Ráno jsme měli budíka nařízeného už na šest hodin, ale i tak se vstalo až v půl sedmé. Nezbytná káva, pak zabalit, připevnit na auto nosiče na lyže, do něj narvat lyže, posnídat...No ať jsem popoháněla jak jsem chtěla, stejně jsme vyjeli až v deset dopoledne.
První zastávka ale byla skoro hned - na Zličíně měl Pepa v úmyslu koupit si zimní bundu (tu původní, asi stoletou, naštěstí propálil v Litvě). Vanda také zjistila, že jí nejsou lyžařské kalhoty (protože proč si je vyzkoušet nějak včas, že...). Prostě jednalo se nutnou a nezbytnou zastávku.
Jenže když se nakoupilo, zjistilo se, že bysme rovnou mohli poobědvat....No prostě a jednoduše, z Prahy se vyjíždělo asi v jednu hodinu. Skvělý startovací čas.
Na místo ubytování jsme dojeli v sedm večer. Městečko Gmünd, kde jsme bydleli, vypadalo, jakože už hluboce spí. Hotel jsme našli hodně rychle a ještě než jsme drželi klíče od pokoje, Pepa už držel v ruce pivo, které od paní hotelové vydyndal, než já jsem vyplnila ubytovací papíry.
Večeře se právě podávala, takže jsme se hned šli najíst - byl italský večer a podávaly se dva druhy těstovin (s kečupovou omáčkou a masovými koulemi nebo se sýrovou omáčkou a vepřovým masem) a pizza. Volný bufet, takže jsme se narvali k prasknutí. vše završilo úžasné tiramisu jako dezert.
po večeři jsme se vlastně už jen odvalili na pokoj spát....
(Já se ještě zašla projít - cca padesát metrů na náměstí a zpět. To ale Pepa i Vanda odmítli...)
Den druhý
Ráno se vstávalo v půl osmé. Po snídani, jsme se převlékli do lyžařského a vybrali, kde se bude lyžovat. Z nostalgie jsme zvolili Goldeck. Na tomhle kopci už jsme kdysi lyžovali (byla kosa asi -21 stupňů a tedy jsme tehdy na kopci byli skoro úplně sami). Také je tenhle kopec zvláštní tím, že se zde nachází nejdelší černá sjezdovka v Alpách. Má měřit víc, než 8 km. při naší první návštěvě byla ale zavřená - vede totiž až dolů do údolí a to znamená požadavek na hodně sněhu. letos jsem si dělala naděje, že při letošní zimě musí být sjízdná...ale bohužel. Člověk prostě nemůže mít zároveň plážové počasí a sjezdovku zasněženou po celé délce....
http://de.winter.sportberg-goldeck.at/skigebiet/panorama
I letos jsme museli první úsek lanovkou nejen nahoru,ale i odpoledne dolů...
I tak jsme si lyžování užili. Sluníčko, sjezdovka a poměrně málo lodí.
Ovšem to bychom nesměli být my, aby se něco nepřihodilo - tedy Vanda na parkovišti pod sjezdovkou zjistila, že nemá rukavice - "Mamíííí, tys mi je nevzala!"
No, nevzala. Očekávávala jsem, že ve svém věku už tak nějak tuší, že na lyžování se rukavice šiknou. Koupit nové znamenalo investici 60 eur. To jsem odmítla s tím, že je zapomněla Vanda a tedy si je koupí případně sama. To zase odmítla Vanda, Takže to skončilo lyžováním bez rukavic (připomínám sluníčko a teplo - v podstatě jsme pak rukavice odhazovali stejně všichni...)
No a Pepa - Pepa zapomněl šálu. Samozřejmě i bez ní se dalo žít...
Asi v půl jedné jsme vyrazili do místní hospůdky, na terasu na kafe a čokoládu. Vanda to završila i štrůdlem s tvarohovou náplní.
Odpoledne se pak už lyžovalo podstatně hůř - sníh byl rozměklý a zejména já poměrně unavená. Asi ve tři nebo v půl čtvrté jsme to zabalili a jeli domů.
Paní hotelová nám oznámila, že z hotelu ráno odjel autobus maďarů a my jsme nyní vlastně jediní hosté. I tak nám ale zapnula saunu a my se s Vandou ještě mohly do libosti vysaunovat.
Večeře tentokrát nebyla bufetová, ale roznášená. Paní domácí (Daniela) nám ale neřekla, že jsme v hotelu sami a tak jsme si jako na potvoru vybrali k večeři každý něco jiného...
Po večeři jsme si zahráli karty o vítězství (Pepa vyhrál) a poměrně rádi se odhrabali na pokoj spát...
Den třetí
Opět ráno, snídaně a zvažování KAM lyžovat. Volba padla zase na středisko, kde už jsme lyžovali a kde se nám moc líbilo (tedy hlavně mně a Vandě - my rády přejíždíme z kopce na kopec. Pepa se zas rád drží jednoho místa). Vyrazili jsme do Bad Kleinkirchheim.
http://www.badkleinkirchheim.com/de-DE/winter-geniessen/skifahren-snowboarden/pisten-anlagen
Velké středisko, které bylo zasněžováno až ke spodní stanici lanovky a má i termální bazén s výhledem na dojezd sjezdovky.
Bohužel jsme však nenašli tu lanovku, u které jsme parkovali u naší poslední návštěvy. Ukázalo se, že byla na opačném konci střediska a přejezd na lyžích na tamní tratě z místa, kde jsme zaparkovali tentokrát vlastně není možný, No, už jsme zde zůstali - proč si zase zouvat boty a přejíždět jinam...
Ukázalo se, že i tady se nám líbí. Jen sjezdovky byly o trochu užší, než jsme si zvykli na Goldecku a lidí tu bylo trochu víc, takže člověk nemohl lyže pustit tak rychle, jak chtěl.
I tak ale hezké cesty, delší jak na Goldecku a super výhledy. Slunečné počasí samozřejmostí.
Opět cca v polovině dne jsme dali na terase kávu a podivili se nad místními cenami (dvakrát dražší, co Goldeck). Později odpoledne se už Pepa rozhodl počkat na nás v autě a my si ještě dvakrát navíc sjely nejoblíbenější sjezdovku (ke čtvrté hodině už úplně prázdnou a tedy dokonalou).
Po návratu do hotelu jsme se radili s Danielou kam vyrazit zítra. ta nám radila lyžování na ledovci, nebo další blízké středisko. Dlouho jsme váhali. Mezitím jsme dali večeři (tentokrát všichni řízek), zahráli si karty (vítězem Marcela) a šli unavení spát. Tentokrát bez sauny.
Den čtvrtý
Ráno jsme vstali neobvykle brzy, už v sedm. Sbalili věci, zašli na poslední snídani a vše odnosili do auta. Rozloučili jsme se s Danielou a vyrazili po dlouhém váhání opět na Goldeck. Ledovec nás moc lákal (ostatně už jsme tam také byli), ale nakonec vyhrálo místo bez zajížďky.
Dobře jsme udělali. Když jsme vyjeli na vrchol (bohužel v kabince s dalšími Čechy, takže jsme se dozvěděli, že Pavel je debil, nemá peníze a kdyby nejezdil s hudbou moc nahlas, tak by ho právě někdo nenaboural...) zjistili jsme, že je povrch sjezdovek ještě v manžestru, a s minimem lidí.
Dalo se jezdit rychle a s jistotou, že se do cesty nikdo nepřiplete. Když to Pepa viděl, rozhodl se nechat nás jezdit s tím, že on se tedy nehodlá strhnout a bude jezdit sám podle svého. Původně jsme myslely, že je to tak na hodinku, než sníh povolí a přibudou lidi - ale nakonec jsme jezdily samy asi až do jedné hodiny. Vanda trhla rychlostní rekord (jela téměř 70 km za hodinu) a vůbec jsme si tu rychlost děsně užívaly.
V jednu jsme zašly na kafe a zjistili, že v chaloupce pod lanovkou nelze platit kartou. Naše všechny drobné ale stačily na kafe, Vandě na čokoládu a mně na čaj, takže spokojenost byla veliká. Spokojenost ale skončila s nazutím lyží. Sníh už byl měkký, těžký a pomalý a radost z jízdy byla pryč. Takže asi ve dvě hodiny jsme to vzdali, Vanda si udělala ještě pár fotek na instagram :) a vyrazili k autu.
Plán byl najíst se někde a vyrazit domů - ale jezdili jsme křížem krážem po městečku a nemohli jsme najít otevřenou restauraci. Všechny otevíraly ve čtyři nebo v pět.
Tak jsme hledání nakonec vzdali a vyrazily směr domov. Najedli jsme se pak na dálnici u pumpy někde za Salcburgem. Doma jsme byli kolem půlnoci, dokonce i lyže jsme nechali na střeše auta a šli spát s tím, že je uklidíme až ráno...
Žádné komentáře:
Okomentovat