Vanda dostala k Vánocům letenku do Bruselu. Když Ježíšek nakupoval, usoudil, že v průběhu týdne a v únoru k tomu to nechce žádný dlouhý výlet, protože co kdyby bylo hnusně. A tak tedy pořídil letenku jeden den tam a druhý den večer zpátky.
Když dospěl čas odletu, objevil se problém - obě jsme byly nemocné, obě jsme měly antibiotika a Vanda ještě navíc od pondělí ve škole nutné praxe. Dlouho jsme se nemohly rozhodnout, zda výlet nakonec nezazdít. Naštěstí v neděli před odletem už antibiotika projevila svoji sílu a my se rozhodly letět.
V úterý po práci (a Vanda po praxi) jsme vyrazily na letiště. tam jsme sezobly sushi, které jsme si pořídily cestou, nasedly jsme na letadlo a hodinovým přeskokem huply do Bruselu, na letiště Charleroi. Z něj jsme shuttle autobusem dojely do Bruselu. to už bylo asi deset večer. Hotel jsme měly objednaný hned naproti čůrajícímu chlapečkovi, ale dřív než postel nás zlákal samotný Manneken Pis a wafle, které prodávali hned vedle. Vypadaly totiž nádherně. takže jsme povečeřely wafli s jahodami, kivi a čokoládou a až pak jsme v hotelu naťukaly kód, vyzvedly si svůj klíč od pokoje, paní hotelové jsme napsaly vzkaz v kolik hodin chceme snídani a co chceme ke snídani a šly spát. Tedy ještě po pár fotografiích čůrajícího chlapečka, které jsme pořídily z okna. I v tu dobu bylo kolem chlapečka dost živo, turisté stále proudili a kupovali wafle i čokolády.
Druhý den ráno, přesně v dobu objednání, nám paní hotelová přinesla na pokoj snídani s výbornou kávou a ještě lepšími croisanty. Jak se nám včera líbil Brusel na první pohled, po snídani jsme z něj byly nadšené. Zaplatily jsme za ubytování a vyrazily do víru velkoměsta se 120 tisíci obyvateli (říkal průvodce). Opět jsme okoukly chlapečka, jak mu jde čůrání, zjistily, že přijet o tři dny později, nestál by nahatý, ale měl by obleček a vyrazily jsme hledat nejprve další čůrající pamětihodnosti města - psa a holčičku. Teprve, když jsme je našly, začaly jsme se věnovat běžným turistickým cílům. Bylo to ale těžké. Všude po cestě obchody s pralinkami, s waflemi a vůbec se vším dobrým. Nejprve jsme tedy na Bruselském náměstí (Grote Markt) ochutnaly čokoládu (ono každá pralinkárna nabízí něco k ochutnání) a pak se nechaly zlákat jahodami v čokoládě a to přímo ve vyhlášené pralinkárně čokolády Godiva (luxusní belgická značka čokolád, prostě nejlepší z nejlepších). Takže vzhledem ke značce pralinkárny není divu, když jedna jahoda stála víc, než dvě eura :))
Samozřejmě jsme si i náměstí prohlédly. je to (podle průvodce) snad nejkrásnější náměstí Evropy a o tom snad nikdo nechce debatovat. to tak prostě je.
Při cestě z náměstí jsme pak neprozřetelně vstoupily do další pralinkárny a tam jsme neodolaly pralince, která obsahovala pěnu na sušence zalitou čokoládou
Další cesta vedla ke katedrále sv. Guduly a archanděla Gabriela. Původní předpověď počasí říkala, že bude celý den pršet, ale naštěstí moc nevyšla. Drobně mžilo - jen u katedrály začalo na chvíli pršet trochu víc - naštěstí zrovna v době, kdy jsme se schovaly uvnitř.
Po procházce přes horu umění (Mont des Arts), prohlídku place Roayale, královského paláce atd. jsme se začaly porozhlížet po kavárně. Místo ní jsme objevily belgické hranolky. Říká se, že hranolky vynalezli právě belgičané a že patří mezi ůmust have" v Belgii. Tak jsme je daly. Upřímně - moc mne nenadchly. Prostě hranolky, no.
Bylo už dost odpoledne a původní plán, dojet ještě k atomiu vzal za své - nechtělo se nám tam. Kodrcat se půl hodiny k Atomiu a pak zas zpátky (údajně to uvnitř moc zajímavé není a na samotnou vyhlídku nebylo dobré počasí) jsme vzdaly.
Místo toho jsme vyrazily zpátky ke Grote Markt, našly muzeum čokolády a zase se naládovaly čokoládou (k ochutnání čokoláda z různých míst (preferuji Peru), čokoláda tekutá ve fontánce k volnému nabírání sušenkami a nakonec předvádění výroby pralinek - jak jinak, než opět s ochutnáním.
Z muzea jsme vylezly se silnou hyperglykemií. Hledaly jsme něco k pití, když Vanda zjistila, že v Belgii je legální prodávat pivo a víno již "dětem" nad šestnáct let. Další program byl tedy zařízený. nešlo prostě odolat legální možnosti zajít poprvé na pivo.
pak už byl akorát čas vyrazit zpátky na letiště. Cesta kolem čůrajícího panáčka, poslední wafle (já jen samotnou s cukrem, Vanda s ovocem) a veselá historka, kterak cestující japonec popadl vystavenou wafli a táhnul ji k pokladně - chudák se zachoval z japonského pohledu logicky. Z našeho ne - vystavené wafle rozhodně nebyly k jídlu, jen ukazovaly varianty k objednání. Slečna prodávající wafle to ovšem nebyla schopná japonci vysvětlit, nakonec to vzdala, připravila mu čerstvou a za mohutného kroucení očima šla vzorek zase vrátit na místo :)
My, mohutně přetláskané vším možným ještě chtěly koupit suvenýr domů, ale už jsme měly tak silný odpor k čokoládě na všechny způsoby, že jsme z pralinkárny prachsprostě utekly.
každopádně Brusel milujeme a rozhodně se někdy zajedeme přetláskat znovu.
