Plán byl vstát v osm a vyrazit nejpozději v půl deváté z domu tak, abychom kolem deváté byly už u CN tower - zde se měla odehrávat dnešní hlavní atrakce - vanda si vybírala dárek k narozeninám. V květnu, když se plánovala oslava Vandiných osmnáctin, se i přemýšlelo nad dárkem. Cílem bylo nadělit něco zvláštního, něco, na co b Vanda opravdu mohla vzpomínat. A výsledkem bylo pořízení vstupenky na Edgewalk - atrakce v Torontu na CN tower - kdy zájemci vyjdou ven z věže ve výšce asi 350 metrů a mohou celou věž obejít. Celá atrakce má trvat zhruba 1,5 hodiny, přičemž venku lidé stráví cca 30 minut.
Videí z atrakce na youtube plno, příklad může být třeba zde:
I proto jsme chtěly mít kufry odbavené až do Prahy, ale protože se to nepovedlo, domluvily jsme se s naším ubytovatelem, že necháme kufry u něj doma.
K věži jsme dorazily poměrně brzy, bylo ještě dost před devátou, hlavně proto, že jsme bydlely asi jen pět minut od věže, takže jsme ji měly vážně moc blízko. Našly jsme "základnu" pro edgewalk a tam se Vandy zeptaly, zda nemá problém jít už v devět hodin, místo v půl desáté. neměla, takže se šla převléknout a připravit hned. Na devátou hodinu šly tedy dvě - Vanda a jedna holčina z Brazílie.
po převlečení a krátké instruktáži obě "chodkyně" vyrazily vlstním výtahem nahoru a já zůstala sama. Vypravila jsme se tedy k výtahu pro všechny ostatní a tam jsem, takhle brzy ráno, byla samotinká taky. Můj strach z výšek dostal touto dovolenou dost trhlin (102 patro One world observatory, vyhlídka na Top of the rock, noc ve 30 patře hotelu u Niagary), takže slečně ve výtahu nedalo žádnou práci mne přesvědčit, abych se dívala na cestu proskleným výtahem, protože to stojí za to. Opravdu stálo. za chvíli jsme byly nahoře a já se mohla kochat výhledem na poměrně liduprázdné rozhledně. Když jsem prošla asi půl kola z 360 stupňů vyhlídky, objevila jsem monitory, které vysílaly zábězy z Edge walk - tam jsem pozorovala Vandu jak si neohroženě chodí kousek nade mnou. Pak, když vandaa odešla ze záběru, jsem sešla o patro níž, kde je vyhlídka vylepšena skleněnou podlahou. Chvíli jsem váhala,ale pak jsem se na ni postavila taky. Také jsem si na ní lehla a poprosila paní, aby mne vyfotila. Paní zas poprosila manžela a opět se potvrdilo jen to, že japonci neumí vůbec fotit. manžel mne vyfotil jak ležím na podlaze. OK. Ale to si můžu lehnout v obýváku taky. Ani ždibec náznaku, že ta podlaha je skleněná ve výšce...
No nic.
Když jsem se dostatečně pokochala, měla jsem pocit, že je hodně hodin a měla bych jít na smluvené místo schůzky s Vandou. Cestou jsem ješětě v suvenýrech koupila Vandě na památku hrníček (s umně zalepenou informací, že nelze mýt v myčce - grrrh) a šla na Vandu čekat. Trochu jsme se minuly - součástí Vandina lístku byl samozřejmě i vstup na věž samotnou, ale to jednak vandu už moc nebavilo, jednak mne tam nenašla, tak se moc nezdržela a přijela za mnou.
Přemýšlely jsme, zda stihneme ještě něco v Torontu, než se budeme muset vrátit na letiště a zjistily jsme, že okružní plavba lodí odjíždí za chvíli a cesta má trvat 45 minut, což bylo tak nějak akorát tak, aby vše vyšlo jak má. před odjezdem lodi jsme si ještě stihly koupit kafe a bagel se snídaní a projely jsme se po jezeře s vyhlídkou na přilehlé ostrovy.
Pak už jsme jen vyzvedly kufry (mami, zastavím se tady v krámě a koupím si vodu - a javorový sirup a javorové sušenky a bonbony s javorovým sirupem) a vyrazily jsme na letiště. Tam jsme znova nechaly odbavit kufry (vše automaticky, což vedlo k tomu, že velký kufr hlásil o 200 gramů vyšší, než přípustnou váhu - tedy jsme byly odsunuty k přepážce s člověčí obsluhou, ta převážila, kufr byl najednou o dvě kila lehčí než limit - a kufr byl přijat k přepravě). My si daly kafe, Vanda si ještě stihla koupit rtěnku a už se nastupovalo. Tentokrát jsme získaly místa u okna v letadle s rozvržením (2--3--2), takže paráda. Trochu problém byl, že se v Torontu čekala velká bouřka. Už od rána, jak Vandě pověděla paní na věži. Pršet zčalo s naším nástupem do letadla, který už byl i tak zpožděný. Znamenalo to, že jsme ještě víc než hodinu seděly v letadle a čekaly na odlet. Ten se nakonec povedl s dvouhodinovým zpožděním. Jakkoli jsme čekala, že v letadle cestu prospím, tak se tak nestalo. Přiletěly jsme do Prahy jak mátohy a celý den jsme se potácely obě v zombie stavu. Já se vzpamatovala úplně vlastně až teprve druhý den po příletu.
Žádné komentáře:
Okomentovat