Bulharsko, Varna - zima až praští

Ráno jsme opět posnídali z vlastních zásob a řešili jaký je plán. Ve chvíli, kdy jsem říkala, že se počasí asi umoudřilo a podle telefonu nemá pršet, jsem zvedla oči od displeje a zjistila, že venku opravdu neprší. Pro jistotu rovnou sněžilo. Paráda.

Rozhodli jsme se to tedy rovnou vzít opět na kávu, ale ouha. Vybraná kavárna (a pražírna kávy v jednom) měla uvnitř jen dva stolečky a oba byly plné. Zkusili jsme další kaavárnu, ale ta byla zavřenáí a tak jsme končili ve třetí kavárně, která poměrně překvapila. Krom svého neotřelého interiéru nabízela hodně druhů káv, včetně káv degustátorských ze všech koutů světa.

A tady se přihodila historka, kterou jsem i vypíchla na facebook. Rozhodla jsem se totiž neobjednat si lákavou kávu Blue Mountains z Jamajky ze strachu, že bude stará (cena byla dvojnásobek kávy jiné a tak jsme měla obavy). Bylo to zbytečné jak jsem později zjistila, protože kávy tohoto typu připravují z jednotlivě balených podů, ale to jsem nevěděla. A tak jsem si objednala kávu ze Sumatry a těšila se. Když ale byly hrnky na stole, začala jsem schraňovat cukr, který vozím kolegům. Jenže jeden pytlík cukru mi chyběl. Moje shánění cukru zaregistroval děda a na dotaz "chceš cukr" jsem ani nestačila zareagovat a šup! Už jsem měla vysypané balení v kávě. V té své Sumatře. Degustátorské. O objemu 20 ml! Normálně jsem skoro začala plakat. Celým pytlíkem cukru zkazit mých 20 mililitrů výběrové kávy! No, naštěstí ta káva stála 2,99 leva. Je fajn být někdy téměř za dolarového cizince, protože to pak prostě není problém si objednat kafe znovu. Servírka asi moc nechápala,a le zachovala dekorum a novou kávu přinesla. O cukru jsem ten den před dědečkem už ani necekla :)

Po kávě jsme vyrazili do města. Obhlédnout katedrálu, operu, hlavní promenádu ve městě....a za ani ne hodinu už nám byla taková zima, že jsme se rozhodli to vzdát. Došli jsme opět ke zlaté ovci, tam jsme se usadili s čajem a opět objednávkou mnoha předkrmů a debužírovali několik hodin s plánem už nevytáhnout nos z domu. Až asi v půl páté jsme zaplatili, zavolali si taxi na letiště a vyrazili vstříc letu domů.

Byl to krátký výlet, mám pocit že většinu z něj jsme seděli buď v kavárně nebo v restauraci, ale rozhodně to stálo za to. Pro příští případný návrat do Varny víme, že nejlepší bude si půjčit auto, Varnu vynechat (parkuje se tu totiž kvůli zónám asi stejně blbě jako v Praze), a objet s ním okolí.

Další průšvih této cesty čekal v Praze. Vanda zjistila, že zapomněla knížku v letadle. Nevadilo by to tolik, už jí stejně stihla dočíst - ale jako záložku používala fotku z polaroidu. A ta pro ní měla hodnotu. A i když to zjistila hodně brzy, ještě jsem stále byli na letišti - letadlo se už stihlo otočit a odletět pryč. A šéf úklidu nebyl k dosažení, takže jsme nevěděli, jestli knížku objevili nebo ne. Byla z toho dost smutná,a le na druhou stranu - už jsme toho v letadlech nechali poměrně dost, knížka není jedinou ztracenou věcí.

Bulharsko, Varna - termální lázně sv. Konstantin a Helena

Předpověď počasí se neuměla moc rozhodnout, jestli bude pršet, nebo nebude a jestli bude velká zima, nebo menší. A takjsme na další den naplánovali jistotu, se kterou počasí nehne - pobyt v termálních lázních.

Nejdříve jsme se na to nasnídali - já jsem ráno vyběhla do pekárny, kde jsem byla ale hrozně zklamaná. Čekala jsem nabídku různých druhů pečiva - ale měli jen chleba. A tak jsem se otočila, došla do minimarketu a koupila klasiku - nějaké máslo, sýr a salám. Doma jsme si uvařili čaj a v klidu posnídali. Pak jsme se vydali na autobus,a le s vědomím, že nám jede až za hodinu jsme to cestou stočili na kávu. Bohužel, blbě jsme si vybrali podnik. Znuděná obsluha s kávou nic moc a hlavně se zasklenou terasou, která byla propojena s vnitřními prostory kavárny,a le na které se z nějakého důvodu smělo kouřit. A tak byl kouř i uvnitř kavárny. Úžasný "zážitek". Navíc v této pokrokové kavárně nešlo platit kartou. 

No ale přečkali jsme to a na zastávku MHD jsme došli chvíli před tím, než náš autobus 31a přijel. Nastoupili jsme a nastal problém s lístky. Řidič nás odkázal na automat. Ten moc nechtěl spolupracovat, ukázalo se, že nezná možnost nákupu víc lístků najednou a vůbec že chce dvojnásobek ceny jen proto, že si kupujeme lístek v buse. Zajímavé. Tak jsme každý zaplatil dvě leva za lístek, přičemž nákup trval možná deset minut, než jsme to s Vandou pochopily a nějak zprocesovaly. Pak jsme zjistily, že je i aplikace na lístky, ve které lze lístek koupit za 1 leva. No ale tak jsme přispěli dopravnímu podniku města Varny, no. Celá jízda trvala asi 30 minut. Vystoupili jsme na zastávce u Lidlu ve svatém Konstantinu a vyrazili směr termály. Tohle místo je hodně přímořské, a tak jsme procházeli takovým městem duchů, kde byl jeden zavřený hotel vedle druhého. Otevřený snad jen byl hotel, který nabízí lázeňskou péči a patří k termálům, kam jsme směřovali - mimochodem až někdy budete chtít do lázní, zkuste to obhlédnout zde. Vanda akčně zjistila, že balíček procedur se snídaní a ubytováním stojí asi třetinu toho, co obdobná péče ve Františkových lázních...

V recepci jsme si zaplatili cedonní vstup do termální části lázní (ještě je fitness část a aqua část), převlékli se do plavek a zabrali pro sebe velké postele u bazénu. No a pak jsme to šli zkusit :)

Koho by to zajímalo - Home - Aquahouse Thermal & Beach

Celý den jsme pak různě přebíhali mezi bazény a saunami. Chvíli uvnitř, chvíli venku a nejlepší byla finská sauna s výhledem na rozbouřené moře. Odpoledne si i babička zašla na masáž zad a když zašlo slunce, daly jsme si s Vandou víno a vlezly s ním do venkovní vířivky. Co nám chybělo...

Na cestu zpátky jsme se rozhodli ovšem se vybodnout na autobus a tak jsme poprosili v recepci, zda by nám zavolali taxi. Netrvalo ani pět minut a byl u dveří. Do Centra Varny to bylao asi 11 kilometrů a byli jsme tam hodně rychle. Nechali jsme se zase odvézt ke zlaté ovci s tím, že se tam navečeříme, ale chyba lávky. Byl pátek večer a všechna místa byla rezervovaná. Smůla. A tak jsme popadly naše telefony a pomocí google našli bulharsku restauraci "Старият Чинар". Nejdřív jsem byla hrozně zklamaná, protože točené pivo měli místní jen černé a světlé byl nabízen Heineken. Ale nakonec jsem tedy pivo oželela a musím říct, že jídlo bylo hodně dobré, ač tedy typicky bulharské. To znamená stejně jako ve vedlejším Rumunsku, založené na mase. Nacpali jsme se k prasknutí a opět jsme se jen z posledních sil dovalili domů spát.

Bulharsko, Varna - aneb nechceme slevu zadarmo :)

 Nechěli jsme. Jenže se toho sešlo najednou moc. To nejdřív poslal Wizz air slevu 10 euro na let. Pak jsem zjistila, že babičce skoro propadá kredit, který získala za staré zrušené lety a pak jsem ještě objevila, že i já s Vandou nějaký drobný kredit máme. Suma sumárum, let do Varna a zpět mne s Vandou vyšel na přesvědčivých 350 korun (babičku trochu dráž, protože nemá členství ve wizz klubu). To se prostě nedalo odmítnout. A když jsem zjistila, že podobně levně se dá i pronajmout ve městě byt, nedalo se nic dělat. Proběhly pak drobné šachy o termín, a tak jsme se do toho zamotaly, až jsme úplně vypustily, že bude druhé kolo voleb. To byla dost prekérka, ale cesta do Sofie by vyšla na pět hodin tam a pět zpět. Do Bukurešti asi na čtyxři tam a čtyři zpět. Tak jsme se přesvědčila, že v rámci rodiny zachováme stav z prvního kola (já s Vandou ubudu, naopak bratr se ženou přibude a navíc přibude i Vandy františek, který se konečně probojoval k volebnímu průkazu. Takže letíme!

Ve Varně jsme přistáli hodinu po půlnoci. To už MHD nejezdí, takže jsme si museli vzít taxika. A jak už to bývá, turistům to moc nemyslí. A tak jsme málem hupla prvnímu nabízejícímu na špek. Ale když se nás snažil vést na parkoviště místo k řadě taxiků před halou, rychle mi svitlo a sedli jsme do normálního licencovaného taxiku. Za chvíli jsme byli u domu za necelých 15 leva. Ve skříňce na kód jsme si vyzvedli klíče a za chvilku už jsme mohli hupnout do připravených peřin.

Takže jsme si ráno trochu přispali a pak se rozhodli jít na snídani do nějaké kavárny. Vybrali jsme jednu ze tří poblíž a vyrazili jsme. Lilo jak z konve, ale za pár minut už jsme si objednávali snídani. Kavárna vypadala sympaticky, jen obsluze příprava dost trvala. No nevadilo, alespoň zatím přestalo pršet.

Po snídani vybrala babička trasu k moři a tak jsme vyrzili. Pomalým krokem do přístavu, který jsme si prošli až k majáku. Už inepršelo, ale foukal hodně chladný vítr a tak jsme zvžovali, že by byl fajn čaj. Nebo oběd, k snídani měli téměř všichni jen croissant. Obhlédli jsme nabídku a pročetli hodnocení na google a zvolili jsme přístavní "Happy grill". Dobře jsme udělali. Usadli jsme se k oknu s výhledem na přístav a moře a dlouze prohlíželi širokou nabídku jídelního lístku. Nakonec jsme vybrali - dědeček s babičkou čínu, Vanda nudle a já kuřecí pláken na rýži s olivami. Spokojení jsme byli všichni, stejně jsme ale byli i zvědaví, a tak jsme průběžně ochutnávali ze všech talířů na stole. S ochutáváním byli spokojní všichni, kromě mě - mě babička přistrčila svůj talíř pod nos tak šikovně, že jsem si hezky nabrala maso a rýži - ovšem maso, které babička vyplivla, protože bylo žužlavé. Takže můžu potvrdit, že žužlavé fakt bylo. No nic, příště musím dávat pozor na to, co mi kdo nabízí. Po obědě ještě Vanda neodolala dezertu v podobě creme brullés úžasnou karamelovou krustou navrchu a byli jsme připraveni opět vyrazit do zimy. A tak jsme vyrazili podél moře po promenádě. Okukovali jsme plavecký bazén, kde lidé plavali (zjevně teplá voda) a obdivovali vlny a vůbec pohled na moře. 

Potkali jsme i námořní muzeum ( o něm nám Pepa dlouze vyprávěl před odletem), takže jsme okoukli ponorrku z 1. světové války a i další exponáty a pokračovali opět podél moře dál. Až nás překvapilo, kolik barů a kaváren je podél moře otevřených. Uchvátil nás zejména bar Moonlight s bazénem s teplou vodou (40 stupňů). Že je to paráda dokládalo osazenstvo, které v něm pařilo. Zjevně jim bylo dost horko, takže se odbíhali i koupat do moře.

Nám byla dost zima a tak jsme po nějaké době seznali, že je čas se otočit a vyrazit zpět. To jsme udělali (po sérii fotek u moře,které si děda vyžádal pod názvem "stařec a moře") a protože jsme to vzali kratší cestou přes město, zjistili jsme, že mezi domy tolik nefouká. A tak jsme s Vandou neodolaly a daly si i zmrzlinu.

Na večeři jsme zašly do podniku "Zlatá ovce", což je kromě restaurace také malý pivovar. A takjsme dali s dědou pivo a objednali si každý nějaký z předkrmů, a pakjsmer hodovali stylem "každý ochutnává všechno". Měli jsme "ruskou ruletu" aneb papričky plněné sýrem a zamotané ve slanině, smažené obalované mozerella proužky, hummus a bulharský salát. K tomu několik ciabat. Velká spokojenost. Pak už se jen odvalilili domů a šli spát.