Krakov

Ráno byla úžasná snídaně. Jejím základem byla ohromná spousta pomazánek. Plus tedy klasika salám, sýr, párky a na požádání vajíčka dle přání. Jediné, co jsem u snídaně nevystihla, bylo kafe. Když jsem dorazila ke kávovému stolku, moje zklamání bylo veliké. V nabídce jen horká voda, dva typy instantní kávy a jedna miska s kávou mletou. Hmm. A tak jsem si holt zalila instantní kafe a šla snídat. Za chvíli přijde paní, sedá si, bere si snídani – a hledá kafe. Zoufale na mě koukne, tak jí posílám ke stolku s kafem instantním. Kulí nespokojeně oči, já s ní plně souhlasím. V tu chvíli se objevuje personál, něco s paní zašvitoří a už jí jde dělat kafe ze stroje. Hmmm, to mne tedy nenapadlo. Paní se pak ptá, jestli nechci taky, ale co už. Mám hrnek instantního. Tak nechci.

Po snídani razím do města. Beru to kolem řeky (mimochodem krásný areál pro procházky a volný čas), kolem sochy chudáka psa, co rok chodil čekat na svého mrtvého pána (taková Krakovská Shiubuia) a pokračuji až na hrad/zámek Wavel. Tam se nakonec vydržím plácat poměrně dlouho. Oceňuji polský systém, který sice má různé prohlídkové okruhy – ale když se někde rozhodněš, že bys přeci jen rád někam, kam třeba nemáš lístek z pokladny (nebo on-line nákupu), můžeš si lístek koupit v automatu. A samozřejmě kartou. Pohoda.

Cíleně jdu do místní katedrály. Je naprosto úžasná, a dokonce k ní nabízí i audioprůvodce v češtině. Chvíli jsem ho zvažovala, ale nakonec zavrhla. Až takový fajnšmekr asi nejsem. Jak zjišťuji, krátké popisky jsou v katedrále pro turisty instalované i tak. Katedrála pochází už někdy ze 14 století a byla věky využívána ke korunovaci polských králů. To i v době, kdy panovníci přesídlili do Varšavy. Krom toho je možnost jít do zvonice, podívat se na zvony, přičemž nejdůležitějším je zvon Zikmund. Cesta je úžasně akční, protože se stoupá po příkrém schodišti a proplétá se úzkým trámovím. Další část prohlídky vede nejen k místu odpočinku slavných polských osobností (například je zde Adam Mickiewicz, ale i do krypty. Celkově je zde 16 polských králů, dva polští svatí a hromada dalších osobností, včetně například Lecha Kaczyňského. Kdo tohle má? Oproti tomu je Katedrála svatého Víta chudou příbuznou J.

Vlasně trochu neplánovaně jsem nakonec navštívila i místní zahrady, ale jsou malinké a nevím úplně, zda za to (i to drobné) vstupné stojí.

Další cesta vedla k náměstí, ale to už mne poháněla hlavně touha po kavárně. Našla jsem si jednu s dobrým hodnocením, ale ouha. Sotva jsem si sedla, místní Polák s pivem se začal družit. A co hůř, když si se mnou povídal, totálně mne ignorovala obsluha. No mám já to zapotřebí? Jedu na výlet a mluví se mnou lidi?!?  Takže jsem vypadla z kavárny, tedy z její předzahrádky, jak cukrář. Takhle jsem si to nepředstavovala. Hned za rohem jsem začala hledat kavárnu jinou. A našla. Mnohem lepší! Kavárna Žárovka! Ve vnitrobloku, ve stínu, a vypadala nádherně. Původně jsem chtěla jen kafe, ale nakonec jsem si objednala i bagel a oproti první myšlence na teplou kávu jsem si nakonec objednala studenou kávu s tonikem. A byla jsem spokojená ve velkém.

Po občerstvení jsem už měla sílu si prohlédnout zbytek města, podebatovat ohledně příspěvku paní žebračce (smůla, nemám ani půl zlotého - tohle bude jednou pro žebráky fakt konec, dneska už peníze obecně nosí mbohem méně lidí než dřív), a také s výběrčím peněz na ukrajinu (ten už byl akčnější, komunikativnější a nakonec i s QR kódem pro platby kartou).

Prohlédla jsem si náměstí, koupila zmrzlinu, a došla zpátky do své domácí čtvrti s touhou dát si ještě kafe. Moje čtvrť je plná kavárniček, a jedna naproti mému ubytování má i vlastní pražírnu. Co ovšem neměla, bylo volné místo. A tak jsem se přesunula o kus dál, do kavárny v prodejně knih. Moc pěkné.  nevím tedy kolik knížek prodají, ale prostředí to bylo hezounké. Kávu měli, a tak mi opět nic nechybělo ke spokojenosti. Pak jsem se vrtla domů, trochu si před večeří odfrknout.

Dlouze jsem zvažovala kam se k večeři vrtnu, ale nějak jsem nemhla přijít na to, na co bych vůbec měla chuť. A tak jsem se procházela "mojí" židovskou čtvrtí, kochala se domky i výzdobou, až jsem zase skončila vedla na food dvorku. Tentokrát jsem zvolila stánek Tempura a vybrala si  Panko wrap. V podstatě to byla obalená plněná tortila, ale takový popis ji dost shazuje. Byla opravdu ýborná a chuťově vysoko nad včerejší plněnou bramborou. Samozřejmě bylo nutné se pak zastavit i na mé oblíbené ananasové pivo. To nešlo vynechat.

Noc pak byla poněkud rušná, když se v areálu minipivovaru konala nějaká akce s hudbou dunící do noci a co hůř, po půlnoci, když vše skončilo, začal personál uklízet. Skoro mě za hlavou. Spát se nedalo. Jednak to dělalo rámus, jednak si na to pořádně svítili. Škoda.

Ráno po snídani jsem vyrazila na letiště, opět s dopravním dobrodružstvím. Google radil dojet dvě zastávky tramvají na autobus - ale tramvaj nějak nejela. I došla jsem tedy ted kousek pěšky. Automat na lístky okupoval nějaký děda a v tu chvíli už dorazil "můj" autobus na letiště. Opět s velkým nápisem, že uvnitř je automat na jízdenky. Ano, byl. Ale zase nebral karty. Trochu jsem si zanadávala, protože kde jinde by měly jezdit autobusy s automaty na karty, když ne na letiště. No nic, plán byl na další zastávce opět vystoupit. Ale. Ale na další, další ani další zastávce automat nebyl. Když vystoupím, a počkám na další autobus, není jisté, že tam automat na kartu taky bude. A já jsem trochu mimo časový plán kvůli nejezdící tramvaji. Takže shrnuto, dojela jsem na letiště načerno. Nelíbilo se mi to a ani se mi moc nechtělo do debaty s případným revizorem o tom, co vše udělal dopravní podnik Krakova blbě. Ale revizor nakonec nepřišel. Zato jsem se nelíbila letištnímu skenneru natolik, že mne zuli i z páskových sandálků a nechali mne chodit po letišti naboso (tedy v igelitovém pytlíku). Nic moc. No ale nakonec jsem byla uznána za bezpečnou, mohla jsem počkat v přeplněné hale na letadlo a odletět domů :)

Krakov - Wieliczka

No a protože mne už mládě nemůže všude doprovázet, začíná éra, kdy vyrážím na cesta sama. Tohle je jedna z nich. Poměrně impulzivní nákup, úplně to v plánu nebylo, ale když všichni chválí Polsko (a mně se ostatně v Katovicích před pár lety taky líbilo). A tak mám letenky do Krakova. Hurá. Krátce jsem se tu objevila v roce 2020, když letadlo ze Lvova v orkánu Sabina neskončilo v Katovicích, ale právě v Krakově. Ale tehdy jsem z města neviděla ni, jen jsem hupla na autobus a drandila domů...

Takže teď nastal ten čas se podívat :)

Let byl úplně klidný, včetně přistání. Asi pak dostal pilot výpověď (narážím na vtipy o pověstných tvrdých přistáních Ryanairu – ty se baví právě tím, že při jemném dosednutí pilot zcela jistě porušil firemní předpisy a je to na hodinovou výpověď :-D ). Nicméně problémy začaly hned na letišti. Při studování cesty z letiště jsem měla na výběr autobus nebo vlak. Vybrala jsem si vlak z prostého důvodu – vlak z letiště jezdí až do zastávky Wieliczka. Tedy ne každý, zhruba každý třetí, prý.

No jo, ale kde je na letišti vlakové nádraží? Můj zdroj tvrdil, že zastávka je hned u terminálu, v prvním suterénním podlaží, a cesta je přehledně značená. Takže ani prd. V celé příletové hale není jediný ukazatel na vlak. Zmátlo mne to natolik, že jsem znovu začala googlit, jestli tu fakt vlak mají :-D

V posledním záchvatu zoufalství jsem vlezla do výtahu s tím, že tedy zkusím ten suterén. No jo, ale vlak jel jen nahoru, do odletové haly. No nic, chyba v matrixu. Suterén tu vůbec nemají :) Začínám se smiřovat s autobusem, ale vidím ještě koridor z haly ven, tak ho zkusím. A hele! Vede k vlaku!

Takže pro info – vlak na letišti v Krakově je naproti terminálu a všichni se na něj dostanou koridorem z odletové haly. V prvním patře. Zapomeňte na suterén.

Ne, že by tím končily trable.

Na nástupišti je asi šest automatů na lístky. U všech se tvoří dlouhé a pomalé fronty. To bude tím, že automaty jsou ukrutně pomalé, a než sežvýkají jedno zadání, v lidských letech je to asi 500. Když se probojuji k automatu zjišťuji, že zastávka Wieliczka je automatu naprosto neznámá. Tam vlak nejede. Zajímavé, že vedle na tabuli je hezky znázorněno, že je možné tam dojet. OK. Opouštím automat bez lístku. Zkouším web polských drah. Tak ten zastávku Wieliczka zná. Pokročila jsem! Jenže zase tvrdí, že vlak tam jede až za dva dny. Tak zase nic. Poslední možností je pán v kukani. Ten překvapivě funguje. Prodá mi lístek, inkasuje 21 polských (kartou), a nformuje mne, že vlak na nástupišti není ten můj, že to bude až ten další a já spokojeně odcházím si počkat.

Druhým vlakem už se do Wieliczky dostanu bez problémů.

Tam, asi 200 metrů od nádraží, je solný důl. Kupuji si lístek s průvodcem v angličtině, protože už dávno chápu, že rychlá polština není nic pro mne. Prohlídka je za půl hodiny. To stíhám si ještě dát batůžek do úschovny (a pak se k němu hned zas vrátit, protože mám na očích sluneční brýle, a ty se do dolu asi moc nehodí) a zajít si na záchod. Prohlídka startuje a já zjišťuji, že ani prohlídka v angličtině mi moc nepřinese. Paní nemá žádný zesilovač, a pokud nestojí člověk hned u ní, tak smolda. Na druhou stranu, asi je mi to jedno. Jde prostě o obrovský solný důl. A jakože fakt obrovský. Velké chodby, velké sály. Vždyť dřív pomáhaly sůl těžit i koně. V dole se nachodí kilometry a to paní říká, že je zpřístupněno jen asi jedno až dvě procenta všech prostor. No ale co je důl, že. Velká díra v zemi. Nic zajímavého. Takže jsou tu sály různě vyšperkované tak, aby se mohlo mluvit o dlouhé historii dolu a slavných návštěvnících. Máme tu solné sochy, solné lustry, solné všechno. No a ukázky způsobů těžby a dopravy solných kvádrů na povrch. A ano, turisti zdi olizují. Sochy se olizovat nemají, na to jsou tam informační tabulky. Celá prohlídka trvá víc, jak dvě hodiny. Zatímco dolů se šlo po spoustě schodů, nahoru se jede výtahem. Mimochodem, důl má nejen dlouhou historii (byl v provozu nepřetržitě od 13 století), ale jde i o místo, které je zapsané v UNESCO.

Když z dolu vylezu, vyzvednu si batůžek a jdu na autobus. Mohla bych jet i vlakem, ale vlak je možná dražší možnost, hlavně dorazí v Krakově dál, než potřebuji. No jo, ale první autobus je natolik plný, že se do něj nevejdu. Další by měl jet za deset minut, ale během dvou minut byl tam. Nastupuji a hele, další dnešní dopravní problém. Automat na jízdenky nebere karty. Překvapení. Zdroje tvrdily, že bez problému. OK. Automat okukuje ještě někdo, tak se na kartu ptám, ale pán je prý z Itálie a netuší. Ale hrabe po kapsách drobné. Chvilku si pohrávám s myšlenkou ho o pár drobných pumpnout (a poslat mu je přes Revolut). Ale co já vím, jestli má Revolutku a pak by je nemusel chtít vrátit, vyřeším to jinak. Naivně si představuji možnost nákupu přes web. Tak taky ne. Mezitím jsme projeli asi tři zastávky. Vzdávám to. Vystupuji kdesi mimo civilizaci, protože vidím, že na zastávce automat na jízdenky stojí. Lístky prodává i na kartu. Mám slavnostně svoji jízdenku! Google tvrdí, že ta necivilizace, kde si myslím, že jsem, je poměrně civilizovaná, a jezdí v ní celá řada autobusů. Natolik, že si mohu vybírat. A že když pojedu busem 204 a pak přestoupím na tramvaj, budu to mít ještě lepší (dostanu se blíž). A mě už trochu bolí nohy. Takže nastupuji na autobus 204 a jedu tři zastávky do zastávky Wlotava. Tam je to uprostřed ničeho ještě víc, než před tím, ale hned u zastávky stojí zajímavý kostel. Přestupuji na tramvaj číslo 3 a za asi 15 minut vystupuji v Krakově, v židovské čtvrti. Tam totiž bydlím. Podle všeho je to aktuálně místní část města, plná nejen historie, ale také všeho, co chcete v Krakově zažít z pohledu gastronomie a kaváren a tak.

K hotelu to nemám daleko. A čekají mne tam opět velké věci! Hotel už mne předem připravil na inovace. V podstatě nepotřebuje recepci. Všechno funguje on-line – číslo pokoje vám řeknou zprávou, v hale je mapa, kde si najdete cestu k pokoji, zámek je na kód nebo na elektronický zámek ovládaný aplikací. No, tak to zkouším, Zámek zachrochtá, otevře se, ale dveře nic. A takhle furt dokola. Mačkat kód nechci, když už jsem si stáhla apku. Tak jdu hledat pomoc. První slečna na to vyjeveně kouká, a nic. A tak jde volat jinou. Ta už poradit umí. Zámek se odemkne, ale ten mechanický zámek na kód, který trčí z dveří vlastně jako klíč – tak ten se ještě musí otočit. Aha. Tak jo. Konečně bydlím. Takový pokojíček v místním koloritu židovské čtvrti. 

Už jsem dost unavená, a tak jdu na večeři. Hned vedle máme food market. A na něm – pečené plněné brambory! Nádhera. Známe s Vandou z Bulharska, kde jsme to měly hodně rády. Jen si blbě vybírám. Brambora s jalapeňos zněla výborně, ale když tam slečna hodila doslova plnou hrst jalapeňos, tak nějak to ztratilo kouzlo. Takže po pár soustech volím ústup a jalapeňos pečlivě vybírám na stranu, aby se to vůbec dalo jíst.

Pak si ještě skočím na roh do samoobsluhy pro vodu a plánuji se vrátit domů, ale je moc hezky. A tak už jen tak brázdím okolí hotelu, až zaparkuji (zase jen pár kroků od hotelu) v zahrádce místího minipivovaru. Informuji se, zda berou karty, a když zjistím, že ano, testuji místní ananasové pivo. Jako strašně dobrý! Trochu zabojuji sama se sebou, jestli nedat ještě jedno, ale asi toho už fakt mám dost a tak si jdu vlézt do postele.