Ráno jsme si zašly do obchodu za
rohem pro snídani a udělaly si vajíčka. Během snídaně jsme vedly řeči s našimi
bytnými. Respektive jeden uklízel, druhý si s námi povídal 😊.
Tak jsme se dozvěděly, že u Times
square je hotel s vyhlídkovou plošinou. Nikdo tam nechodí, pokud
v hotelu nebydlí, protože to turistům přijde divné v tom smyslu, že se musí vyjet hotelovým výtahem do lobby a navíc ještě projít přes
hotelovou restauraci. Nicméně je to možné a máme se tam zajít podívat. Tak jo.
Jedeme do města. Vanda ještě ale
řeší neobvyklý silonkový problém. Koupila si silonky, aby si mohla vzít na sebe
šaty. Ale silonky zcela velikostně neodpovídají a nemůže je na sebe narvat.
Holka moje praktická to řeší nůžkama. Stříhá silonkám špičku a dělá z nich
legíny. Můžeme vyrazit. U Hard Rock café na Times square máme totiž dneska
spicha. Přijede za námi Katherine (Vandy výměnná kamarádka z programu na střední škole). Katherine nyní studuje na Pensylvánské univerzitě a tak to do New Yorku nemá daleko.
Nečekaly jsme dlouho a byla tam. Dlouhé vítání a jdeme se podívat na vyhlídku.
Holky nezavřou pusu. Z vyhlídky hotelu Novotel (vše proběho tak, jak bytný
říkal) jsme vyrazily k central parku. Tam jsme shlédly pouliční
vystoupení, okoukly opět nefontánující fontánu a usoudily jsme, že je čas
na kafe a něco k jídlu. Na Lexinton ave jsme potkaly hodně zajímavou pekárnu s kavárnou
a usadily se na kávě.
Pak jsme došly
k Rockefelerově centru a zjistily jsme, že je ooobr fronta na bruslení plus
navíc je v období svátků (blíží se díkůvzdání) bruslení brutálně drahé (35
dolarů na osobu bez půjčení bruslí).
Vzdáváme to. Okukujeme MaM world,
holky si kupují bonbony. Dalšími plány je ferry kolem sochy svobody. Je asi
pět, Katherine má koupený autobus domů na 21:30. Já ten maraton vzdávám. Jedu
domu s tím, že holky nebudou mít závaží na krku a Vanda dorazí později.
Doma nejde internet. Nemůžu tedy
informovat Vandu o výluce, která znamená, že je nutné vlakem metra dojet na
konečnou, protože vlak na naší odnoži cestou tam nikde nazastavuje. Na konečné se
musí sednou na vlak zpátky a pak je možné normálně na naší stanici vystoupit.
Když se blíží čas, kdy by se mohla Vanda objevit, jdu jí naproti k metru.
Bydlíme od něj asi pět minut, žádná velká dálka. Čekám, čekám, čekám...Vanda
nikde. Už jsem byla divá i personálu, krerý mne posílal sednout si na lavičku
uvnitř placeného prostoru. Už to skoro vzdávám, když tu udělám dva kroky
stranou a tam chytím wifi banky poblíž. A zrovana mi Vanda píše, že už je doma.
Jak totiž nedostala můj vzkaz, nikde se nedozvěděla o snadném řešení problému,
a tak šla od poslední zastavovací stanice pěšky. Proto jsme se minuly.
Kolem půlnoci jdeme spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat