Vandy narozeninový dárek a definitivní cesta domů

Plán byl vstát v osm a vyrazit nejpozději v půl deváté z domu tak, abychom kolem deváté byly už u CN tower - zde se měla odehrávat dnešní hlavní atrakce - vanda si vybírala dárek k narozeninám. V květnu, když se plánovala oslava Vandiných osmnáctin, se i přemýšlelo nad dárkem. Cílem bylo nadělit něco zvláštního, něco, na co b Vanda opravdu mohla vzpomínat. A výsledkem bylo pořízení vstupenky na Edgewalk - atrakce v Torontu na CN tower - kdy zájemci vyjdou ven z věže ve výšce asi 350 metrů a mohou celou věž obejít. Celá atrakce má trvat zhruba 1,5 hodiny, přičemž venku lidé stráví cca 30 minut.

Videí z atrakce na youtube plno, příklad může být třeba zde:

https://www.youtube.com/watch?v=qHfTorDolwA

I proto jsme chtěly mít kufry odbavené až do Prahy, ale protože se to nepovedlo, domluvily jsme se s naším ubytovatelem, že necháme kufry u něj doma.

K věži jsme dorazily poměrně brzy, bylo ještě dost před devátou, hlavně proto, že jsme bydlely asi jen pět minut od věže, takže jsme ji měly vážně moc blízko. Našly jsme "základnu" pro edgewalk a tam se Vandy zeptaly, zda nemá problém jít už v devět hodin, místo v půl desáté. neměla, takže se šla převléknout a připravit hned. Na devátou hodinu šly tedy dvě - Vanda a jedna holčina z Brazílie.

po převlečení a krátké instruktáži obě "chodkyně" vyrazily vlstním výtahem nahoru a já zůstala sama. Vypravila jsme se tedy k výtahu pro všechny ostatní a tam jsem, takhle brzy ráno, byla samotinká taky. Můj strach z výšek dostal touto dovolenou dost trhlin (102 patro One world observatory, vyhlídka na Top of the rock, noc ve 30 patře hotelu u Niagary), takže slečně ve výtahu nedalo žádnou práci mne přesvědčit, abych se dívala na cestu proskleným výtahem, protože to stojí za to. Opravdu stálo. za chvíli jsme byly nahoře a já se mohla kochat výhledem na poměrně liduprázdné rozhledně. Když jsem prošla asi půl kola z 360 stupňů vyhlídky, objevila jsem monitory, které vysílaly zábězy z Edge walk - tam jsem pozorovala Vandu jak si neohroženě chodí kousek nade mnou. Pak, když vandaa odešla ze záběru, jsem sešla o patro níž, kde je vyhlídka vylepšena skleněnou podlahou. Chvíli jsem váhala,ale pak jsem se na ni postavila taky. Také jsem si na ní lehla a poprosila paní, aby mne vyfotila. Paní zas poprosila manžela a opět se potvrdilo jen to, že japonci neumí vůbec fotit. manžel mne vyfotil jak ležím na podlaze. OK. Ale to si můžu lehnout v obýváku taky. Ani ždibec náznaku, že ta podlaha je skleněná ve výšce...

No nic.

Když jsem se dostatečně pokochala, měla jsem pocit, že je hodně hodin a měla bych jít na smluvené místo schůzky s Vandou. Cestou jsem ješětě v suvenýrech koupila Vandě na památku hrníček (s umně zalepenou informací, že nelze mýt v myčce - grrrh) a šla na Vandu čekat. Trochu jsme se minuly - součástí Vandina lístku byl samozřejmě i vstup na věž samotnou, ale to jednak vandu už moc nebavilo, jednak mne tam nenašla, tak se moc nezdržela a přijela za mnou.

Přemýšlely jsme, zda stihneme ještě něco v Torontu, než se budeme muset vrátit na letiště a zjistily jsme, že okružní plavba lodí odjíždí za chvíli a cesta má trvat 45 minut, což bylo tak nějak akorát tak, aby vše vyšlo jak má. před odjezdem lodi jsme si ještě stihly koupit kafe a bagel se snídaní a projely jsme se po jezeře s vyhlídkou na přilehlé ostrovy.

Pak už jsme jen vyzvedly kufry (mami, zastavím se tady v krámě a koupím si vodu - a javorový sirup a javorové sušenky a bonbony s javorovým sirupem) a vyrazily jsme na letiště. Tam jsme znova nechaly odbavit kufry (vše automaticky, což vedlo k tomu, že velký kufr hlásil o 200 gramů vyšší, než přípustnou váhu - tedy jsme byly odsunuty k přepážce s člověčí obsluhou, ta převážila, kufr byl najednou o dvě kila lehčí než limit - a kufr byl přijat k přepravě). My si daly kafe, Vanda si ještě stihla koupit rtěnku a už se nastupovalo. Tentokrát jsme  získaly místa u okna v letadle s rozvržením (2--3--2), takže paráda. Trochu problém byl, že se v Torontu čekala velká bouřka. Už od rána, jak Vandě pověděla paní na věži. Pršet zčalo s naším nástupem do letadla, který už byl i tak zpožděný. Znamenalo to, že jsme ještě víc než hodinu seděly v letadle a čekaly na odlet. Ten se nakonec povedl s dvouhodinovým zpožděním. Jakkoli jsme čekala, že v letadle cestu prospím, tak se tak nestalo. Přiletěly jsme do Prahy jak mátohy a celý den jsme se potácely obě v zombie stavu. Já se vzpamatovala úplně vlastně až teprve druhý den po příletu.

Cesta domů se zastávkou v Torontu

Vstávalo se v šest. Zavřely jsme kufry, převážily a zase jsme kufry otevřely, přesunuly pár věcí z těžkého kufru do lehčího a zase zavřely. Rozloučily se s Katherine a jely jsme s její maminkou na letiště. Byl poměrně silný provoz, ale protože jsme byly v autě tři, mohly jsme využít rychlý pruh a vcelku se nás zácpy na silnici nedotkly. Na letišti jsme se rozloučily i s Paulou a vyrazily jsme k přepážce nechat si odbavit kufry.

Let do New Yorku trval 4,5 hodiny a poměrně rychle utekl, ačkoli jsme musela mít batoh pod nohami a znemožňoval mi si nohy natáhnout. Po příletu na Newark jsme se obě docela těšily na kafe u Starbucks, ale situace se vyvinula jinak. Už když jsme vyzvedly kufry a šly si je nechat znovu odbavit nám pozemní personál sdělil, že bysme mohly letět dříve a že máme počkat, zda nás kolem šesté nebudou vyvolávat jménem (to bylo cca za dvacet minut - 4,5 z Phoenixu s sebou neslo i časový posun, takže jsme najednou byly v New Yorku pozdě odpoledne). Pak tedy nám pozemní personál také sdělil, že nám nemůže odbavit kufry až do Prahy, protože mají z hlediska bezpečnosti zákaz nechávat kufry přes noc na letišti (nepomohly argumenty, že cestou sem to šlo - jiný pán pak říkal, že v Torontu na to prostě nemají prostory. Každopádně jsme s tím nepočítaly a byla to trochu komplikace budoucích plánů.)

Ukázalo se, že dřívější let před sedmou hodinou místo má a že nás vezme. Trochu zmatků ohledně zavazadel - nakonec Vandinu příruční tašku s plesovými šaty také odbavili - a mohlo se letět.

Dostaly jsme sedadla asi tři řady od sebe, takže jsme se zeptaly v jedné řadě, zda si pán nepřesedne (ten nechtěl, že tam má rodinu) a pak tzedy i druhého pána v další řadě, zda si nepřesedne. Ten prostě jen nechtěl. Nakonec ale u řady pána s rodinou došlo ke škatulatům stejně - pán letěl s manželkou a třemi dětmi a neměli sedadla u sebe (letadlo bylo malé mělo dvě sedačky  na každé straně) a když se povedlo přesunout děti do blízkosti manželky, pán si rád vyměnil místo se mnou, takže nakonec jsme na přeskok do Toronta s Vandou seděly spolu.

V Torontu to bylo rychlé - vyyzvedly jsme si kufry a za chvíli jsme seděly ve vláčku do centra. Trtochu problém byl s ubytováním. Ubtování bylo zařízené přes airBnB a paní chtěla zavolat, až budeme na místě. To ale nešlo - díky novým tarifům od Vodafonu jsme měly debilně nastavený roaming, což jsme při odletu nijak nezjistily. Paní zas nijak neinformovala o tom, že jak vláček má wi-fi, tak před jejím domem je wi-fi z vedlejšího baru. Nějak jsme se ale domluvily, že její snoubenec nás bude čekat u vchodu. Čekal. Ale nějak ho ani nenapadlo, že ty s kuframa, co mluví divnou cizí řečí, by třeba mohly být ty, co jsou za ním. Takže jsme hledaly zvonek, ptaly se jak trotlové v recepci, chytaly cizí wifi v okolí, než se nám povedlonahlásit, že jsme tam a snoubenec se odlepil od stolu a dovedl nás do bytu.

Tam jsme si nechaly kufry a i když bylo pozdě, ještě jsme vyběhly ven koupit si něco k večeři (hned za rohem jsme našly mexický fast food, takže jsme si koupily tacos) a až po jídle jsme si vlezly do postele. 

Kino, bouřka a večeře u Vidala...

Dnes se ráno den opět trochu zklidnil. Daly jsme si snídani (vajíčka), kafe a bloumaly jsme po bytě. V plánu bylo kino, ale Katherine se nějak v přípravách zpozdila a kino od jedné jsme nestíhaly. Naštěstí stejný film začínal i v dalším kině hned v půl druhé. To už jsme stíhaly. V kině jsme si koupily lístky, vbraly sedačky (trochu blbě, ale to zas tolik nevadilo, protože kino bylo poloprázdné, takže jsme si mohly vybírat, kde budeme sedět). Vybraným fimem bylo pokračování filmu Mamma Mia! Sál nás trochu překvapil. Vždy byla řada vlastně kancelářských křesel na kolečkách u stolečku a za ní řada křesel klasických kinových (taky se stolečky). Očekávalo se, že se klient přišel najíst a podívat na film. Číšník se přivoláal malým tlačítkem, jako třeba se přivolává stevardka v letadle. Usoudily jsme, že potřebujeme pití a popkorn. A pak taky, že u stolečku sedět nechceme a přesunuly jsme se do křesel.

Z filmu jsme měly rozporuplné pocitxy. Katherine se líbil moc. Vandě se jen líbil, já jsme nadšená nebyla vůbec.

Z kina jsme vrátily domů, vzaly tašku s dárky a vyrazily na "Fiestu" - rozlučkový večer programu Phoenix sistes cities. Ten se tentokrát odehrával u nějaké rodiny přímo doma a program byl prý klasický - nejdřív každá skupinka krátce představila zemi, odkud přichází, pak se konala talentová show - každý mohl jednotlivě, nebo ve skupince předvést něco, co umí - takže se kouzlilo, zpívalo, hrálo na různé nástroje, tančilo...

Vše doprovázel malý raut se specialitami každé zemé - třeba italové měli těstoviny, francouzi palačinky, češi chlebíčky...

V půlce talentové šou, ztovna ve chvíli, kdy na zahradě chtěla jedna skupina předvést tanec z High school musical, začal poletovat písek vzduchem, jak se zvedal vítr. Bylo to víc a víc, až se venku ani nedalo být. Vandě začal mobil hlásit nebezpečí a chvíli na to vypadla v domě i elektřina. Udělala se úplná tma a program ještě chvíli pokračoval za svitu mobilů. Pak Bethany (hlavní organizátorka programu) vše ukončila s tím, že kdo tam má někoho dospělého a kdo musí na letiště, ať pomalu jde, ostatní čekají na někoho, kdo je doprví bezpečně domů. My chvíli čekaly a už jsme byly dost hladové, takže jsme se vrhly na zbytky z rautu - tomu jsme zatím odolávaly s tím, že jsme pozvané na večeři k Vidalovi (byl s Vandou ve skupině, když se ona programu účastnila). Ale pak nebylo úplně jasné, zda večeře bude a kdy, tak jsme  se najedly zbytků a sladkostí. 

Pak jsme se rozhodly odejít. Nabízela jsme Katherina, že nás domů dovezu, že budu řídit, ta ale nechtěla. Ve výsledku už ale jen pršelo a občas se blýsklo. Jen byly někde popadané větve nebo celé palmy, to ale měla policie pod kontrolou a u stromu přes cestu stál vůz a blikal, takže se nedalo do stromu najet.

Vidal hlásil, že mají večeři připravenou, dokonce že mají i světlo, takže jsme se přesunuly k němu. tam jsme dostaly mexickou večeři, na kterou se Vanda ohromně těšila. Bylo burrito, enchilada i margarita. Asi dvě hodinky jsme si povídali a pak se vypravily domů. Už jsme byly dost unavené a ráno jsme musely neobvykle brzo vstávat, protože nás čekala cesta na letiště.