Ráno jsme vyjížděli trochu později, než v sobotu. Mířili jsme na letiště s představou, že když píší „historische rundfahrt“, bude tam i historische expozice. No, tak jsme se spletli. Alezas tolik to nevadilo. Ono od elektrárny a muzea, kde jsme byli včera, vede asi 25 km trasa, kolem různých pozůstatků válečného programu. A od letiště pár zastávek bylo. Takže jsme tu a tam zastavili, koukli v lese na ruiny, povětšinoiu koncentračního tábora, a jeli dál. Až jsme přijeli k plotu. Za ním byly staré vojenské autobusy. A když jsme si autobusy fotili, Pepa poznamenal, že někdo je uvnitř. A že tedy jdeme taky. Nevěděla jsem kudy, ale hned bokem byla díra v plotu. OK, vlezli jsme tam a šli. Jenže ne moc dlouho. Zatímco ti před námi stihli z cesty uhnout dřív, než je zaznamenal jeden z autobusíků, my už to nestihli. A tak k nám autobusík dojel, a vysvětlil nám (tedy jeho řidič), že je to uzavřený areál, kam se nesmí. Jenže jsem viděla v autobusíku lidi a tak jsem se jala zjišťovat, jestli tuhle tour lze tedy absolvovat autobusíkem. Pán mluvil spíš jen německy, a mě to nedocvaklo. Dal nám letáček a já zase měla mozkový zkrat. „Historische rundfahrt“. A tak jsme jeli znovu na letiště. Tam nám paní v budce, dost otráveně, poradila, že ona zajišťuje jen lety. Jízda v lesíku se zařizuje o kousek dál. OK, OK, naše chyba. A tak jsme dojeli podle instrukcí o kus dál, kde byla jen tabule žejízdy do lesíka tady a že v 11, v 13 a 15hodin. No a bylo něco před 12 hodinou. Ale už jsme skoro místní, odjeli jsme tedy 2 km vedle do přístavu v Peenemunde, dali si bratvurst v dalamánku (a Pepa dost pobavil obsluhu, když si poručil „well done“ bratvurst), já ještě svařené víno a nakonec ještě i prohlídko zaparkované vojenské lodi Hains Beimer (Tarantull). Všechno jsme to stihli hezky před tour do lesíka.
Ono je to totiž tak. V lesíku bývalo testovací městečko.
Co městečko, spíš město. A testovali všechno možné. Nejenom V2, ale i V1 a
další rakety. A ne všechny testy se povedly. Něco i spadlo kde nemělo. A tedy
je lesík kolek Peenemunde plný munice a nevyčištěný. Proč, to mi není moc jasné.
Nicméně jsme nastoupili na tour a já si začala rvát vlasy z hlavy.
Pan řidič okázala ignoroval fakt, že s sebou veze tři cizince (nás a ještě
jednu španělku) a mlel německy. Jako mohlo to být zajímavé. Pán byl zjevně
nadšenec, auto měl plné nálezů z lesa, dotazy odpovídal…ale německé dotazy
v němčině. Takže dost naprd a tedy ani nevím, proč les není vyčištěný (a proč
se nepředpokládá, že je, když už tam skoro 80 let stejně leze plno lidí dírama
v plotech).
No nic. Takže nic nevíme, ale viděli jsme hodně rozvalin, na
které zapůsobil čas a příroda. Všude je les, mezi kterým jsou nejen rozvaliny
domů, ale i kvalitně zarůstající opalovací rampy. Tour trvala dvě hodiny,
posledním bodem byl celý testovací areál pro zkoušky V2. Ani z něj už moc
nezbylo, ani valy v okruhu kolem nejsou moc vidět.
Pak už jsme se jen vrátili k autu a byli volní. Cestou
domů jsme se zastavili v městečku Karlshagen, kde probíhal Velikonoční
festival, nicméně byl zaměřený hlavně na děti. Představení veselého harmonikáře
bylo k nevydržení a tak ho Pepa zajedl řízkem. Já chtěla jahody v čokoládě,
ale tu frontu, co u nich byla, jsem nevydýchala.
Pak už jsme se jen vrátili domů, trochu si odpočinuli a
nakonec vyrazili na večeři. Tentokrát jsme testli rybí restauraci ve vesnici
trochu vzdálenější. Ale za mne spokojenost. Docela předčila místní poměry.
Uměli anglicky, brali karty a prostředí bylo útulné. Dost nezvyklé na místní
poměry…
Žádné komentáře:
Okomentovat