Jurmala

Ráno v kempu svítilo sluníčko a obecně bylo moc hezky, protože jsme byli téměř jediní hosté. Já a Vandou jsme daly snídani, Pepa pohrdl černým chlebem se sýrem a spokojil se s kávou. Pak jsme se šli projít na pláž a Pepa usoudil, že "to zkusí". Koupat se v Baltu prý plánuje nejméně deset let a dnes je ten pravý čas na to plány zrealizovat. Neodradila ho pláž plná různobarevných chaluh a směle vlezl do chladných baltických vod. Na chvilku, jasně. Být tam jen o kousek déle, riskuje smrt podchlazením. Po koupeli jsme dali ještě jedno kafe a začali se, hned takhle zrána asi v jednu odpoledne chystat na cestu.
Protože při koupání Pepovi vyhládlo, začal se pídit po polévce. Paní v recepci sloučené s barem nejdříve tvrdila, že nemá, později nalezla nějaké zbytky sojlanky, nebo jak se místní polévka jmenuje. Je to prapodivná směsice všeho, co se dá v místní domácnosti nalézt. Vypadá trochu jako gulášovka, ale obsahuje olivy, citron a další zvláštní ingredience. Pepovi ale chutná a ráno po koupeli ji tedy slupnul.
Pak už jsme vyrazili směr Riga, hledat etnografické muzeum. Nebylo to jednoduché. Mírně jsme bloudili, až jsme se zeptali. Ani místní pán nevěděl. Ukázali jsme mu z průvodce název v litevštině a taky nic. Nabízel jiná muzea, ale my chtěli tohle. Tak někam telefonoval aby zjistil, že "to jsou ty staré domky, tam, kde bydlí naše babička". Takže nás tam poslal. Trochu problém byl, že muzeum leží na ulici, která měří asi 10 kilometrů, ale protože jsme tušili směr, zvládli jsme to bez problémů.
Muzeum jsme prošli, pokochali se starými domečky a nasedli do auta směr Jurmala s tím, že cestou se najíme, protože už jsme byli unavení a hladoví. Cesta ovšem znamenala průjezd Rigou, což nebylo až tak jako průjezd Prahou,ale tak nějak podobně. Pak hned začínala Jurmala a odtud se budou verze vyprávění lišit v závislosti na vypravěči...
Podle mého jsme narazili na první kemp v Jurmale a zahli. Mě se zdál velmi drahý, ale Pepa se mi posmíval, že platím za Jurmalu a že jsem si ji sama vybrala. Nezastavilo ho ani vysvětlení paní recepční, že v kempu se najíst nedá, v okolí také ne...jen asi za 100 metrů je kaféjnica a tam něco malého mít budou. Zaplatili jsme tedy dvojnásobek ceny kempu předchozího a cenu téměř odpovídající noci v centru Rigy, abychom zjistili, že v kempu NIC není. Skoro ani lavička, ani stánek s kafem a to jídlo bylo známo dopředu. Vyrazili jsme do kaféjnice, kterou jsme nenašli.Vládla nespokojenost a ani písně do nepohody by ji nespravily...
No, později jsme našli alespoň supermarket, koupili chleba a salám a najedli se tak. Po procházce podél moře už nebylo vůbec co dělat, a tak se šlo překvapivě brzy spát. Snad poprvé tady ještě za světla.
(Koho zajímá Pepova verze událostí, tak je to zhruba tak, že za všechno můžu já...)