Luční bouda - Výrovka

Předpověď počasí se tu každou chvíli mění a na dnešek byl hlášený déšť a dokonce i bouřky.Zašly jsme na snídani s tím, že uvidíme, co bude. Snídaně klasická (vajíčka, párky, salámy a sýry) dnes byla doplněná krupicovou kaší. Tu jsme neměly už dobře dvacet let! :)

Po snídani lilo jak z konve. Děláme, že nevíme a že za potopu může matka.

Po výměně batohu za suchý už můžeme vyrazit. Plánována je cesta Obřím dolem k Richterovým boudám a přes Výrovku zpět. Počasí ale nevypadá moc stále a měníme směr cesty s tím, že když nás dostihne bouřka, jsou chaty kousek od sebe a je kam se schovat, případně se můžeme otočit a vrátit.

Hned u Výrovky začínáme váhat, co dál. Nebese dost zatahuje, zvedá se vítr. Situaci konzultujeme s jedním dalším turistou, ten ale ví to samé,co víme my. Předpověď se furt mění. On svoji cestu do Špindlu vzdává.

My čekáme, co bude. Jdeme si sednout na Výrovku, objednáváme si borůvkový koláč a malinovku.  

Vítr je ještě větší. Vzdáváme to a jdeme zpátky. Přicházíme k boudě, Sněžka je celá pod mraky, ale začíná vykukovat sluníčko. Navrhuji krátkou okružní cestu ke Slezskému domu, Vanda už ale asi nechce. Vrací se na pokoj a já mířím na rašeliniště pro pár fotek.

Zbytek odpoledne odpočíváme. Vanda se původně holedbala tím, jak se bude učit na zkoušku,ale...

U večeře si na zítra zamlouváme jeden koláč jako dezert po večeři (nikdy na nás nezbude, všechno se sní už v poledne), probereme na recepci sprchu co neustále mění teplotu z ledové na horkou a jdeme spát. Zítra je zatím slibovaný déšť až na odpoledne. Budeme doufat.   

Luční bouda- Karpacz

Ráno jsem se vzbudila poměrně brzy. Koukla jsem na mobil, kolik je hodin a nalistovala jsem si počasí. Předpověď se pro náš pobyt opět mění co hodinu. Tentokrát hlásila, že údajně bude hezky, nalistovala jsem webkameru, abych viděla, jak je venku, aniž bych se musela zvedat z postele a udělat krok k oknu :-D

Ukázalo se, že je hezky a navíc právě vychází slunce. Oblékla jsem se a vyběhla ven se na východ podívat.

Pak jsem se vrátila do postele a ještě zkoušela spát.

Po snídani jsme vyrazily v opravdu krásném počasí směr Polsko. Protože sena polské straně Krkonoš platí vstupné, snažila jsem se o to ráno. Bratři poláci pro nás speciálně zřídili webovou stránku, ze které si lze vstupné koupit on-line. No. Jenže možnosti plateb (a že jich bylo milion), neumožňovaly platby kartou. Všechno byly odkazy na  platby pomocí přímého vstupu do vybrané polské banky.

Takže cesta Polskem začala bez vstupenky.

Klesaly jsme dolů do údolí a kochaly se.

Až jsme došly do městečka Karpacz. Bylo v plánu prohlédnout si místní kostelík, dát si kafe a pokračovat lanovkou zpátky nahoru. U kostelíka jsme potkaly oficiální budku pro vstupné do Krkonoš a vstupné zakoupily tedy skoro dodatečně.

S kávou to bylo horší. Pár stánků (nezkoušely jsme vybavenost terminálem pro platbu zmrzliny kartou), ale nějaká sympatická kavárna nikde. Pár jsme jich potkaly, ale zavřených, protože koronavir.

Pokochaly jsme se tedy (v uvozovkách) ohromným hotelovým komplexem obřích megalomanských rozměrů, který v městečky stojí a vyrazily směr lanovka. Cestou jsme potkaly vodopád, který nás nenadchl, protože byl v obležení lidí a turistickou zajímavost v podobě gravitační anomálie, kdy zastavené autona cestě z kopce se samo rozjede do do kopce nahoru. Vzhledem k tomu, že kopecje malý, asi jen vypadá, že silnice směřuje z kopce a sklon je opačný, než se zdá. Ale i takjeto zajímavé. My ale neměly auto na vyzkoušení :-D

Chtěla jsem válet plechovku, co ležela u cesty, ale Vanda na mě koukala, že jsem divná :-Da já zrovna začínala být trochu unavená a uvítala bych spíš to kafe, než kutálející se plechovku.

No, dorazily jsme k lanovce, koupily lístek (banka mi dvakrát odmítla platbu, než mi Vanda doporučila použít platbu kontaktním způsobem) a ani jsme si nestihly obléct bundu a už jsme seděly na lanovce a jely nahoru. Takže ke konci už jsme hodnotily, které naskočila větší husí kůže :)

Od lanovky (s čůrací přestávkou rebelsky provedenou bez placení - nemáme dva polské zloté na osobu) jsme došly ke slezskému domu a daly malou přestávku z vlastních zdrojů "krys"(aneb cimrmanovo dobytí severního pólu).

Pak jsme se vydaly zdolat Sněžku a Vanda určila, že přímou trasou.Ufff.

Povedlo se. Nahoře jsme si v poštovně koupily již tradiční kofolu (jen už není točená) a vyrazily domů. Luční boudu jsem po téměř 19 km dost ráda viděla.

Luční bouda

Všechny naše cestovní plány zhatil koronavirus a bylo jasné, že nejdříve se půjde rozjet jen v rámci republiky. Začaly jsme přemýšlet, kam to bude. Vandy první slova byla "jen ne zase Krkonoše". Jasně, chápu, Krkonoše jsou u nás často první volbou. projíždím mapu republiky, zkoumám co by mne kde zaujalo...až kliknu na Luční boudu. Pro tu se hodně rychle nadchne i Vanda. Představa, že trávíme noci takvysoko, jak jen to jde, večer odejdou poslední turisté a my zůstáváme na vrcholcích skoro samy... To musíme mít :)

Odjezd nám trochu komplikují boty, protože jedny trekové zjevně dosloužily, ale kupujeme ještě ráno nové, kotníčkové pro Vandu které furt nějaký kloub někde vypadává a jedeme směr Krkonoše.

Zastavujeme se na oběd, v Peci vybíráme z bankomatu a hledáme parkoviště u kapličky. Projevujeme se jak blbý turista. Parkoviště není nadepsané "U kapličky" a obsluha také není vidět, projíždíme tedy vedle závory dál, kam nás žene navigace. Tam se přeptáme na kapličku, zjistíme že "to je ono" a vracíme se k platící budce. Vzít si lístek ale už nemůžeme. Paní tedy vypisuje lístek ručně a je na ní hodně jasně vidět, co si o nás myslí. Ptáme se ještě na pizzerii u kapličky. U té nás má čekat odvoz na Luční boudu. Čekám pizzerii U kapličky ale na místě je pizzerie Anděl, což mne krapet mate. Ukazuje se ale, že jsme správně. Nastupujeme za vydatného deště a míříme směr vrcholky.

Ubytováváme se a získáváme rodinný pokoj. Tím se myslí pokoj se dvěma ložnicemi, Vanda jásá, slavnostně mi přenechává postel v hlavním pokoji a zabírá si svojí místnůstku. Přemýšlíme, co dělat. Docela dost prší. Rozhodujeme se, že vylezeme ven a obhlídneme boudu. Prší a není vidět skoro na krok. Stačí deset metrů a už jsme na vrcholcích fakt samy, není vidět ani naše bouda.

Radost z výletu nás ale popohání, tak jdeme po cestičce směr Sněžka. U Slezského domu si pohráváme s myšlenkou zdolat vrchol. Už jen proto, že já v životě lezu na Sněžku zásadně jen když nehrozí, že z ní něco bude vidět. Ale nakonec si to rozmýšlíme a vracíme se zpět. Navrhuji jít zpátky jinudy, ale Vanda připomíná poslední bloudění v okolí a odmítá. Ukazuju jí mapu, že to rozhodně jde i obejít. Nesouhlasí, ale nakonec jde. Tentokrát jsem měla pravdu a i když nebylo nic vidět, Luční boudu jsme opět našly. 

Na pokoji je zima a jsme mokré. Zapínáme v koupelně sušící žebřík, na něj skládáme věci a samy lezeme do sprchy. Máme sicek bydlení denně saunu zdarma - ta se alemusí objednat a potřebuje čas narozehřátí. Tak holt sprcha.

Pak jen večeře (já polévku a místní ooobr rohlík, Vanda hemenex bez šunky. Dostává tedy šest volských ok a ujídá z mého rohlíku. Nechápe, jak kdysi mohla sníst hned dva.) 

Půjčujeme si na recepci karty a hodíme pár partiček prší, než se vrátíme do pokoje a zalezeme do postele. Vanda se sune ke mně, protože mám televizi. A protože televize má Netflix, přihlašujeme se, koukáme na nový díl Sněhové archy a pak už jdeme spát a těšíme se, že zítra pršet nebude.