MILÁNO

Stalo se to někdy v únoru. Wizz air přišel zase se slevovou akcí a měl letenky za hubičku. No nekupte to. Tak jsem přemýšlela nad hlavním problémem, a to KAM.

Napadlo mne, že když jsme zhruba před rokem byli s babičkou a dědou v Benátkách, bylo to fajn. A tak tedy, proč to nezopakovat. A ještě jsme neviděli Miláno. Takže plán byl hotov, stačilo ho uvést v realitu.

V pátek, 22.4.2016 jsme se tedy sešli na letišti (Vanda jela přímo ze školy), nasedli do letadla a odfrčeli směr Miláno. Tam jsme přistáli mnohem dříve, než se čekalo a tedy i mnohem dříve, než jsme měli koupené lístky na Terravision bus do města. No naštěstí Italové nic neberou tragicky, tak jsme nasedli do prvního autobusu, který přijel a dofrčeli do centra Milána.

Podle mapy jsme to k pronajatému bytu měli jen deset minut procházkou. Hrdinně jsme vyrazili a kdybysme se nespletli v místě, kde nás autobus vyhodil, tak by to bylo asi i méně, než deset minut. Takhle jsme si ovšem obešli "centrale", tedy nádraží všeho možného (vlaky, autobu, metro..) a cesta se tedy trochu protáhla. I tak jsme ale u domu, kde jsme měli bydlet byli trochu dříve, než jsme avízovali. Chvilku jsme tedy museli počkat, než se přiřítila trochu zmatená "paní domácí", aby nás ubytovala. 

Byt byl hezký, nový a hned naproti stanici metra. Shodili jsme tašky, vyslechli spoustu rad a pokynů, zaplatili poplatek za pobyt (a paní darovali dvě eura, které neměla nazpátek) a vydali se najít nějakou restauraci s večeří. Hned vedle v ulici jsme jednu našli. Vypadala poměrně dobře, tak jsme se usadili. Trochu neprozřetelně venku, protože bylo poměrně teplo, ale s postupem času se ochlazovalo, takže jsme ke konci už dopili víno poměrně rychle a běželi domů do teplých postelí.

Sobota nás nijak hezky nepřivítala. Lilo jako z konve a zvažovali jsme, co s tím. Rozhodlo se dát snídani a počkat co bude. Zašla jsem tedy do supermarketu o blok dál nakoupit zásoby. Už když jsem se vracela, déšť ustával a než jsme dojedli, tak úplně přestal.

Vyrazili jsme tedy plní naděje, že už pršet nebude, do města. První kroky vedly k Duomo. Jedná se o pátý největší kostel na světě. Jeho stavba trvala téměř 600 let. Započala v roce 1386 na základech staršího kostela z 5. století. Na stavbě, především v počátku, pracovali francouzští architekti jako Nicolas de Bonaventura nebo Jean Mignot. Proto stavba obsahuje některé gotické prvky, které nejsou v italské architektuře typické. Dóm byl dokončen roku 1805 při příležitosti jmenování Napoleona Bonaparta králem Itálie. Hlavní loď má výšku 45 metrů. Možný je výstup na střechu budovy. Na levé straně oltáře najdeme unikátní sochu svatého Bartoloměje, staženého z kůže. Dále hrobky milánských arcibiskupů a největší varhany v Itálii s 225 píšťalami.

 Katedrálu jsme obhlédli, obešli...a dostali chuť na kafe. A zrovna tam stála cukrárna, takže jsme se v ní usadili, objednali si kafe a zmrzlinu a debužírovali. Po občerstvení se pokračovalo dále, přes nákupní galerii plnou obchodů Prada (která nabízí značkové ponožky do sandálů) a dalších, jsme chvíli obdivovali důlek, který vytočili turisté, pídící se po štěstí. Díky National Geografic ale vím, že se všichni točili blbě, takže štěstí nikdo z nich mít nebude. Je totiž nutné se točit pozpátku. Což jsem zjevně věděla jen já, tedy jsem celou denní zásobu načerpala jen já. Je zajímavé, že nikdo další z naší výpravy nechtěl mít štěstí a točit se třikrát na podpatku před davy turistů... To se nedá prostě pochopit. Ještě, že jsem tedy rodinnou reputaci zachránila já.

Galleria Vittorio Emanuele II. je krytou chodbu, spojující Piazza del Duomo a Piazza della Scala, navrhl Giuseppe Mengoni v roce 1865. Je postavena v architektonické slohu, zvaném "elektricismus". Sochy vytvořil Pietro Magni. Ocelová konstrukce střechy údajně inspirovala Gustave Eiffela. Uprostřed stavby, na křížení chodeb najdeme čtyři lunety. Znázorňují alegorii čtyř světadílů (Evropa, Amerika, Afrika a Asie). Podle tohoto vzoru byla postavena Galleria Umberto I. v Neapoli. V roce 1943 byla silně poničena bombardování. V galerii sídlí značkové obchody, kavárny, restaurace a luxusní hotely.

Další cesta vedla k opeře La Scala, která babičku vysloveně zklamala. Já už měla zklamání nastudované z průvodců, takže se mnou světoznámá pastouška moc nehla.

Vylézalo sluníčko a začínalo být opravdu hezky. V Milánu jezdí moc pěkné starodávné tramvaje a jednou jsme se vydali k  Castello Sforzesco. Hrad nechal postavit v polovině 15. století milánský vévoda Francesco Sforza na místě bývalého hradu rodu Visconti. V 16. a 17. století sloužil jako vojenská pevnost. V letech 1891 - 1905 proběhla historizující přestavba, kterou řídil Luca Beltrami. V budově dnes sídlí muzea - Museo d´Arte Antica (Muzeum antického umění) a Museo della Preistoria(Muzeum prehistorie). Můžeme zde najít také nedokončenou sochu Pietà RondaniniMichelangela Buonarrotiho. V okolí hradu se nachází rozlehlý anglický park.

Prošli jsme park, pokochali se pohledem na vítězný oblouk, který byl ale spíš obloukem "prohry" a vydali se kolem Napoleonova kolosea zpět k centru, koukli na akvárium a naskočili na tramvaj, co nás měla odvézt do centra. cestou ale Vanda zpozorovala kostel podobný tomu co jsme viděli v Rize a tak jsme promptně a elegantně hned zase vystoupili, kostel omrkli a v blízké pekárně si sedli na pizzu a nějakou bagetu. Posilnění jsme přemýšleli, co dál. Nakonec bolavé nohy vyhrály a my se vrátili domů, trochu si odpočinout. V plánu bylo, že pak Vanda vyrazí do města do galerie (která má vstup hodinu před koncem zdarma) a pak se sejdeme někde na večeři. Vandu ale bolely nohy stejně jako nás, tak se na galerii vykašlala a šla s námi na večeři rovnou.

Tady musím přiznat narušení poklidu dovolené mojí maličkostí. pizzerie nejblíž našeho bytu byla Italů. Jenže - nabídli nám slevněné menu, to nám pak zase hned vlastně bez vysvětlení odebrali ve chvíli, kdy zjistili, že jsme turisti. A tak nějak jsem pozbyla důvěru a donutila celou výpravu odejít jinam. Problém bylo kam a v jednu chvíli jsme se i bála, že už žádná jiná restaurace v celém Miláně nebude a kvůli mně všichni umřou hlady...

Hledali jsme, hledali...až jsme zase našli. Opět pravou italskou vietnamskou pizzerii. Nutno říci, že o fous lepší, než byla ta předchozí. Po večeři jsme se vydali opět na Duomo, pokochat se chrámem v noci...

Den byl završen zmrzlinou - italskou specialitou - RÝŽOVOU. Slogan v každé Milánské restauraci naznačuje, že "... když se rýže změní ve zmrzlinu..." Znělo to nadějně, ale po ochutnání vím, že se má doplnit "...chutná to stejně hnusně, jak lze očekávat..."

 V neděli ráno jsme na snídani byli připravení, protože jsme se v supermarketu zastavili už v sobotu večer. Takže se ráno mohlo rovnou začít debužírovat. Menu bylo stejné, jako den předtím. Pečivo, sýr a šunka. Po snídani jsme se vydali opět ven. tentokrát jsme jeli až k místním vodním kanálům Navigli. Přestože existuje jen málo informací věnován Navigli v většina průvodců na Milan, Navigli je jedním z nejvíce jedinečných oblastí města. Termín "Navigli" (množné číslo pro "Naviglio") znamená v italštině splavný. Navigli byla série kanálů zahájil obyvatel Milána na konci 12. století, nejprve na obranu města a později poskytovat obchodní cestu pro komerční vodní dopravu. V pozdní 15. století, Leonardo da Vinci sám pracoval na jednom z kanálů Navigli. Da Vinci navrhl systém doků, aby se vyhnula peřeje řeky, ze kterého kanálu je krmení.

V roce 1979, vodní nákladní dopravy se zastavil, a několik kanálů Navigli byly vymýceny. Naviglio Martesana ještě běží na východ od Milána a nabízí malebné cyklistická stezka podél jejích břehů. Kanál zmizí pod zemí při vstupu do města. Dnes je součástí Milan známý jako Navigli je kde dva kanály z původního systému, Navilgio Grande a Naviglio Pavese, připojení k pánvi zvané Darsena. Jakmile centru obchodní činnosti, byla Navigli postupně se vyvinul do populárního umění a noční život okresu plné obchodů se starožitnostmi, malé galerie, bary a trattorie.

Neděle byla tím pravým místem na návštěvu této části Milána. V každé z uliček byly stánky prodávající všechno možné od špendlíku po lokomotivu. Po čase jsme našli i kotviště lodi, která pořádala výlety po kanálu a právě se chystala na další okružní plavbu. Nadšeně jsme se zúčastnili, abychom pak byli tím výletem vysloveně zklamaní...Benátky to prostě nejsou.

Po plavbě jsme si našli malou cukrárnu, dali kafe a zmrzlinu a vyhřívali se na sluníčku, které poměrně silně hřálo. Padlo rozhodnutí, že neděle je ten pravý den pro návštěvu střechy Duomo a tak jsme našli zpátky metro a vyrazili. Nejprve jsme si prohlédli kryptu, katedrálu i archeologické pozůstatky pod katedrálou a pak vyrazili na střechu. Průvodce radil jít na střechu pěšky, protože je to rychlejší. Tak jsme to testli. Babička s dědou jela výtahem, já s Vandou jsme šly pěšky. Průvodce nelhal, na střeše jsme na babičku a dědu poměrně dlouho čekaly.

Střecha je krásná a velká, nicméně já až nahoru nedošla. Schody až nahoru vedou u kraje stavby, nemají zábradlí a co bylo hlavní - davy lidí způsobili, že se na nich muselo zastavit a čekat. To jsem se svým strachem z výšek nedala. Ale Vanda i babička s dědou hrdinně vrchol střechy zdolali.

Následovala zase zmrzlina a cesta domů, trochu si odpočinout a pak povečeřet.

Tady narušila poklid dovolené Vanda - cestou do metra s sebou švihla na schodech a pochroumala si kotník. Od té doby pajdala a tedy vzdala opět myšlenku navštívit galerii. Raději si doma odpočinula a pak se dopajdala do další restaurace v okolí bytu, ve kterou jsme vkládali velké naděje. Tak opět nic. Totálně prázdný prostor, my byli jediné hosté. Víno ředěné vodou, pizza se jíst dala. V každém případě prostě víme, že v těch končinách, kde jsme bydleli, prostě normální jídlo v restauraci sehnat nelze. Výhodou bylo jen to, že to bylo domů blízko.

Pondělí přineslo dost překvapení. V první řadě nebyl otevřený supermarket, abychom pořídili snídani. Tak jsme sbalili s tím, že se nasnídáme v kavárně naproti a v blízké lékárně koupíme Vandě stahovací obvaz na kotník. Kavárnu, stejně jako lékárnu ale taky nikdo neotevřel. Došli jsme k názoru, že v pondělí Ital prostě nepracuje a vyrazili do centra s nadějí, že tam někde snídani pořídíme. Šli jsme celkem najisto k naší oblíbené cukrárně, ale vedlejší kavárna pro snídaně nabízela jen místa venku a na to bylo poměrně chladno. Našli jsme tedy malou rodinnou pekárnu o ulici vedle, poručili si "kapúčo" a vybrali sendviče. Snídani Vanda završila objednáním šťávy z granátového jablka (byla opravdu výborná). 

Po snídali došlo k rozdělení zájezdu. Babička s dědou šli na procházku, já s Vandou na "shopping". Sraz byl ve dvanáct "pod koněm" - tedy pod jezdeckou sochou naproti Duomo.

S poslední zmrzlinou jsme se pak odebrali do metra, domů, popadli věci a vyrazili k autobusu, který nás odvezl na letiště...

Shrnuto a podtrženo - bylo to krásný a jako obvykle krátký....a hlavně chceme příště zase někam!

ALPY!

Ježíšek přinesl lyžařskou dovolenou. Někteří byli nadšení (já a Vanda), jiní trochu protestovali, že mají moc práce Pepa. Ale pod heslem „nechceš-li to za odměnu, dostaneš to za trest“ i Pepa kapituloval a vyrazilo se.

Letošním lyžařským cílem byl Dachstein-West, středisko nedaleko hranic. Po obědě u Českých Budějovic jsme na místo dorazili poměrně brzy, asi hodinu před hlášenou dobou k nastěhování. Naštěstí hned u našeho hotelu byla odbočka na místní vodopád, tak jsme se na něj zajeli podívat. Byl veliký, pěkný a výhodou turistiky v zimě bylo i to, že se nemuselo platit vstupné J

Vrátili jsme se k hotelu a hledali jsme recepci. Omylem jsme vlezli až nějaké domorodé důchodkyni do obýváku – trochu se divila, ale nasměrovala nás správně. Recepci v hotelu naproti jsme našli už jedna-dvě.

Tady trochu odbočka. Při hledán dovolené hrála podstatnou roli cena ubytování. Jsem schopná dostat (ještě pořád) slevu na Vandu jako na dítě J. Takže jsme měli objednaný dvoulůžkový pokoj s přistýlkou. Bonusem pak bylo, že hotel neleží přímo u lyžařského střediska a tedy se snaží konkurovat službami – v ceně bylo stravování all inclusive.

Pán v hotelu v recepci se zamyslel a nakonec nás neubytoval naproti u paní důchodkyně, ale přímo v hotelu a ne na dvoulůžkovém pokoji, ale hned ve čtyřlůžkovém a ještě navíc pod šikovně umístěnou wi-fi. Prostě dokonalost. Ubytovali jsme se, a šli to „zkusit“. Tedy to all inclusive.

Tady ožil Pepa. Právě probíhal odpolední „čaj o páté“ – tedy byly k dispozici různé pečené buchty, káva, čaj a další nápoje – pro Pepu zejména několik druhů piva. Bonus byl v tom, že se hosté obsluhovali sami – tedy i obsluhovali točení piva. Pro Pepu nastaly druhé Vánoce. Radostně točil mně i sobě.

Po vydatné večeři a několik partiích kanasty jsme se odebrali do postele a těšili se na lyže.

První lyžařský den jsme dorazili na sjezdovku, přezuli se a ve vstupní stanici koupili třídenní permanentky. Zvláštností bylo, že si nás paní u pokladny vyfotografovala. Trochu zádrhel byl v tom, že Vanda si nevzala pas a tedy nemohla dokázat svůj věk pro levnější jízdné. Paní pokladní se však rozhodla pro cestu důvěry a levnější jízdné jí prodala.

Vybavení permanentkami jsme potřebovali vyřešit ještě druhou záležitost – Vandiny lyžařské brýle. Ze svých dětských už vyrostla, loni jezdila v brýlích Pepy, ale letos prostě potřebovala vlastní. V přidruženém ski-obchodě jsme tedy složitě vybrali ty nejlevnější za 50 euro a mohlo se konečně na svah. Vanda se rozhodla začít snowboardem. Nahoře na kopci ho zkušeně nazula…a od té doby byla jen na zemi. O nějakém velkém ježdění nemohla být řeč. Snažila jsem se jí vnutit myšlenku vrátit se lanovkou k autu, přezout se a vzít lyže, ale nechtěla o tom nic slyšet. Tak jsme se rozdělili. Já a Pepa jsme jeli dolů, Vanda se plácala na snowboardu někde nahoře na kopci. Sjeli jsme, vyjeli nahoru a Vanda nikde. Tak jedeme pomalu dolů a Vandu jsme našli až asi v půlce sjezdovky. Docela pokročila.

V poledne Vanda vyměnila snowboard za lyže a lyžovala s námi, ale poměrně rychle zjistila, že už toho má plné zuby. Ono pořád vstávat a padat člověka unaví. Takže jsme skončili trochu dříve, než zavíraly vleky a vrátili se domů do hotelu k našemu „all inclusive“ a kanastě.

Druhý den lyžování proběhl obdobně, jako den první. Jen jsme jeli na trochu jiné místo (stejný areál, jen jiná lanovka) a Vanda už snowboard nechala v autě.

Poslední třetí den jsme si nejdříve sbalili saky-paky, odhlásili se po snídani z hotelu a vyrazili na poslední lyžovací den. Původně jsme chtěli opět k jiné stanici lanovky, ale když jsme tam přijeli, nějak se nám tam nelíbilo. Z parkoviště daleko, všude moc lidí… takže jsme dojeli dál, ke stejné lanovce, kde jsme lyžovali den před tím. Tam tedy bylo také plno (už byla sobota), ale když se vyjelo až nahoru na vršek, dost to prořídlo. Jezdili jsme velký okruh přes dvě údolí a tři lanovky a kávu jsme dávali na již den předtím prověřené terase. Prostě značka ideál.

Asi ve dvě jsme se pak sbalili, jeli k autu, sundali lyže a vyrazili zpět domů.

Závěr? Dovolená byla fajn – ale nemůžeme si pomoct – lyžování nás ze všeho nejvíc bavilo pár let zpátky „u čarodějnice“ ve Fügenu. Je to sice dál, skoro až u italských hranic – ale za rok bysme rádi asi jeli tam. Je to naprostá změna všech našich představ, že na navštívená místa se podruhé obvykle nejezdí, ale co už. Jednou můžeme splynout s davem a následovat statistiky (lidé totiž podle statistik prý naopak velmi obvykle jezdí na místa, která znají).