Ráno začíne snídaní a přemýšlíme co dělat, vypadá to, že jen neděle bude bez deště. Proto chceme navštívit Sagradu Familii, aby za slunce patřičně vynikly barvy v chrámu, ale ukazuje se, že nejsou volné vstupenky. Nevadí, kupujeme je tedy na pondělí a rozhodujeme se vyrazit s domům architekta Gaudího. Nemůžeme se ale shodnut na tom, který dům navštívit a tak vše necháváme osudu. Domy jsou od našeho bytu asi 2km a tak vyrážíme pěšky. Mírně poprchává.
Cestou objevujeme cukrárnu se zmrzlinou se jménem Lucciano´s. Dost zajímavou cukrárnu a Vanda zmrzlinu mrnila už včera. Takže zastávka na zmrzlinu. Protože je zima a nikdo jiný o zmrzlinu nemáme zájem, usazujeme se v cukrárně u stolu a v poklidu konzumujeme.
Pak vyrážíme dál. U Casa Battló už pršet přestávalo a odpojila se Vanda a razila na prohlídku. My tři zbylí pokračujeme dál, ke Casa Milá . Na tu pořizujeme vstupenky pro změnu my a vyrážíme na prohlídku. Naše prohlídka začíná výtahem do patra s bytem, který je dobově vybaven a my tedy vidíme, jak se v domě žilo. Prohlídka je s audioprůvodcem, který jsme si vyzvedli na začátku prohlídky. Poté, co si prohlédneme byt, míříme na půdu. Ta bývala původně také plná bytů, které se využívaly pro krátkodobý pronájem. Později Gaudí prostor přestavěl a nyní je v něm expozice věnovaná Gaudímu, jeho stavbám, ale i třeba židlím. Poslední část prohlídky vede na střechu. Ta je plná různých tvarů a zákoutí a my se kocháme poměrně dlouho.
Vanda měla prohlídku obdobnou. Jen není v základní nabídce vstupenky do Casa Battló vzorový byt, zat je prohlídka více audiovizuální a na střeše je k dispozici šampaňské a nějaké tapas pro návštěvníky.
Všichni se pak scházíme v kavárně Casa Milá. Původní plán byl dát si jen kávu, ale akčně jsme ho změnili na tapas k obědu a udělali jsme dobře. Tapas byly naprosto luxusní a v pěkném prostředí Gaudího domu.
Pak jsme přemýšleli co by ještě šlo realizovat a volba padla na Parc Güell. K tomu bylo potřeba dojet metrem. Takže teď to o metru. Jednotlivý lístek stojí dvojnásobek ceny, kterou člověk zaplatí, pokud si koupí jízdenku na deset jízd. Jenže pro nás by asi deset jízd bylo moc, takže jsme koupili jen dvě jízdenky a s tím, že pro každého bude pět jízd. Jenže. Pak to přišlo. Dva členové rodiny za turniketem v metru, dva před ním. Nezbylo než přivolat paní z kukaně, která má danou stanici pod palcem na pomoc. Vyřešila to bravurně. Vlastně nám jen řekla, co jsme udělali špatně. Tedy to, že jsme si koupili sice správně lístek, ale špatně sadu lístků na deset jízd pro jednu osobu. Ta samá sada pro víc osob, se kupuje proklikem dál. A jako bonus, je na ní jen osm jízd. Tahle drobnost se ještě projeví, jen drobet později.
Takže jsme koupili další lístek, tentokrát pro více osob, a vyjeli.
K parku je potřeba od metra dojít. A je to hroznej krpál. Ale babička s dědou ho statečně dali. Jenže. Jenže strategie od Gaudího domů tady nefungovala. U domů jsme nákup lístků nechali na dobu, kdy u nich budeme a tím jsme nemuseli nijak odhadovat čas. U parku Guell však bylo vyprodáno. Jupí. Kopec jak kráva a úplně zbytečně. A tak jsme to vzdali a vyrazili domů si odpočinout. Babička s dědou přímo, já s Vandou se zastávkou na kávu.
Pak jsme se všichni sešli doma, mírně si odpočinuli, a vyrazili na večeři. První vybraná restaurace ale měla obsazeno. A pršelo. Paní nám sice nabízela prostor venku pod stanem, ale kdo by tam chtěl v dešti a zimě sedět. Vybíráme alternativu a razíme do restaurace Cera 23. A dobře jsme udělali! Sice je to dražší provoz, ale jídlo bylo naprosto luxusní a ještě lepší byl dezert v podobě černého mojita. Jen děda se držel piva.
Žádné komentáře:
Okomentovat