Opět noc s přestávkou.
Ačkoli jsme po celém tom chození byly unavené, stejně jsme si střihly nespací
přestávku. Co naděláme. Letos to na nás nějak doléhá.
Na dnešní den bylo hlášeno
sluníčko. Vykoupené tedy větší zimou, ale tomu jsme nevěnovaly pozornost.
Posnídaly jsme opět naproti hotelu v Dunkin Donuts, tentokrát já latté bez
cukru, Vanda opět perníkové latté bez přidaného cukru navíc. Bohatě ale stačila ta perníková příchuť,
takže prostě bylo děsně sladké i samo o sobě.
Po snídani (opět bagel plus
samozřejmě nutno ochutnat i donuty)jsme vyrazily směr fazole s cílem zažít
ji za slunečního svitu. Kus za fazolí se ještě nachází Buckinghamská fontána,
tedy jsme nejprve vyrazily k ní. Až na místě jsme zjistily, jaká to byla chyba.
Fontány totiž v zimě logicky nefontánují. A nejen, že nefontánují, ale
ani, opět logicky, neobsahují vodu. Tudíž na místě nebylo nic k vidění.
Suchá fontána. Plno trubek na dně. No nic, jdeme zpátky k fazoli.
Jenže už se projevuje ta zima.
Fouká, Vandě prý mrzne hlava i uvnitř . Okoukáváme fazoli (jo, za sluníčka je
fakt ještě hezčí pohled). I fotit je problém, prst pomalu přimrzá
k mobilu. Vzdáváme to. Vyrážíme na cestu zpět. Musíme jít ale přes Ross,
kde si Vanda kupuje čepici.
V hotelu popadáme tašky,
přičemž je mi jasné, že původní plán letět s poloprázdnou taškou prostě
nemůže vyjít. Takže navrhuji odbavit zavazadlo. Cestou na metro se tedy
zastavujeme v obchodě, kupujeme strečovou folii na zabalení tašky a míříme
do podzemí. Tady nás čeká další překvapení. Ačkoli je na automatu na jízdenky
napsáno, že lístek na letiště stojí pět dolarů, na obrazovce to nikde nejde
naťukat. Jdeme se ptát paní do budky. Ta nás odkazuje na lístek za tři dolary.
Vanda ho chce koupit, já protestuju. Potřebujeme navíc totiž přestoupit a
to navíc přestoupit s výlezem z metra. Na přestup je totiž nutné
vylézt z červené linky, projít nákupní pasáží a znovu vstoupit na modrou
linku. Popis na automatu píše cosi i o příplatku za přestup. Navíc všechny
informace vedou k tomu, že je něco blbě. Na letišti šlo koupit zpáteční
lístek za 2x5 dolarů. Na netu nikdo nepsal, že cesta na letiště stojí jinak než
z něj. Automat má taky jasné popisky...
Vanda se jde ptát znovu. Znovu ji
paní v budce ubezpečí, že jí pochopila už poprvé. A že ví, že na automatu
je napsáno 5 dolarů. Aleať si prostě koupíme lístek za tři a jedeme. OK.
Jedeme. Hlásím, že pokud nás to někde vrátí, hned jedu zpátky to paní
vysvětlit. Ale ne, v pohodě za tři dolary dojedeme na letiště. Zajímavá
věc.
Na letišti přehazujeme věci
z našich příručních tašek do tašky pro odbavení (tím se myslí taková ta
běžná kostičková taška na zip, co se v ní kdysi tahaly krámy z Polska
ve velkém. Praská na ní ovšem zip. No, nevadí, máme tu folii. Balíme tašku (a
stoprocentně jsme jediné divné na celém O Hara letišti). Zavazadlo odbavujeme,
kupujeme si něco k jídlu a čekáme na let. Ten měl cca půl hodiny zpoždění,
ale jinak probíhal poměrně v poklidu. Jen tedy vedle nás seděl podivný
chlapec, který si zatáhl své okýnko a celou cestu pařil hry. Tedy nás ochudil o
super výhled na New York při přistání. Nad La Guardií jsme vyčkávali a mírně ve
vzduchu poskakovali. Před námi seděly dvě děti a jedné holčičce se začalo chtít
blinkat. Maminka podávala pytlíky, ovívala a my se už těšily, až to přijde a
začne řetězově zvracet celé letadlo. No, bohužel. Holka to vydejchala a my
přistály.
Pak už to šlo ráz na ráz. Koupily
jsme si lístky na metro, nahuply do autobusu z letiště, dojely
k metru, přestoupily a došly ten chybějící blok k našemu novému
domovu. Už jsme ani nešly jíst.
Poprvé v rámci naší cesty jsme tu i spaly celou
noc.
PS: Chicago bylo naší volbou ještě z dalšího důvodu. Starostou Chicaga byl kdysi, v letech 1931 - 1933, Antonín Čermák. Ten pocházel z Kladna a po vzoru "naše kráva jednou pila z vašeho potoka" je to náš příbuzný. Moje babička pocházela také z Kladna a její maminky maminka (asi) byla sestřenice maminky dotyčného starosty. Nicméně váže se k tomu veselá historka jak prý kdysi Antonín Čermák zavítal z Ameriky do Kladna, sezval příbuzné na nějaký oběd či podobné setkání. A mé prababičky manžel z nějakého osobního důvodu rozhodl, že na to setkání jejich rodina nepůjde. No, chyba. Každý účastník setkání prý tehdy dostal na památku dolar. A my ostrouhali :-D
Každopádně je návštěva Chicaga logicky rodinné "must have". A věřím, že by moje babička měla radost.
V Chicagu je velká Cermak road s délkou cca 30 km a stanice metra Cermak st. /54 St. Přestože v centru Chicaga jsme potkaly řadu soch politiků a starostů města, na sochu A. Čermáka jsme nenarazily. Stejně tak, díky našemu rozhodnutí pohybovat se pěšky, jsme nebyly ani na Cermak road, ani na Cermak station. Nicméně jsme bydlely v hotelu The Inn of Chicago. Je to hotel postavený v roce 1928 na Magnificient mile a tedy můžeme klidně předpokládat, že jeho historie se s místním starostou setkala.
Žádné komentáře:
Okomentovat