Řím, den čtvrtý

Ráno to opět vypadalo na hezký den. V plánu nebylo nic, krom courání se ulicemi s tím, že je důležité se minimálně dvakrát courat kolem naší nejlepší zmrzlinárny ve městě...

Začaly jsme ve Vatikánu. Fronta do baziliky sv. Petra byla opět obrovská, hlavně asi díky našemu zdržení, které bylo vyvoláno snahou o zaplacení ubytování. Federika měla nefunkční terminál pro platby a tak jsme se pokoušely o platbu PayPal, což ale pro mne znamenalo navýšení limitu pro platby a chvíli to vzalo...

Z Vatikánu jsme se vydaly k Andělskému hradu, přes Andělský most k Piazza Nuova a fontáně čtyř řek, až k naší zmrzlinárně. Pak nazdařbůh do města a zpátky ke zmrlinárně. pokaždé šampaňská zmrzlina, doplněná vždy nějakou další dle volby (já poprvé karamelizovaný fík, podruhé višňová).

Cestou jsme potkaly tatínka s dítětem na ramenou, který neodhadl podchodnou výšku pod stromy a dítko krásně omlátil o větve. Když jsme s Vandou padly smíchy, nejraději by nás tenhle otec pohledem probodl, ale nepovedlo se a my přežily.

Další naší oblíbenou činností v Římě bylo usmívání se do cizích fotografií. Nicméně jsme obě břídilky, proti jedné stařence, která to udělala u fontány čtyř řek asi nechtěně, ale o to krásněji (povedlo se jí postavit se přímo před objektiv...)

Na Andělském mostě se Vanda projevila jako celý dědeček, když vymyslela důvod, proč se Tibera jemenuje Tibera (dle Vandiny verze celé město umíralo na tuberu, mrtvoly házelo do řeky a tak na počest mrtvým řeku pojmenovalo Tubera. Na zmírnění vyznění se pak název řeky změnil na Tibera...).

Po zmrzlině jsme se vypravily k fontáně de Trevi. Jaké bylo naše překvapení, že z fontány zmizela včera napuštěná voda, ale nezmizelo oplocení...

Další cesta vedla na Piazza de Venezia. Tam jsme přišly pomalu se západem slunce, který jsme pozorovaly z terasy. Na té jsme také počkaly na to, až slunce úplně zapadne, my si vyfotíme Koloseum osvícené ve tmě a pak dojdeme přímo ke Koloseu. pak už jsme se vypravily na večeři do námi oblíbené Stregy a pak domů.

Druhý den už nás čekal jen let zátky do Prahy...

Řím, den třetí

V noci nás vzbudila bouřka. Lilo jak z konve a blesky práskaly jak na běžícím páse.

Ráno ale už nepršelo a vypadalo to na hezký den. Federica nás upozornila, že možná nebudou fungovat některé stanice metra, protože když v Římě prší, je to pro Řím kalamita asi stejná jako sníh na Sahaře. Riskly jsme to. Průjezdné byly všechny stanice. Musely jsme tentokrát i přestoupit na druhou Římskou linku. Dojely jsme ke Koloseu a šly na Forum Romanum už jen proto, že to mělo údajně nabízet menší frontu než Koloseum, přitom ale nabízí kombinovaný lístek i do Kolosea. Zkušenosti jiných turistů byly správné. Fronta minimální. Prohlédly jsme si tedy Forum Romanum, Palatin a pak jsme se vydaly do Kolosea. Tím, že jsme měly lístek, jsme přeskočily frontu a byly uvnitř. První jsem ovšem musela vystát frontu na záchod. Ta se přeskočit nedala :)

Pak jsme si vyšlapaly velké schody do druhého patra a prohlédly si arénu.

Když jsme skončily s antikou, sedly jsme na metro a vypravily se k fontáně de Trevi s tím, že konečně si ji prohlédneme v plné kráse. Houbeles. Skleněný plot zmizel, to ano. Ale nahradil ho plot zelený a sem tam zase nápis že "only today". Na fontáně se však čile pracovalo a dokonce se napouštěla. Zcela určitě už zítra bude fungovat...

Dál jsme se vypravily k Panteony, prohlédly si ho a vyrazily a místu, kde podle průvodce mají nejlepší zmrzlinu v Římě. A to vážně mají. Osobně hlasuju pro to, že nejlepší zmrzlina všech dob je zmrzlina šampaňská. Nejen, že chutná, jako šampaňské, ale dokonce jsou v ní cítit i bublinky...

Pak již byl čas na večeři. V centru jsme nic rozumného nenašly a tak jsme se rozhodly jíst poblíž domu. To byl ale nakonec problém. Poblíž domu byly asi tři restaurace,a le všechny zavřené s tím, že otevírají v sedm večer. Jinak "fast food" s pizzou s buchtoidním základním těstem. Půl hodiny jsme chodily a hledaly, až jsme zase došly zpátky k první restauraci, kterou jsme zkoušely. Tam nás už vzali na milost a my se mohly v klidu najíst. Problém byl se šnečí obsluhou, ale vzhledem k názvu restaurace STREGA (tedy stejný název, jako naše oblíbená restaurace v Benátkách), jsme jim to odpustily. A taky bylo výborné to, že z restaurace do postele už to byl jen kousíček...

Řím, den druhý

Druhý den ráno vstáváme a jdeme snídat. Federika (místní paní domácí), mi včera ukázala jak si uvařit kávu i vajíčka, pokud budeme chtít. začínám kávou. Vhazuju kapsli do automatu, vařím kafe, dolévám mlékem. Teď vajíčka. Tam je to ještě zajímavější. Strojek na přípravu párků v rohlíku s udělátkem na vejce. Dovozuju, že je nutné nalít vodu. Vléváme vodu, voda protéká strojkem a v nádobě původně na párky, nyní na vajíčka, žádná nezůstává. odmítám vyhodit pojistky tím, že strojek zapnu a rozhodujeme se pro sladkou snídani, neb krom vajíček nic ze slaných možností není. Piju kávu a říkám si, že je hnusná. Přesto by to asi chtělo ještě jednu. Zkoumám stroj a je mi divné, že kapsle stále kouká. když jí vytáhnu, je suchá a nepoškozená. Chápu, že první kafe bylo druhákem po kafi, které si vařil někdo přede mnou. Vrážim znova kapsli do stroje a vařím kafe správně. Je hnusnější, než to první, ale tak to zjevně má být.
Po snídani jdeme ven a měníme plány. protože prší, míříme do Vatikánu s cílem strávit nějaký čas ve Vatikánských muzeích.
Přijíždíme k Vatikánu a od metra až na náměstí sv. Petra nás halda naháněčů zkouší přemluvit na koupit vstupenek do muzea, které nám umožní přeskočit frontu. Po chvíli je začínáme počítat a potkaly jsme jich 48 a to zdaleka nebyli počítáni všichni. Je to bezva džob. Lístek do muzea stojí 16 eur, u naháněčů za 50.
Stojíme frontu, ale začíná děsně pršet. Vzdámáme to a prcháme přes silnici do kavárny na kafe. za deset eur smíme přečkat největší slejvák pod střechou. Když se umoudří, jdeme znovu do fronty. Vcházíme do muzea a nestíháme se divit. TAK MOC narvané muzeum jsem ještě nikdy nikde neviděla. Jdeme ve štrůdlu a neexistuje, abysme se chtěly někde zastavit a kochat.
Po dlouhé šlapanici všema chodbama vcházíme do Sixtinské kaple. Pres zesiluje, lidí je moc, obsluhy určené k organizaci ještě víc. Vykřikují stále abychom byli ticho (a vykřikují to nejvíc ze všech), abysme šli a v podstatě abysme hned  kaple zas vypadli. FUJ.
Po takhle otřesném zážitku vycházíme ven a řešíme, co budeme dělat. Už moc neprší a tak se jdeme zasí podívat, zda je možné jít do baziliky sv. Petra. Ráno to nešlo. Probíhala pravidelná středeční audience u papeže a v tu chvíli je bazilika zavřená. Papež právě přijímal delegace odevšaď, například Korea se účastnila, Brazílie....
Večer už do baziliky bylo možné jít, ale fronta se táhla kolem celého náměstí a nám to už jednou stačilo. Jdeme k metru. Cestou potkáváme restauraci, sedáme si, vybíráme, máme vybráno, čekáme....čekáme...a nic. Když už číšník, který nás usadil, kolem nás po milionté prošel a nic, se zvedáme a odcházíme. Jiná číšnice kouká, tak jí sdělujeme, že odcházíme, protože jsme se nedočkaly...po italsku nás opět informuje, že má jen dvě ruce.
Jdeme a rozhodujeme se, že na večeři je ještě poměrně brzy a že dáme nejdříve zmrzlinu. Vcházíme do jedné zmrzlinárny a zaujala mne krásné sytě žlutá barva jedné ze zmrzlin. Chci ji, Vizitky jsou divně a já původně myslím, že se jedná o nějakou typickouu místní specialitu. paní říká, že to není ona. Tak tedy název vedle je banánová, Ukazuju na žlutou zmrzlinu a paní opět, že to není banánová,a ale mangová. A než stihnu říct, že chci prostě tu, na kterou ukazuju, paní se otáčí, bere banán a názorně mi vysvětluje, jak banán vypadá a že banán není žlutý. Tak jo. Zmzlinu už nechci. Jdeme pryč. o kus dále nalézáme restauraci a objednáváme si. Já špagety, Vanda pizzu.
Jedeme domů a bolí nás nohy.

Řím, den první

Podzimní prázdniny jsme s Vandou letěly oslavit do Říma. Nebraly jsme s sebou notebook, ale hned po příletu nás to už mrzelo. Začalo to totiž vypadat na dovolenou plnou zajímavých zážitků a to hned na letišti.

Vzhledem k tomu, že jsme neměly odbavené zavazadlo, byly jsme na nástupišti autobusů do města skoro první. Začala se tvořit fronta. když byla dostatečně veliká, přišla paní ve svítivé bundičce a začala frontu tlačit dozadu. Když jí více - méně odtlačila, vzala zatahovací popruh, zatáhla a tím frontu udržela ve vyznačeném koridoru. My ale zůstaly před popruhem, hned u dveří do busu.  Paráda. ne ale na dlouho. Za chvíli nás paní vykázala na konec fronty s tím, že vepředu nemáme co dělat. HE? Jít na konec fronty znamenalo dostat se do Říma až dalším, popřípadě přesdalším busem. Autobusy jezdí co půl hodiny... Naštěstí akční Vanda pozici uhájila a konstatuje, jak organizovanou zemí Itálie je. Hmmm....takový omyl. Zjevně v jisté fázi lze chaos zaměnit za organizovanost. zajímavé. V nástupu není organizace žádná. V podstatě mít jeden lístek vytištěný 5x, můžeme jet za 4 eura klidně v pěti lidech...

V Římě stačilo koupit jízdenku na metro a dojet k hotelu. Ani to nebylo snadné. Na lístky existují automaty. OVŠEM - vracejí maximálně pět euro. Tedy nelze koupit dvě jízdenky za tři eura dvacetieurovou bankovkou. No, zjistily jsme to asi po pěti minutách pokusů.

Nevadí. Kousek vedle je paní v lístkové kukani. Fronta jak blázen, každý je u okýnka sto let, ze čtyř okýnek funguje jedno. Navíc vše funguje tak, že si člověk u strojku vezme lístek s pořadovým číslem. Jenže - ve strojku došly lístečky. Tedy lidé způsobně mačkají knoflík na lístek, čekají, mačkají, čekají...a pak jim to dojde, tak si jen stoupnou do fronty. Paní v kukani to ale ještě nedošlo. takže mačká čísílka, odmítá lidi z fronty, že nemají čísílko....Fronta řve po italsku na paní, paní řve na frontu, všichni zuřivě gestikulují...po nějaké době chápe. Přichází jiná paní s novými papírky. Instaluje. Chaos pokračuje. Každý, kdo je u strojku si tiskne nové čísílko a tím organizovaná fronta získává neorganizovaný chaos. Vzdáváme to. Odcházíme z fronty a stavíme se dopředu ke kukani. Nejbližší informujeme, že chceme jen dva lístky a hned zase půjdeme. To funguje a tedy konečně můžeme do metra.

Orientovat se v metru o dvou linkách není nijak složité a tedy jsme za chvíli "doma". Pokládáme tašky, podebatujeme s majitelkou o chaosu v Itálii (sama byla v dubnu v Praze a organizovanost metra si nemůže vynachválit oproti Římu, čímž vysvětluje Vandě, že její myšlenka o organizovanosti byla úplně špatně) a jedeme se jen tak cournout po městě.

Vystupujeme na Piazza de Popolo, pomalu přicházíme ke Španělským schodům a zjišťujeme, že si na ně jen tak nesedneme, protože se opravují. Sedáme si tedy na chvíli pod nimi u fontány a jdeme dál, k fontáně de Trevi. Ta se také pilně opravuje, ale naštěstí je na skleněném oplocení psáno, že se vše koná jen dnes a tak si plánujeme, že na stejné místo zajdeme ještě zítra. Nalézáme domácí cukrárnu o které informuje průvodce a dáváme si zmrzlinu. Je dobrá, ale na náš vkus nějak malinká. Kousek dál je příjemná restaurace, tak si sedáme na ulici ke stolku, objednáváme pizzu a jako bonus dostáváme od číšníka vysvětlení, že ROMA je pozpátku AMOR, amor je LOVE a tedy je Řím městem lásky. Tak jo. Láska k pizze byla uspokojena a jedeme domů. U domu ještě nalézáme další zmrzlinárnu, objednáváme si a jdeme spát...