V noci jsme obě byly dost vzhůru. V pět ještě Vanda
řešila, zda nejít už na snídani. Pak se povedlo usnout. Po chvíli (dle mého
odhadu tak v sedm) telefon. Zvednu ho, tam paní z recepce něco štěbetá.
Přemýšlím, zda jsem ji včera žádala o vzbuzeni. Proč? Nechápu. Ptá se, kdy
odcházíme, říkám, že ve dvanáct. Zas štěbetá. Já nepobírám. Pomalinku se
začínám ale probouzet. Kouknu na hodiny. Půl jedné. Kouknu na druhé. Ukazují
taky půl jedné. Ptám se paní na telefonu. Ta čas potvrzuje....
Aneb díky ČSA za posunutí letu, protože jinak by
odletěli bez nás.
Vypadly jsme z hotelu jak cukráři, zhroutily se v
letištní hale na křesla, na kterých jsme před odletem nocovaly a smiřujeme se s
realitou, že ta snídaně, na kterou jsme se tak těšily, je fuč...
A z hotelu mne taky vyhodili poprvé (nutno říct, že
paní říkala, že klidně ještě můžeme zůstat (a kdybych to probrala v tom
telefonu, tak to i využiju), ale když už jsme se pohly a dotáhly na
recepci...).
V letištní hale jsme daly snídaní (čaj a croisant
Vanda a kafe s croisantem já, přičež croisant se přesunul k Vandě), nastoupily
do letadla a letěly do Prahy. Zvláštností v letadle ČSA byla absence letušek.
přítomní byli jen letušáci, kteří se vyznačovali tím, že roznášeli zbylé zásoby
sendvičů. To bylo fajn, protože první pokus o roznos jídla znamenal tmavý
sendvič, který mi ani trochu nechutnal a opět se přesunul k Vandě. Na druhý
pokus jsem ukořistila sendvič bílý, který se jíst dal.
V Praze už to šlo ráz na ráz...Pepa už byl v Praze a
netrvalo dlouho, vyzvedával nás na letišti. Hodili jsme domů kufry a vyrazili
na večeři. Volba padla na Černého koně, což byla chyba. Není nic lepšího, než
se hned po návratu z Ameriky v restauraci od servírky dozvědět, že na nás nemá
čas :-D.
Ale zas měli svíčkovou...
No, najedly jsme se a pak pár dní zdárně bojovaly s
jet-lagem a těšily se do školy (Vanda).
Foto Oslo:
Foto Kalifornie, Nevada a Arizona
