Riga potřetí a návrat domů

Ráíno ve Vílniusu jsme opět vstávali za kuropění. V pět jsme vyskočili z postelí a běželi na vlak, který byl nedaleko našeho penzionu. Cestou jsme stihli potkat místní společensky unavené mladíky, kteří se vraceli z bááááru a potřebovali nutně oheň. Tak jim ho Pepa poskytl a stál před námi úkol koupit jízdenky na vlak, aniž bychom měli peníze. Naštěstí jsou Lotyšské dráhy pokrokové a šlo zaplatit kartou.

Vlak nás odvezl až na letiště, kde jsme naskočili překvapivě do Boingu (žádný vrtulový Bombardier) a letěli zase do Rigy. Tenhle postup nechápe nikdo, ani Maris, ani Pepa...ale je to cesta, jak snížit cenu letenky - přihodit namlinký "ocácek", který překvapivě cenu sníží. (viz například http://cestujlevne.com/je-kde-se-bere-fuel-dumping/ )

Po příletu do Rigy jsme schovali kufry v úschovně a jeli do města. Trošičku s problémy, protože nešlo koupit jízdenky u stánku ani u automatu za levno. Zbyla cesta koupit si lístek za dvojnásobnou cenu u řidiče, kde jsme zase narazili na problém s eury...měli jsme jen "milionovou bankovku" v podobě sta eur. Tu logicky řidič nechtěl. Nám zas chybělo asi 50 centů do požadované ceny v drobných....
Nakonec tedy Pepa vyštrachal dvacetieurovku a tu řidič vzal. Problém s výměnou eur pokračoval i dále, nebylo možné koupit ráno kafe, koupit Vandě náramek....povedlo se udat peníze až později.
Prošli jsme si ještě jednou střed Rigy a přemýšleli kam dál, až nás napadla projížďka po kanále a po řece. Tu jsme absolvovali a už byl pomalu čas navštívit naší nejoblíbenější restauraci, dát si oběd a vyrazit zpět na letiště....

Cesta zpět do Prahy byla uskutečněna opět prostřednictvím Boingu, za což jsme byli rádi. Je to rychlejší, pohodlnější a neřve to tolik. Veselá událost nastala v Praze, kdy měl po přistání Pepa takovou radost, že už je doma, že začal vyndavat kufry z úložného prostoru téměř celému letadlu (pravda je taková, že se spletl. Vedle nás seděl pán s rukou v sádře, kterému Pepa pomáhal s batohem nahoru a pak mu ho chtěl i sundat dolů, jen si nepamatoval, jak kufr vypadal a sundal kufr cizí paní...ale pobavilo to nejen nás, ale i paní :))

Vilnius

Ráno jsme vstávali ukrutně brzy. Už v pět jsme se začali oblékat a balit a v šest nám odjížděl autobus z Cesis do Rigy. Poslední slzy na rozloučenou a jelo se. V Rize jsme byli včas, stihli dát snídani a přesednout na autobus do Vilniusu. Cesta trvala čtyři hodiny.
Ve Vilniusu jsme našli penzionek, ubytovali se a vyrazili do města. Měli jsme hlad a stáli před problémem, jak ho řešit. V Litvě neplatí eura a vybírat z bankomatu cokoli je na houby, protože člověk neví kolik utratí. Nakonec jsme to vyřešili fikaně. Našli si restauraci, kde přijímali k placení karty. Objednali si a radostně čekali na jídlo. Restaurace ovšem asi teprve sázela brambory. Trvalo to sto let, během kterých jsme st tady stihli dát dvě pinty (ano, opravdu tady jedou na PINTY) piva a Vanda milion džusů....Výsledek byl, že Pepa si šel rovnou lehnout. My s Vandou jsme si ale šly hrdinně město projít. U hradu byly jakési slavnosti plné krojovaných lidí, tanečků a zajímavostí na prodej. Bohužel vybranou vázu jsme si nekoupily, protože pán neměl jak vrátit na stoerovou bankovku a my jinou neměly...:(
Ale byla kráááááásnáááá....

Návrat

Ráno bylo celkem rychlé...všichni vstali kolem desáté, nebylo kde dát kafe, tak jsme posnídali zbytky, kterých moc nebylo a vyrazili. Pepa ovšem hned začal hledat kafejnicu. Takže jsme dali kafe a jeli do centra Jurmaly. Tam jsme si prošli centrum, prohlédli si šmukárny a došli k moři...
Pepovi se začala mírně točit hlava, tvrdíl, že je to tím, že je na nulové hladině moře a tedy není zvyklý na takový tlak, my, z vrchoviny uvnitř Evropy.
Našli jsme pak restauraci, dali pozdní oběd a vyrazili zpět vrátit auto. Cestou jsme se ještě zastavili na hradišti z doby kamenné a pak nastal zlatý hřeb večera.
V Cesis jsme chtěli něco koupit k večeři, ale hned u krámu jsme potkali naší hostitelku, Ligitu. Ta nás poslala na letiště, kde už čekal Maris s tím, že nás povozí nad městem...
Byla jsem vyslána jako první. Bylo to úúúúúúžasné. Nelze říct, že bych se nebála, ale pohled na střed města zvrchu byl super...
Pak následovala večeře a ráno razíme k Rize a do Vilniusu...

Jurmala

Ráno v kempu svítilo sluníčko a obecně bylo moc hezky, protože jsme byli téměř jediní hosté. Já a Vandou jsme daly snídani, Pepa pohrdl černým chlebem se sýrem a spokojil se s kávou. Pak jsme se šli projít na pláž a Pepa usoudil, že "to zkusí". Koupat se v Baltu prý plánuje nejméně deset let a dnes je ten pravý čas na to plány zrealizovat. Neodradila ho pláž plná různobarevných chaluh a směle vlezl do chladných baltických vod. Na chvilku, jasně. Být tam jen o kousek déle, riskuje smrt podchlazením. Po koupeli jsme dali ještě jedno kafe a začali se, hned takhle zrána asi v jednu odpoledne chystat na cestu.
Protože při koupání Pepovi vyhládlo, začal se pídit po polévce. Paní v recepci sloučené s barem nejdříve tvrdila, že nemá, později nalezla nějaké zbytky sojlanky, nebo jak se místní polévka jmenuje. Je to prapodivná směsice všeho, co se dá v místní domácnosti nalézt. Vypadá trochu jako gulášovka, ale obsahuje olivy, citron a další zvláštní ingredience. Pepovi ale chutná a ráno po koupeli ji tedy slupnul.
Pak už jsme vyrazili směr Riga, hledat etnografické muzeum. Nebylo to jednoduché. Mírně jsme bloudili, až jsme se zeptali. Ani místní pán nevěděl. Ukázali jsme mu z průvodce název v litevštině a taky nic. Nabízel jiná muzea, ale my chtěli tohle. Tak někam telefonoval aby zjistil, že "to jsou ty staré domky, tam, kde bydlí naše babička". Takže nás tam poslal. Trochu problém byl, že muzeum leží na ulici, která měří asi 10 kilometrů, ale protože jsme tušili směr, zvládli jsme to bez problémů.
Muzeum jsme prošli, pokochali se starými domečky a nasedli do auta směr Jurmala s tím, že cestou se najíme, protože už jsme byli unavení a hladoví. Cesta ovšem znamenala průjezd Rigou, což nebylo až tak jako průjezd Prahou,ale tak nějak podobně. Pak hned začínala Jurmala a odtud se budou verze vyprávění lišit v závislosti na vypravěči...
Podle mého jsme narazili na první kemp v Jurmale a zahli. Mě se zdál velmi drahý, ale Pepa se mi posmíval, že platím za Jurmalu a že jsem si ji sama vybrala. Nezastavilo ho ani vysvětlení paní recepční, že v kempu se najíst nedá, v okolí také ne...jen asi za 100 metrů je kaféjnica a tam něco malého mít budou. Zaplatili jsme tedy dvojnásobek ceny kempu předchozího a cenu téměř odpovídající noci v centru Rigy, abychom zjistili, že v kempu NIC není. Skoro ani lavička, ani stánek s kafem a to jídlo bylo známo dopředu. Vyrazili jsme do kaféjnice, kterou jsme nenašli.Vládla nespokojenost a ani písně do nepohody by ji nespravily...
No, později jsme našli alespoň supermarket, koupili chleba a salám a najedli se tak. Po procházce podél moře už nebylo vůbec co dělat, a tak se šlo překvapivě brzy spát. Snad poprvé tady ještě za světla.
(Koho zajímá Pepova verze událostí, tak je to zhruba tak, že za všechno můžu já...)

Sigulda

Ráno lilo jako z konve. Když jsme se vyspali a dojeli na základnu, dozvěděli jsme se, že hlásí všude po zemi silné deště a že se nedá dělat nic jiného, než sedět a pít od božího rána. Usoudili jsme, že jsme hrdinové a že přeci jen po snídani ve dvanáct vyjedeme. Chyba.Lilo dál, jako z konve.
Dojeli jsme do Siguldy, viděli zavřenou bobovou dráhu a jeden hrad. Druhý zámek jsme navštívili, zaplatili jsme vstupné aby nás pustili na dvůr kouknout se,odkud bychom něco viděli, kdyby bylo vidět a usoudili jsme, že stačilo.
Nabrali jsme směr moře, dali pozdní obědovečeři, našli krásný opuštěný plácek, našli dříví a jali se vyrábět oheň. Povedlo se. Otevřeli jsme si pivo a z opuštěného plácku se stal Václavák. Davy lidí sem a tam, pak nějaká bodrá domorodkyně sdělila, že spát tady nejde.
No, protože je tu hezky a protože už stejně nikam jet nemůžeme, tak to riskneme...

PS: Tak ne, nešlo to :-D
Po pár hodinách dorazila místní policie, kde jeden hodný a jeden zlý policista vysvětlili, že je jakési ochranné pásmo dun, kde nelze ani parkovat, ani dělat oheň. Co na tom, že tam během doby našeho parkování parkovali i další a ohnišť tam taky bylo založeno nespočet. Prý pokuta až 200 eur. Takže jsme se sbalili, oheň udusili a jeli do kempu, ke kterému nám popsali cestu. Chvíli jsme ještě přemýšleli, zda nevyskočí zpoza rohu a nedají Pepovi dýchnout, protože plechovky od místního Cezu nemohli přehlédnout.
No nevyskočili.
Takže noc v kempu na břehu Baltu. Kemp poloprázdný, ale i tak Vanda odchytila mladíka, který nám táhnul elektrický kabel o půlnoci pomalu až z Rigy abychom se mohli připojit...

Cesis

Ráno jsme posnídali a vyrazili na obhlídku aeroklubu, Marisovy pastoušky, kterou postupně upravuje a ve které zatím není nic, než sauna a význačná je tím, že má na půdě letadlo.

Pak my vyrazili na obhlídku Cesis. Nakrmili jsme kačeny v hradním parku a prohlédli si hrad ze 13 století, na kterém bylo výborné to, že jsme dostali lucerničky, protože obhlídka věží znamená chůzi po příkrém a točitém schodišti v naprosté tmě.
Mohly jsme tedy s Vandou dělat světlušky...

Odpoledne přestalo pršet a vyčasilo se, prohlédli jsme si zbytek historického centra, dali kávu a Maris dostal výborný nápad, že budeme grilovat. Ještě jsme se zastavili na výběžku nad řekou, pokochali se výhledem.

Pak už jsme pořídili maso a odjeli zase k pastoušce a grilovali. Nelze říct, že do tmy, ale skoro...S posledními půlnočními červánky jsme šli spát...