Barcelona - muzeum Piccassa a gotická čtvrť

Poslední ráno. Po snídani balíme, skládáme nádobí do myčky, neb máme přísně nakázáno ho umýt a nikdo se nechce dohadovat, že umyté nebylo. Odcházíme z bytu a plníme poslední úkol, vyfotit klíče a ovladač na mříž před dveřmi, kterou jsme spouštěli na noc. Důvod fotografie moc nevidíme, ale to je jedno.

Mírně prší. Procházíme se gotickou čtvrtí a Vanda se odděluje, protože se jde kochat obrazy. Nás posílá do katedrály a my poslušně jdeme. Bohužel, vstupenky on-line nějak nefungují, tak kupujeme dražší vstupenky u pokladny. Vcházíme a žasneme. Katedrála je v rekonstrukci a uvnitř je tedy hodně lešení, hodně ochran památek, zakrytá okna. Na terasu se ale jezdí. A výtahem. Jásám a tím přesvědčuji i babičku, aby se tam s námi vypravila. Jaké to ale bylo překvapení nahoře na střeše katedrály, když vidíme, že se chodí po lešení. Několik schodů nahoru a pak po střeše opět po lešenářských podlážkách. Zajímavé. Babička to vzdává a čeká u výtahu. Já tomu také moc nerozumím. Jako ano, výhled je, ale necítím se úplně bezpečně. No naštěstí se už i děda vyřádil s fotografováním a jedeme dolů. Mezitím Vandu informuju, cože nám to provedla.

Jdeme na kávu.Dibar Café . Opět recenze na Google slaví úspěch. Výborná káva, i když raději předem zjišťuji, jestli není kyselá. Není. Jsem spokojená,

S Vandou dáváme spicha u Picassova muzea. Sděluje dojmy (trochu zklamání, protože hodně obrazů je momentálně rozpůjčovaných do jiných galerií). A jdeme na oběd. Je akorát čas. V jednu otevírají naši poslední volbu - restauraci Zyriab. A zatímco dědeček řeší upatlanou židli, nevidí, že nastala zajímavá situace. Obsluhuje nás totiž hluchá servírka. Vanda á dokonalou příležitost vyzkoušet svůj znakový jazyk. Tedy moc ne. Ona umí znakovat česky a ne španělsky nebo anglicky. Ale samozřejmě se nepočítá, že by klient uměl znakovat. Objednává se ukazováním z menu. Zapomněli jsme ale na chleba a ten si Vanda rychle vygooglila a zvládla to tedy objednat na dálku.

Testli jsme si sangrii a jsme spokojení. Je opravdu dobrá. Takže se zase dělíme o tapas a nakonec ještě přiobjednáváme malý sýrový talíř. Platíme a jdeme na metro. Ale dědeček s babičkou chtějí magnet, Vanda zmrzlinu - a když vcházíme do metra, nějak nám moc nevychází čas. Navíc se projevuje problém hromadného lístku na 8 jízd. Ono totiž po nákupu jel jeden vlastně načerno, nějak se otevřely dveře do prostoru metra, aniž by se projelo lístkem. A to se teď vymstilo. Tři členové rodiny v metru, Vanda před metrem. Co teď? Přikupovat další lístky? Plán byl jet s přestupem na Placa Espaňa a jet autobusem na letiště, ale už to vypadá dost napjatě. Velím tedy, že všichni jdeme z metra ven a voláme taxi. Vanda navrhuje ještě zkusit tu moji aplikaci, tak tu chybu dělám podruhé. Objednávám taxi. Prý tam do pěti minut bude. Trvalo mu to minut 15. A pak se hlásil, že je na místě, ale nebyl. A neodpovídal. Polohu kterou udal, my neviděli. Pomalu mne chytá panika, máme už dvě hodiny do odletu a trčíme uprostřed Barcelony. Pán furt nic. Nakonec naše "super" taxi cestu ruší, strhává nám šest a půl eura za nic a odjíždí. My máváme na první taxi, které vidíme jet kolem - a to má volno a za cenu o "pouhých" deset euro vyšší nás na letiště veze. Stíháme vše docela dobře, i s nákupem kávy a částečným dobitím mého telefonu.

Barcelona - Sagrada Familia

Dnes po snídani byl program jasný. Máme vstupenky do baziliky Sagrada Familia. Jenže na 13:30 a zrovna dnes jsme se dokázali nasnídat poměrně rychle. No, dojeli jsme metrem k bazilice, mírně jsme se prošli přilehlým parkem, udělali fotky stejně, jako milion turistů okolo a skočili si za roh na kafe. Výborně hodnocená kavárna. No, ale v tomto případě hodnocení selhalo. Kyselá káva, nepohodlné vyvýšené plastové židličky. Žádný věšák na kabáty. Nic moc zážitek.

Výsledkem bylo, že jsme s Vandou zašli naproti do supermarketu koupit si něco k pití a dědeček vedle do uzenářství koupit si balíček tapas na cestu. Vydali jsme se obkroužit baziliku ze všech stran a fotit ji taky ze všech stran. Když jsme ji obešli, byl vlastně čas se vydat dovnitř. Vystáli jsme si rychlou frontu a šup - následovala kontrola zavazadel. První veselá historka na sebe nedala dlouho čekat. To když paní od rentgenu chtěla, aby dědeček odložil i hodinky. Dědeček na to reagoval, že to je v pohodě a není to nutné. Paní ho ovšem přesvědčila, že to nutné je.

Druhý veselý zážitek opět způsobil děda a to hned poté, co mu rentgenem projela taštička a pán zjistil, že uvnitř se ukrývá placatka. Sice ve správné velikosti do letadla, ale do baziliky nesmí ani ta. Naštěstí jsou na takové případy připravení. Dědeček nejdříve vyfásnul číslo, díky kterému po prohlídce získá svoji placatku zpět a poté ještě od nás vyfásnul plno výčitek, proč že s sebou tahá placatku a nikomu z nás o tom neřekne, zejména když je taková zima.  Dnes sice naštěstí neprší, ale výrazně se ochladilo.

No nic, jdeme dovnitř. Prohlížíme baziliku ze všech dostupných stran. Krom věží tedy, u nich nás recenze na Tripadvisoru přesvědčily, že za to nestojí.

Prohlídka končí v dárkovém obchodu, kde si Marcela kupuje hrneček, ideální velikosti pro její home office. Vanda si pořizuje záložku do knížky. Pak už jen záchod, a můžeme ven pro placatku. Tu vítáme s nadšením a hned jí radostně otevíráme...

Další v plánu je oběd. Opět máme vyhlídnutou dobře hodnocenou restauraci Sagradas Tapas . A opět bylo dobře, že jsme hodnocením uvěřili. Oběd v podobě hodně sdílených tapas nezklamal. Byli jsme spokojení.

Oběd ale na nás také hodil únavu, takže jsme se opět vypravili domů na odpočinek.

Přemýšleli jsme kam na večeři, a rozhodli jsme se jít na jistotu do té samé restaurace, kde jsme byli včera. Tentokrát byl nějak v útlumu už dědeček, toho postavilo na nohy až objednané kafe. A pak babička, která odmítla dezert v podobě černého mojita. Zato dala dezert opravdický s jahodami a jahodovou zmrzlinou.

Po večeři ještě dědeček lobboval za návštěvu Sagrada Familia ještě jednou, s nočním osvětlením. Ale poprchávalo, a byl přehlasován.

Barcelona - Gaudí

Ráno začíne snídaní a přemýšlíme co dělat, vypadá to, že jen neděle bude bez deště. Proto chceme navštívit Sagradu Familii, aby za slunce patřičně vynikly barvy v chrámu, ale ukazuje se, že nejsou volné vstupenky. Nevadí, kupujeme je tedy na pondělí a rozhodujeme se vyrazit s domům architekta Gaudího. Nemůžeme se ale shodnut na tom, který dům navštívit a tak vše necháváme osudu. Domy jsou od našeho bytu asi 2km a tak vyrážíme pěšky. Mírně poprchává.

Cestou objevujeme cukrárnu se zmrzlinou se jménem Lucciano´s. Dost zajímavou cukrárnu a Vanda zmrzlinu mrnila už včera. Takže zastávka na zmrzlinu. Protože je zima a nikdo jiný o zmrzlinu nemáme zájem, usazujeme se v cukrárně u stolu a v poklidu konzumujeme.

Pak vyrážíme dál. U Casa Battló už pršet přestávalo a odpojila se Vanda a razila na prohlídku. My tři zbylí pokračujeme dál, ke Casa Milá . Na tu pořizujeme vstupenky pro změnu my a vyrážíme na prohlídku. Naše prohlídka začíná výtahem do patra s bytem, který je dobově vybaven a my tedy vidíme, jak se v domě žilo. Prohlídka je s audioprůvodcem, který jsme si vyzvedli na začátku prohlídky. Poté, co si prohlédneme byt, míříme na půdu. Ta bývala původně také plná bytů, které se využívaly pro krátkodobý pronájem. Později Gaudí prostor přestavěl a nyní je v něm expozice věnovaná Gaudímu, jeho stavbám, ale i třeba židlím. Poslední část prohlídky vede na střechu. Ta je plná různých tvarů a zákoutí a my se kocháme poměrně dlouho. 

Vanda měla prohlídku obdobnou. Jen není v základní nabídce vstupenky do Casa Battló vzorový byt, zat je prohlídka více audiovizuální a na střeše je k dispozici šampaňské a nějaké tapas pro návštěvníky.

Všichni se pak scházíme v kavárně Casa Milá. Původní plán byl dát si jen kávu, ale akčně jsme ho změnili na tapas k obědu a udělali jsme dobře. Tapas byly naprosto luxusní a v pěkném prostředí Gaudího domu.

Pak jsme přemýšleli co by ještě šlo realizovat a volba padla na Parc Güell. K tomu bylo potřeba dojet metrem. Takže teď to o metru. Jednotlivý lístek stojí dvojnásobek ceny, kterou člověk zaplatí, pokud si koupí jízdenku na deset jízd. Jenže pro nás by asi deset jízd bylo moc, takže jsme koupili jen dvě jízdenky a s tím, že pro každého bude pět jízd. Jenže. Pak to přišlo. Dva členové rodiny za turniketem v metru, dva před ním. Nezbylo než přivolat paní z kukaně, která má danou stanici pod palcem na pomoc. Vyřešila to bravurně. Vlastně nám jen řekla, co jsme udělali špatně. Tedy to, že jsme si koupili sice správně lístek, ale špatně sadu lístků na deset jízd pro jednu osobu. Ta samá sada pro víc osob, se kupuje proklikem dál. A jako bonus, je na ní jen osm jízd. Tahle drobnost se ještě projeví, jen drobet později.

Takže jsme koupili další lístek, tentokrát pro více osob, a vyjeli.

K parku je potřeba od metra dojít. A je to hroznej krpál. Ale babička s dědou ho statečně dali. Jenže. Jenže strategie od Gaudího domů tady nefungovala. U domů jsme nákup lístků nechali na dobu, kdy u nich budeme a tím jsme nemuseli nijak odhadovat čas. U parku Guell však bylo vyprodáno. Jupí. Kopec jak kráva a úplně zbytečně. A tak jsme to vzdali a vyrazili domů si odpočinout. Babička s dědou přímo, já s Vandou se zastávkou na kávu.

Pak jsme se všichni sešli doma, mírně si odpočinuli, a vyrazili na večeři. První vybraná restaurace ale měla obsazeno. A pršelo. Paní nám sice nabízela prostor venku pod stanem, ale kdo by tam chtěl v dešti a zimě sedět. Vybíráme alternativu a razíme do restaurace Cera 23. A dobře jsme udělali! Sice je to dražší provoz, ale jídlo bylo naprosto luxusní a ještě lepší byl dezert v podobě černého mojita. Jen děda se držel piva.

Barcelona - Placa des cascades a magická fontána

 Už samotný začátek výletu byl poměrně zajímavý. Nebylo volné místo tam, kde obvykle parkujeme, když jedeme na letiště, ale náhradní parkoviště o kus dál jedno místečko mělo. Jen tedy ukazovalo zákaz parkování, protože se budou konat přeložky inženýrských sítí. No ale podle značky to také vypadalo, že konec přeložek je asi o tři auta vedle, takže jsme směle zaparkovali, pro jistotu si auto i se značkou vyfotili, a hrdinně odjeli na letiště.

Kladně hodnotím Vueling, protože sice nabízí místa k zaplacení, ale když jsme to neudělali, stejně jsme dostali místa k sezení dva a dva vedle sebe. Na cestu zpátky jsme dokonce vyfasovali místa k sezení všichni vedle sebe. 

Na letišti byl čas, tak jsme si dali, jako obvykle, kávu. Pak jsme si koupili víno do letadla a už se letělo. Netrvalo dlouho a Vanda usnula. Já se koukala na film a najednou pozoruji, jak se pán u okýnka trochu ošívá a netuší, jak decentně Vandu vzbudit, aby jí řekl, že nutně potřebuje čůrat. Chvíli jsem sice zvažovala, že mu poskytnu svoji prázdnou lahev od vína, ale pak se mi ho zželelo a Vandu jsem vzbudila. Zbytek letu už nepřinesl nic zajímavého a po dvou hodinách a asi dvaceti minutách navrch jsme přistáli v Barceloně. A hned se střetli se španělskou realitou. Měla jsem staženou aplikaci Cabify s tím, že si vezmeme do centra taxi. Tak jsme si taxi objednali a mapka nás táhla někam do podivna. Běháme kolem letiště, hledáme náš taxi. Ten hlásí, že je na místě, ale moc nespecifikuje kde. Prý že Vueling. Pán i telefonuje, ale protože mluví jen španělsky, je s ním vcelku marná řeč. Po nějaké době běhání po letišti vzdávám, Nevolám si taxi kvůli brannému cvičení. Vanda mezitím žhavě komunikuje s podporou a taxi vesele odjíždí pryč.

My nasedáme do autobusu, kde řidič postává venku a já akčně 4x přikládám kartu ke čtečce. Trochu se podivuji, že nic nevyjíždí, ale OK, třeba to tak má být. Autobus vyjíždí a za chvíli jsme v centru Barcelony, na placa d´Espaňa. Vystupujeme, a já si říkám, jestli jsme nejeli načerno. Že možná přístrojek na lístky obsluhuje řidič, a že možná za jeho přítomnosti bysme i lístky dostali. Ale druhý den ráno se ukáže, že překvapivě se jízdné naúčtovalo i jen za každé přiložení karty, takže vše v pořádku, načerno jsme nejeli.

Procházíme k magické fontáně (její vystoupení bohužel o jeden den míjíme, protože se začíná hrát až 28.2.). Pokračujeme nahoru, na vyhlídku u muzea umění. Tam dopíjíme nevypité víno z letadla a prohlašujeme výlet za zahájený.

Do toho mne začíná bombardovat ubytování. Abych to uvedla na pravou míru, musím začít už pár dní před odletem. To mi totiž paní od apartmánu oznámila, že mají smart zámek a že potřebuji smart telefon, na něj si stáhnout určenou appku a do ní zaregistrovat. Registrační mail, který mi to vytvoří jí pak mám nahlásit. Nejsem úplně spokojená, nemám ráda milion zbytečných appek, natož se někam registrovat, ale co se dá dělat. Jenže po registraci vyjede dlooouhý registrační mail, a tak to řeším moderním způsobem, udělám screenshot. Jenže to se nelíbí paní a chce, abych to přepsala. Jenže já už jsem i tak dost nespokojená a odmítám se prudit dál. To zas prudí paní, takže šroubuje problém až ke sdělení, že takového hosta nechce a ať si zruším rezervaci (překlad, ať za zrušení zaplatím já a ne paní, kdyby to rušila ona). Já zas paní furt opakuju, že jsem udělala všechno co chtěla. Končí to tak, že mne to nebaví a kontaktuji podporu AirBnB. Do hodiny mi píše pán od paní, že mail přepsal a přístup zřídil. OK, tohle vyřešeno. No jenže když jsme na vyhlídce, začíná chodit milion informací a pokynů k pobytu, včetně třeba toho, že stačí deset minut sprchy na osobu. A také pokyn, že musím potvrdit přijetí instrukcí. Jsem otrávená víc a víc.

Jdeme ale nejprve na něco drobného k jídlu. Google recenze vybírají bar na tapas (Zde) a my jsme (krom dodané sangrie, která není nic moc) vlastně spokojení. Pak už jsme plni síly vyrazit k bytu, už jen s malou zastávkou v samoobsluze, abychom nakoupili vše potřebné na zítřejší snídani. Když dorazíme k domu, jsme zmatení. Dveře do domu jsou zamčené a majitel nijak neodpovídá. Pak mne napadne zkusit zámek a hele, on funguje. Docela překvapením je, že z ulice vcházíme dveřmi, které vypadají jak do domu, přímo do bytu. Další překvapení přichází hned poté. Byt je plný kamer. Máme přísné instrukce nic nevypojovat a kamera mířící na dveře a zabírající kus bytu svítí zeleně. Dále jsou v bytě senzory s dalšíma kamerama, ale ty alespoň mají kryty. I když kamerka v ložnici je právě otevřená. Snažím se komunikovat s majitelem, ale dozvídám se, že je kamera vypnutá a tu kamerku v ložnici jsem otevřela, protože hodlám dělat problémy. Aha. Nejdřív jsem kameru zakryla ručníkem, ale pak jsme se rozhdli to řešit znovu s podporou. Pak píše i majitel, že do 20 minut dorazí. Dorazil, ale, že by něco výrazně objasnil, to spíš ne. Kamera prý nenahrává, jen dělá fotky a teď není funkční (jak to ale mám vědět?) končíme tím, že ji majitel sám zakryl, rozloučil se a odešel. Víc asi dělat nejde. Nicméně opět kontaktuji i podporu AirBnB. Spousta věcí měla být v úvodních informacích k bytu a nebyla.

Moje a Vandiny postele jsou extrémně podivné, a já se rozhoduji z nich matraci přesunout na zem a raději spát na podlaze bez vrzání a tlačení špriclí do zad. Vanda se rozhoduje raději vrzat.

Zaklapáváme dveře a vyrážíme na obhlídku. Kousek od našeho bytu je La Rambla a tak se procházíme až k památníku Kryštofa Kolumba a do přístavu. Pak už jsen hledáme správnou restauraci (El Nou Cafeti ), objednáváme si tapas a palleu a tím den končí a my se napucnutí vracíme domů spát.