byla dost spokojená. Zejména i nabídkou vody k pití a to normálně pán nabízel typicky minerálku, nebo kohoutkovou, která byla zdarma. Velká spokojenost.

Po obědě už jsem plány neměla a jen tak jsem se bez cíle brouzdala Plakou, starým městem Athén. Jenže. Jenže ráno v Kerameikosu jsem byla svědkem bitky želv, a video jsem poslala našemu Kubovi. Ten to ocenil a já na toulkách Plagou potkala hrnek se želvou. I poslala jsem fotku Kubovi. Ten se ovšem probral s odpovědí až asi za hodinu a půl a to já už vůbec nevěděla, kde daný hrnek měli. I zkoušela jsem ho hledat. Bodrý pán Řek mi v jednom obchodě i pomáhal, ale ukázalo se, že nemají. Pán se ovšem nevzdával a říkal, že kdybych ale chtěla super koberec, tak by jeden pro mě i měl... No, díky, koberec nepoptávám... Hledala jsem dál, ale nakonec, nakonec jsem našla! Ufff.

Mise splněna.

U metra jsem si jen koupila gyros do ruky, a zamířila domů.

Dneska je zvláštní den, dneska si v apartmánu peru :-D. Když jsem totiž zjistila, že je v bytě pračka, dost to usnadní věci ohledně malého zavazadla do letadla. A tak než jsem dopsala blog, věci se vypraly (a já doufám, že do rána uschnou. A že nebude hořet, protože teď nemám nic na sebe :-D))

Athény - Akropole a přilehlá fora

 Původně jsem myslela, že něco tak nudného, jako je cesta vynechám, a začnu rovnou pobytem. Jenže to by ta cesta musela být nudná. Už ve Vídni na letišti se mne někdo ptal, kudy-tudy na vlak. Protože u toho strašně složitě četl Swechat, chvíli jsme si vyjasňovali, jestli chce vážně vlak. Pak jsem ho poslala tam, odkud jsem přišla, protože na letiště jsem dojela vlakem. Já vám nevím čím to je, ale obecně mi lidi vůbec nevěří, a to mám vždycky pravdu. Takže i tady pán se fakt ptal, jestli jsme si úplně jistá. No jasněže jsem. Uááá!

No nic, další události na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak už jsem psala na facebooku, let měl pochroumaný jeden ze záchodů a bylo to dost cítit. Živě jsem si představovala, jak mechanik provádí čichový test, podle něj na určené škále porucha vychází ještě do zeleného políčka, i když hraničí s oranžovým, podepíše se, a můžeme letět. Hurá! Hodina a půl smradu a byli jsme v Athénách.

Hupla jsem do metra a dojela na stanici Neos Kosmos, poblíž které bydlím. Ještě včera jsem si myslela, že bydlím v hodně podivné čtvrti, protože se mne hned pokusil nějaký týpek okrást, ale když jsem si dneska prošla Athény, zjistila jsem, že pochybně vypadá celé město. Včera jsem hledala svůj dům a najednou zjistím, že nalepený na mých zádech jde nějaký týpek. No, nechala jsem ho přejít, on přešel, chvíli přede mnou zevloval, pak se otočil a šel zase zpátky. Zajímavé. Chápu, že batoh na zádech láká. Na druhou stranu, ta zubní pasta a kartáček, která v kapse u batohu byla, ta by ho asi úplně nenadchla...

Ubytovala jsem se, popadla jsem tašku na nákup a šla si koupit snídani. Při té příležitosti jsem si našla i dobbře hodnocenou restauraci pro večeři. Ta byla hezká, ale nenabízela nic z toho, na co jsem se těšila. A tak jsem si objednala "giouvetsi." Pán mi vysvětlil, že to má z doma dělaných těstovin, a že příprava bude chvílku déle trvat. OK, mám čas. Příprava trvala nakonec déle, než půl hodiny. Ale stálo to za to, bylo to naprosto luxusní. Po večeři jsem ještě dostala mandlový likér a po zaplacení ještě trošek kompotu. Spokojenost. Pak už jsem si jenom v přilehlém supermarketu nakoupila, a šla spát.

Ráno jsem totiž vstávala brzy. Už na osmou jsem totiž měla lístek na Akropoli. A byla to jedna z nejlepších rad, kterou jsem četla. Plus ta, že je fajn vstupovat od Dionýsova divadla vedlejším vchodem, protože je tam méně lidí. V osm hodin se brány otevřely a začal sprint nahoru. Nejdřív jsem se tomu smála, ale mělo to svůj smysl. Partheon bez lidí stojí za to. Plnit se začal poměrně rychle a v devět už tam byly davy...

Prohlédla jsem si celý areál, cestou zpátky už zbyl i čas na ono Dionýsovo divadlo a podobné. Zábava byla hlavně pozorovat některé fotící se osoby. Hlavně asiaty tedy. Nejlepší bylo, když mne jeden požádal, jestli mu udělám video a tak průběžně se natřásal a nakrucoval. Byla to snad větší sranda než když se fotí Vanda. Vážně. Pak jsem ho trochu zmátla tím, že vlastně nemám plán kam půjdu. On se chystal na Stadion, já to nechala plynout, jak se to vyvrbí.

Nicméně vyvrbilo se to nejprve tak, že kopec k Partheonu jsem šla dvakrát nahoru, protože vchod u Dionýsova divadla nemá záchody. Ale hlavní vchod ano. Takže jsem to proběhla ještě jednou nahoru a k hlavnímu vchodu, abych zjistila, že záchody jsou stejně až venku. No co už. Pak jsem ještě vyšla po schodech na Areopagus - skálu, ze které je na Akropoli pěkný výhled, ale která taky hezky klouže. Což zjistil zejména jeden japonec, který se tam skácel jak široký, tak bystrozraký. Asi byl kvalitně potlučený, ale navíc - padl na záda, na kterých měl tašku a v ní jablečný notebook. Ten to odnesl kvalitně. Promáčknuté víko a asi nefunkční displej, podle japoncova výrazu v obličeji...

Pomalu jsem scházela k Římské agoře, když jsem potkala restauraci. A usoudila jsem, že je čas na kávu a řecký salát. A dobře jsem udělala. Tahle zastrčená taverna neměla tolik lidí a byl v ní klid. O kus níže už to byla hlava na hlavě. 

Římská agora byla malá, ale superzajímavá hlavně naprosto skvělým výkřikem techniky, která automaticky měřila čas a počasí, větru atd. a to vše na vodní pohon. Další v řadě dnešní návštěvy památek stála Athénská agora. Ta je výrazně větší, ale o výkřiky techniky v ní taky není nouze. Krom kanalizace tu byla postavená fontána na vodu a - vodní hodiny, které navíc s postupem doby ještě vylepšovali, takže původní systém, který fungoval jen ve dne, rozšířili o ventily a pomocné nádrže. To vše (už inovované) ve druhém století před naším letopočtem.

Chrámy a další záležitosti asi nemá moc smysl popisovat. Jediné co můžu říct je, že už mě ukrutánsky bolely nohy. A protože už bylo dost hodin, pokud uvážím, že jsem z bytu odcházela v sedm ráno, ještě za tmy, hodlala jsem to vzdát a jít domů. Nakoukla jsem jen do instagramově vyhlášené zmrzlinárny Mona Lisa, ve které ale hlavní instagramový trhák, zeď z tekoucí čokolády, byl mimo provoz. Tak jsem se vypravila k dalšímu tipu, kam se podívat, a tím byla místní výrobna koláčů jménem Bougatsadiko. Původně jsem chtěla slaný, ale když jsem se ptala servírky, jaký mi doporučí, tvrdila že nejlepší je s nutelou (nebo pak tedy dodala i se sýrem a špenátem, ale to už jsem kývla na nutelu). Bylo to naprosto luxusní, i když hrozně sladké. Každopádně jsem se pak už jen vydala na metro, abych byla svědkem bitky v metru mezi nějakým dost podivně vypadajícím pánem a nějakou paní. Pán vystupoval (stanice Omonie, takový místní dopravvní uzel) a do paní strčil. Nevím úplně, jestli jí chtěl něco sebrat, každopádně paní mu dost vynadala a stihla ho i praštit, což si pán nenechal líbit, otočil se a paní praštil taky. To vše když davy vystupují a nastupují....

Tím ale dnešní představení asi skončilo. dojela jsem domů, na večeři už se vybodla a rozhodla se zalézt do postele a odpočinout